Subík byl odveden do koupelny, která se leskla čistotou, tedy až na záchod. Záchodové prkénko i mísa byly pokryty podivně povědomou hmotou, jež v kontrastu s bílou keramikou byla těžce identifikovatelná. Pohled na tu scénu v něm vyvolal směs znechucení a studu. Žaludek se mu sevřel, jako by se vzepřel sám proti sobě, a pocit trapnosti mu stoupal až do tváří.
„Podává se večeře. Šťouchané brambory s trhaným hovězím. Dobrou chuť přeji. Mimochodem, u nás se dojídá. Pak si štěkni, až budeš najezený,“ řekl pán s ušklíbkem Subík sklopil oči.
Stál bez hnutí i přes vědomí či spíš víru v to, že je koupelna skutečně čistá, se jeho dech zrychloval, zatímco jeho mysl zápasila se směsicí odporu a zvláštního odevzdání. S nádechem, který připomínal spíš úlevu než rozhodnutí, nakonec sklonil hlavu a aniž by pohlédl na záchod, krátce kývl, spíš pro sebe, než pro pána, který už byl stejně na odchodu.
Popošel blíže k záchodu, cítím najednou mnohem víc, jak se jeho kolena zabořila do tvrdého povrchu, jakoby na něj dopadla celá ta situace, jaké ponížení. Konečně se odvážil opět pohlédnout na znečištěné prkénko a obsah mísy. Každý detail situace, od ostrého kontrastu bílé keramiky a hmoty až po pronikavou vůni, se mu zarýval hluboko do mysli.
Srdce mu bušilo, když se sklonil blíž, téměř se bál nadechnout. Špičkou jazyka se dotkl prkénka, chladného a hladkého plastu. První ochutnání šťouchaných brambor bylo šokující svou až lahodnou chutí, která ale nemohla přebít pocit ponížení které cítil. Zavřel oči a donutil se pokračovat.
Pomalými, váhavými pohyby lízal další a další sousta, jazyk mu klouzal po prkénku a sbíral zbytky jídla. Každé sousto bylo doprovázeno mentálním zápasem mezi odporem, nutností splnit úkol a vědomím, že záchod je čistý a jídlo chutné.
Když prkénko zvenčí dokončil, váhavě jej nadzvedl. Pohled na spodní stranu, kde se zbytky jídla mísily s kapkami vlhkosti, ho na okamžik přimrazil. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Pak se opět sklonil a jazykem čistil spodní stranu prkénka, nedokázal identifikovat zda pachuť kterou cítil byla skutečná nebo jen mentalni.
Odložil prkénko a zvedl se nad mísu.
Sklonil se níž, k míse. Jeho jazyk se poprvé dotkl keramického okraje, klouzal po hladkém povrchu, byl studenější a ještě jemnější než prkénko, sbíral další zbytky. Každý pohyb byl pomalý, pečlivý, nemohl si dovolit vynechat ani drobek. Lízal okraje i vnitřek mísy, jeho dech se mísil s jemnými zvuky, které vydával, zatímco vnitřně bojoval s narůstající nevolností.
Pak přišla nejtěžší zkouška.
Zbytky jídla plavaly na hladině vody, která odrážela tlumené světlo místnosti. Pomalu se sklonil a rty se dotkl hladiny. První usrknutí vody bylo ledové a odporné, ale bylo to nutné, aby vyčistil i to málo, co tam zůstalo. Jako pes, kterému chybí volba, pil a usrkával vodu spolu s plovoucími zbytky brambor a masa. Každý zvuk usrknutí ho znovu ponižoval, ale nevzdal se.
Když konečně dojedl, narovnal se, jeho obličej rudý hanbou a hrdlo sevřené. Zavřel oči a snažil se srovnat dech, „Haf!“.
Ozvěna jeho štěkotu naplnila místnost, každý tón nesl jeho ponížení, odevzdanost a tichou prosbu, aby to už skončilo.
Pán se vrátil do koupelny, jeho kroky byly pomalé, ale jisté. Subík, stále klečící na zemi, se rychle narovnal a sklopil hlavu, oči upřené k podlaze. Třásl se, jednak zimou, ale hlavně směsicí emocí – studem, ponížením a odevzdaností.
Pán se zastavil u záchodu a přehlédl prkénko a mísu. Jeho pohled byl přísný, ale zároveň spokojený, když spatřil, že vše bylo dokonale očištěno. Prkénko se lesklo, mísa byla zbavena všech zbytků, dokonce i voda uvnitř byla téměř průzračná. Pán se pousmál a otočil se k Subíkovi.
„Dobrá práce,“ pronesl klidným, spíše konstatujícím hlasem.
Pak si rozepnul zip a jeho ruka zajela do kalhot. Bez jediného dalšího slova přistoupil blíž k Subíkovi, který instinktivně otevřel ústa.
Pán pomalu zasunul subíkovi svůj penis do huby, nikam nespěchal.
Subíkův jazyk se okamžitě přizpůsobil, jemně obklopoval jeho péro a jemně jej obkroužil. Pán ho držel za hlavu, aby mu zabránil ucuknout a začal močit.
“Po večeři ještě napít.”
Teplá tekutina subíkovi zaplnila ústa, její chuť byla ostrá, slaná a znepokojivě intenzivní. Subík polykal rychle a poslušně, jeho hrdlo pracovalo bez přestání a snažilo se zpracovat proud, který se zdál nekonečný. Přesto, spíš to bylo způsobeno únavou než nedbalostí jako takovou, mu několik kapek uniklo a dopadlo na podlahu.
Když pán skončil, subík automaticky sklopil oči, všiml si tak těch několika kapek, vyvalil oči a očekával co přijde.
Pán ho beze slova uchopil za vlasy a obličej mu přitlačil k poskvrněné podlaze.
“Baj voko, 10 kapek takže deset ran. S každou ránou slízneš jednu kapku a pak poděkuješ a omluvíš se.”
“Omlouvám se pane. Jsem neschopný.” Subík slízl první kapnu. První rána dopadla na jeho už tak zkoušené tělo, obyčejné plesknutí rukou, zřejmě nijak zvlášť silné, ale jeho modrofialová prdel bolela, jakoby na ni znovu dopadal dřevěný paddle. “Děkuji pane.”, vykřikl rychle, ještě v bolesti.
Zklidnil dech. “Omlouvám se pane. Jsem neschopný.” Nádech, výdech. Slízl druhou kapku. Dopadla druhá rána .. nakonec jich bylo jedenáct, každá kapka, občas se pánovy zdálo některé místo nedostatečně uklizené.
Zadek subíka bolel, veškerá bolest jejich spank tréninku se vrátila a teď se mísila s pocitem nechuti, ponížení a neschopnosti.
