Ostrov samoty I

Kapitola první - V koutě



Sotva stíhal odjezd autobusu. Rozloučil se s rodinou, zchváceně naházel věci do kufru autobusu a ztěžka dopadl na sedačku v zadní části vozu.

Vytáhl telefon a chvíli v něm četl, čekala ho zhruba hodinová cesta do přístavu. Nebyl sám, kdo si četl. Snad skoro všichni koukali do svých telefonů. Bezděčně zvedl oči. Něco mu nesedělo, jen nevěděl co. Rozhlédl se po voze, jeho pohled se zastavil u ženy, která seděla přes uličku jen jedno sedadlo před ním. Nedržela v ruce telefon, jen se nepřítomně dívala z okna ven. Muž si uvědomil, že se za celou dobu nepohnula.

Vrátil se pohledem ke svému telefonu. Nehybně sedící žena ho začala znázorňovat. Vlastně ho to zaujalo a jeho hlava se začínala zabývat vymýšlením příběhů, co může být zač.

Z přemýšlení ho vytrhl zvuk otevírajících se dveří autobusu. Krátká cesta autobusu byla u konce. Muž se přestal neznámou ženou zabývat a vystoupil.



Byla to docela útulná kajuta. Muž se rozhlédl a spokojeně se usadil na postel. Skoro se mu nechtělo vybalovat, ale čekal ho zhruba týden na této lodi. Jel za svým přítelem a chtěl si užít klid na moři, proto tentokrát nezvolil letadlo.

Překonal svoji lenost a zvedl se. Vybalil své nejnutnější věci a vydal se do jídelny na večeři.

Když vstoupil do jídelny, okamžitě si všiml ženy, kterou znal z autobusu. Seděla u stolu v rohu. Když ji míjel, zvedla oči. Bylo zřejmé, že ho také poznala. Pozdravili se lehkým úklonem hlavy a muž pokračoval ke stolku s číslem své kajuty. Ta žena ho začala zajímat. Pocítil zvědavost a chuť zjistit, co je zač. Měl zábavu na nadcházející týden.

Po večeři hned žena zmizela. Trošku ho to zamrzelo. Kazila mu plány, které si právě vysnil.

Hodil to za hlavu a vrátil se do kajuty.

Byl unavený, ale nemohl usnout. To u něj nebylo obvyklé. Většinou usínal hned, jak se dotkl polštáře. Dnes se ale převaloval. Naštvaně se posadil, neměl tohle rád.

Oblékl se a vydal se ven, na palubu. Pochopil, proč mu nešlo spát. U zábradlí stála ona a jemu se okamžitě probral k životu večerní plán.



____________________________________

Kapitola druhá - Neviditelná



Toho muže nešlo přehlédnout. Upozornil na sebe už v tom autobuse. Už dávno v něm seděla a v hlavě si urovnávala všechno, co se jí v životě dělo, když vpadl dovnitř golem. Obrovský, fousatý chlap. Když dopadl na sedačku, zhoupnul se celý autobus. Věděla, že teď přehání, ale ta myšlenka ji pobavila. Za chvíli ho ale pustila z hlavy a dál nepřítomně zírala z okna, ponořená do svých myšlenek. Jela na dovolenou a vlastně ani nevěděla kam. Místo pobytu znala, ale nezjišťovala si o něm vůbec nic. Původně ji vytáhla kamarádka, která ale skončila v nemocnici se slepákem a nikdo se na poslední chvíli neuměl utrhnout, aby jel místo ní. Žena si uvědomila, že je vlastně ráda a trochu se zastyděla. Kamarádce operaci nepřála, ale sama řešila fůru problémů a pobyt o samotě bylo přesně to, co potřebovala. Zaleze si někam do kouta a bude si užívat svoji neviditelnost. Přistihla se, že se na tu samotu vlastně těší. Potřebovala si urovnat myšlenky a rozhodnout se, co se svým životem udělá. Měla pocit, že autobus sotva vyjel a už zastavuje. Koukla se na hodiny a překvapilo ji, že skutečně ve svých myšlenkách strávila už hodinu.



Kajutu měla malou, ale útulnou. Hned si vybalila věci a spěchala do jídelny. Chtěla obsadit co nejzastrčenější stůl. Měla štěstí, usedla ke stolu v rohu blízko u dveří. Byla spokojená.

Číšník právě odešel s její objednávkou jídla, když vstoupil... golem. Připadal jí vyšší než v tom autobusu a uvědomila si, že se jí vlastně docela líbí. Zahnala okamžitě svoje myšlenky. Podíval se na ni, pozdravila ho úklonem hlavy a on její pozdrav opětoval. Pokračoval ke stolu a ona se pustila do jídla, které jí právě číšník položil na stůl.

Muž dostal své jídlo, když ona už dojídala. Nezdržovala se a zmizela zpátky v kajutě záměrně tiše, aby si jejího odchodu muž nevšiml. Chtěla jít spát, ale ležela jen chvilku. V myšlenkách ji začaly týrat všechny ty starosti, kvůli kterým se rozhodla odjet a vyčistit si hlavu. Musela na vzduch. Hodila přes sebe dlouhý černý plášť a vyšla nahoru na palubu.

Byla za plášť ráda, od moře už šel chlad. Zachumlala se ještě více do pláště a opřela se o zábradlí. Z toho místa viděla na vodu. Vlny, které narážely na loď ve zvláštní pravidelnosti, ji uklidňovaly. Měla pocit, jako by na nich její starosti alespoň na chvíli odplouvaly.



"Dobrý večer. Co tady tak sama?" z rozjímání ji vytrhl mužský hlas. Prudce se otočila a lekla se. Dívala se na golema, který stál blíže, než by se slušelo. Cítila se pohoršeně. Vlezl do jejího prostoru a ještě ji vlastně ruší. Na druhou stranu ale vnímala, že jí je jeho energie příjemná.

"Ne, stojí, kde nemá a RUŠÍ MĚ!"

"Nehodláte si tu hrát na Titanic, pevně doufám," pokusil se muž trochu uvolnit atmosféru.

Ani nehnula brvou.

"Co si přejete?" zeptala se s trochu podrážděným tónem.

"Napadlo mě, že vám možná chybí společnost," pokračoval muž vlídným tónem, jako by její podrážděnost neviděl.

Pomalu k němu zvedla oči. "To je příjemné dívat se nahoru," blesklo jí hlavou, ale nedala to na sobě znát.

"Nehledám společnost," řekla vlídně, ale dala si záležet, aby ten tón říkal, že má golem zařadit zpátečku.

Pochopil.

"Omlouvám se, že jsem obtěžoval," řekl tak, že jeho omluvě věřila.

"Počkejte," zavolala žena, když vykročil zpět ke dveřím z paluby.

Muž se zastavil a otočil se k ní.

Možná to byla ta omluva, ale najednou měla potřebu být milejší.

"Já se vám omlouvám, jestli jsem byla zbytečně příkrá. Přijela jsem si vyčistit hlavu a nejsem ve své kůži. Potřebuji být sama."

Usmál se a popřál jí dobrou noc.



Také se na palubě nezdržovala.

Byla jí zima. Za chvíli už ležela v posteli a místo myšlenek na starosti se jí do mysli stále vkrádal ten muž. Stál by za hřích, napadlo ji. Pak usnula.



____________________________________

Kapitola třetí - Na moři



Šel spát s docela příjemným pocitem. Žena si sice držela odstup, ale už nebyla tak nepřístupná. Byl zvědavý, co je zač. Musel se usmát, když si připomněl chvilky na palubě. Přistihl se, že se mu žena vkrádá do žhavých fantazií. A hlavně ho to vážně bavilo. Plavba na cílové pobřeží měla trvat týden a sám byl zvědavý, jaký ten týden bude.



Když míjel při snídani její stůl, už se nesnažila předstírat, že je neviditelná. Zvedla hlavu, usmála se na něj a vrátila mu přání dobrého rána. Napadlo ho sednout si k ní, ale ten nápad nechal jen ve svých myšlenkách.

Celý den ji už nikde neviděl. Přistihl se, že ji podvědomě pohledem stále hledá. Neviděl ji ani u večeře. Nedalo mu to a šel se večer projít na palubu. Nebyla ani tam.

Šel spát a vnímal, že mu to vadí. Byla to situace, kterou neměl pod kontrolou. Netušil, proč celý den ženu nikde neviděl. Netrvalo dlouho a usnul.

Probudil ho hodně divný hluk. Venku byla obrovská bouřka a na lidi panovala panika. Než se vzpamatoval, měl na sobě záchrannou vestu a kdosi ho strkal do člunu. Nechápal, co se stalo, proč nikdo jiný ve člunu nebyl, ale když se vzpamatoval, zjistil, že loď nevidí a kolem je jen divoké moře.



___________________________________

Kapitola čtvrtá - Pobřeží



I ona šla spát vcelku s příjemným pocitem. I když se snažila být sama a vadilo jí, že muž její klid ruší, pocit někde vzadu říkal něco jiného. Nemohla ho pustit z hlavy. Rozhodně neměla náladu na chlapy, ale tenhle ji něčím přitahoval. Přistihla se, že jsou její myšlenky mnohem dál. Vědomě hříšné fantazie zahnala a zavřela oči.

Ráno se k snídani chystala pečlivěji než obvykle. Nerada si to přiznávala, ale chtěla, aby jí to dnes slušelo. Usedla je stolu a nemohla se dočkat jeho příchodu. Pak si v duchu vynadala, že se chová jako puberťačka.

Když míjel její stůl, automaticky se na něj usmála a hlasitě pozdravila a na chvilku ji napadlo, že by mohlo být příjemné jíst u jednoho stolu. Při večeři mu to možná navrhne, rozhodla se.



Den ale nepokračoval tak příjemně, jak začal. Už chvíli po snídani se jí udělalo špatně. Bůh ví, co snědla. Půl dne strávila na toaletě a druhou půlku prospala. Prospala i večeři, ale stejně by na ni nešla. Byla ráda, že je jí lépe. Zítra je taky den a uvidí ho ráno. Vlastně by ani nechtěla, aby ji viděl v tomhle stavu.



Probudila se něco před půlnocí. Možná ji probudila právě ta bouřka, nebo spíše ten divný zvuk. Soustředila se a uvědomila si, že slyší vzrušené hlasy lidí, že zřejmě slyší i křik. Došlo jí, že se něco děje. Sáhla intuitivně po pohotovostním batohu. Ve stejnou chvíli se rozrazily dveře její kajuty a chlapské ruce ji vytáhly ven. Nestihla se ani vzpamatovat a najednou seděla se záchrannou vestou ve člunu, který se rychle vzdaloval od lodi. Ve člunu sedělo ještě několik vyděšených lidí. Nikdo nemluvil.

Ani nevěděla, jestli si divoké vlny hrály s jejich člunem hodinu nebo tři, čas ubíhal jinak. Najednou se ale jedna vlna zvedla prudce a s takovou silou, že člun se na hladině moře neudržel. Celá jeho posádka, včetně ní, skončila v moři. Zachvátila jí panika, ale jen na vteřinu. Snažila se zklidnit a začít zhluboka dýchat. Rozhodla se neztrácet cennou energii, že by se pokusila někam plavat. Všude dokola bylo jen moře. Přesvědčovala sama sebe, že to prostě musí dobře dopadnout a nechala se mořem unášet do neznáma.



I když neplavala, cítila se hodně unavená, když se za obzorem už zase klidného moře objevily první sluneční paprsky. Rozhlédla se kolem dokola. Neviděla nic a neviděla nikoho. Byla úplně sama. Najednou zahlédla za obzorem něco, co nevypadlo jako moře. Vlny ji nesly tím směrem a zanedlouho bylo jasné, že vidí pobřeží. Srdce se jí rozbušilo. Takhle rychlou záchranu nečekala. Když byla tak blízko, co by kamenem dohodil, našla v sobě poslední zbytky sil a plavala k pobřeží blíže.

Byla tam. Pod rukama cítila pevnou zem. Rozhlédla se kolem sebe, pobřeží bylo zarostlé vegetací. Takže neumře. Potřebovala spát, ale nevěděla, kde je a jak bezpečné to tam je. Dolezla k nedalekému útesu. Schovala se mezi kameny a vyčerpaná usnula.


____________________________________

Kapitola pátá - Země



S mužovým člunem moře házelo tak, že nechápal, že se člun na hladině udržel. Před úsvitem se bouřka uklidnila a uklidnilo se běsnění moře. Muž na chvíli vyčerpáním usnul. Když se probudil, chvíli nechápal, co se stalo, než si rozpomněl na divokou bouřku. Vzpomněl si i na ženu a napadlo ho, jestli je ještě vůbec naživu.

Dlouho se ale myšlenkám na ni nevěnoval. Sám byl na širém moři bez vody, jídla a bez jakékoli představy, v jaké části světa se nachází. Prohledal člun a jediné, co v něm našel, byl dalekohled. Veškerou naději upřel na něj. Vytrvale půl dne pomocí dalekohledu zkoumal obrazy za obzorem. Už se schylovalo k další noci, když se mu zdálo, že vidí... Ne nezdálo, opravdu vidí zemi!

Ani nechápal, kde v sobě našel tolik síly. Teď použil veškerou, aby se pomocí vesel dostal na místo, které se mu objevilo v čočce dalekohledu.

Ještě bylo trochu vidět, když přistál na skalnatém pobřeží. Bylo vidět, že za ním roste bujná vegetace.

Věděl, že nemá smysl se za tmy pouštět tak hluboko. Nejhorší žízeň zahnal plody, o kterých doufal, že budou jedlé.

Schoval se mezi skály a usnul.



Druhého dne ráno se vydal na průzkum. Věděl, že nejprve musí najít vodu. To další bude řešit později.

Šel už ale několik hodin a zdroj vody stále nenacházel. Vždyť kolem slyšel spoustu zvířecích zvuků, ta zvířata musejí přeci někam chodit pít.

Zastavil se a soustředil. Pečlivě si prohlížel les kolem sebe. A všiml si, že není všude stejný. Jeho oči začaly přivykat obrazům a příběhům, které les vyprávěl. Objevil zvířecí stezku. Velmi pomalu, se vším soustředěním se po ní vypravil. Bál se spěchat, aby z ní neuhnul. Šel zhruba hodinu, když se před ním otevřel nádherný výjev ne moc rozlehlé vodní hladiny, kterou bohatě zásobil vodopád jak z romantických filmů.

Spadl mu obrovský kámen ze srdce. Sundal veškeré oblečení a plaval k vodopádu. Pil jeho čerstvou vodu plnými doušky. Když se ho nabažil, pustil se do průzkumu okolí.

Našel příjemnou, trochu vyvýšenou jeskyni. Dnes přespí tady a zítra si z místa udělá pořádné útočiště.

Než se v lese úplně setmělo, našel pár plodů, o jejichž poživatelnosti byl přesvědčen, snědl jich tak polovinu a druhou si nechal na ráno.



_____________________________________

Kapitola šestá - Překvapení



Probudilo ji horko. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kde je a jak se tam dostala. Žízeň zahnala vodou, kterou měla ve svém zavazadle. Měla tam také nějaké zatavené ořechy, sušené maso, ovoce, sůl, nůž, pak křesadlo, provaz a pár podobných "drobností", které se naučila brát pokaždé, když vyrážela na delší cestu. Byla v tuto chvíli ráda za ten zvyk, i když si z ní občas dělali přátelé legraci. Hmátla po tom batohu ještě v kajutě a teď jí možná zachrání život.

Slunce ale přímo v nadhlavníku nebylo a ona nevěděla, kolik času ještě má, než se zase setmí. Udělala si procházku podél pláže a doufala, že narazí na přístav. Na obou stranách několikakilometrové pláže ji ale zastavily skály. Byl skoro soumrak a ona byla ráda, že se rozhodla jen pro kratší průzkum. Schovala se na stejné místo mezi skalami, kde strávila i předešlou noc.



Vzbudila se za úsvitu a rozlámaná. "Tady už spát znovu nechci," proletělo jí hlavou, ale nejdříve potřebovala vědět, na jakém místě vůbec je, aby mohla najít vhodnější místo ke spaní. U pláže, ačkoli pro vyhlížení lodí by byla vhodnější, zůstat nechtěla. Bylo to otevřené, nechráněné místo a také nevěděla, jak moc vysoko dosahuje příliv.

Nikde nebyly cesty, tak se vydala do lesa velmi opatrně, nechtěla na nic šlápnout a ani být moc slyšet a vidět.

Během cesty se podvědomě snažila poznat některé rostliny, ale byly pro ni neznámé. Vždycky ji potěšilo, když objevila něco, co znala i z domova.

Postupovala pomalu a napínala uši. V jedné chvíli se jí zdálo, že uslyšela vodu. Vydala se za tím zvukem a netrvalo dlouho, přišla k vcelku divoké řece. V jejím dohledu byl přepad, kde řeka mizela. Věděla, že jednou z výprav bude cesta proti proudu řeky. Voda teče vždycky z vnitrozemí, jestli má najít nějaké lidi, musí jít podél vody. Bylo jí jasné, že teď je blíže k moři, zvolila pro dnešek směr kratší. Jen se musí stále držet vody.

Hlavou se jí honily plány na spoustu dalších dní, už v představách stavěla primitivní přístřešek, očima podvědomě hledala břízu, která by ji udržela při životě, i když vlastně ani nevěřila, že ji v této zemi najde. Zahloubaná do svých myšlenek mezitím došla k přepadu a otevřel se jí nádherný výhled na vodní hladinu, kam dopadal vodopád. Zatoužila se vykoupat.



Slézala ten sráz poměrně dlouho, ale nechtěla spěchat. Úraz na takovém místě, bez lidí a bez pomoci by byl fatální. Konečně byla dole. Rozhlédla se okolo. Byla v naprosté divočině. Opatrně si prohlédla hladinu vody. Nebyla v přátelských vodách Čech a netušila, co tu žije. Svlékla se a nechala všechno na břehu. Voda byla křišťálově čistá, trochu studenější, ale v horkém podnebí byla její teplota osvěžující. Za chvíli zapomněla na opatrnost a užívala si čisté vody i vodopádu. Netušila, že ji v té chvíli kdosi pozoruje.

Když se vody dost nabažila, vylezla ven. A vyděsila se, u jejích věcí stál muž.



______________________________________

Kapitola sedmá - Setkání



Ani nevěděl, jak dlouho spal. Bezpečí jeskyně mu dávalo možnost si konečně pořádně odpočinout. Čeká ho mnoho dní práce, aby byl schopen najít obydlené území a do té doby musel mít co jíst.

Když se probudil a vyšel z úkrytu jeskyně, nevěřil svým očím. Ve vodě uviděl nahou ženu. Srdce mu poskočilo radostí. Znamenalo to, že nedaleko jsou lidé a úsilí, na které se v duchu připravoval, nebude třeba. Scházel rychle ze stráně a pospíchal k ženě.

Zastavil se, aby zaostřil. Ne, nezdálo se mu to, ta tvář mu byla známá. Byla to žena z lodi. Rychle mu docházelo, že radost ze záchrany byla předčasná. Na druhou stranu ale cítil zvláštní potěšení, že je žena živá a je právě tady.

Bez studu došel až k hromádce jejích věcí. Celou dobu si ho nevšimla a on si uvědomil, že ho ta situace baví. Cítil záchvěv pocitu zadostiučinění za to, jak se ho zbavila na palubě lodi a rozhodl se jí to vrátit.

Stál tam a čekal.

Žena vylezla z vody a bylo až k neuvěření, že si ho za celou dobu nevšimla. Zvedla hlavu a její vyděšený krok zpět ho škodolibě potěšil. Vychutnal si to. Když se žena vzpamatovala z prvního šoku a došlo jí, koho před sebou vidí, postavila se bojovně proti němu. Byl to chlap jako hora a to, že ona před ním stála nahá, působilo trochu komicky. Nehnul ani brvou.

"Co tady děláte?" začala hned zhurta.

"U vás se nezdraví?" zeptal se a sotva znatelně cuknul koutkem. Skvěle se bavil. "Nechtěla byste se obléknout?"

"Nechtěl byste se otočit?" v jejím hlase byla znát podrážděnost.

Na jednu stranu cítila obrovskou úlevu, že už není sama a muž, kterého se tak moc lekla, ji neohrožuje. Vlastně naopak. Najednou se cítila v bezpečí. Přesto ji muž něčím neskonale dráždil.

"Myslím, že už jsem viděl všechno," muž už neskrýval svoje pobavení. Možná to bylo tou nahotou, ale cítil v ženě i něco jiného. Byla nižší než on a vždy, než se mu upřeně podívala do očí, měla tendenci je sklápět. Znal tuhle řeč a velmi dobře jí rozuměl. Věděl, že je čekají zajímavé chvíle. "Ale abyste neřekla, počkám za tamtím kamenem," nedal znát svoje myšlenky, ukázal rukou, kde ho najde a volným krokem se vypravil tím směrem.

Měla oblečení okamžitě na sobě a vykročila směrem k němu.

Když se s ním za okamžik setkala znovu, natáhla ruku k pozdravu: "Těší mě, já jsem Ivana."

Její ruku přijal, ale svojí odpovědí ji velmi překvapil: "Těší mě, jsem Pavel, ale ještě zůstaneme u vykání."

Ona byla překvapená, ale on dobře věděl, proč to dělá.



Ukázal jí jeskyni a velmi ocenil její pohotovostní batoh. Ten den už na jejich vkus přinesl vzrušení dost. Rozdělal oheň, ona zatím nasbírala nějaké plody a do noci si vyprávěli svoji cestu od lodi až sem.

Oba tu noc usínali klidnější a spokojenější.



________________________________________

Kapitola osmá - Plán



Byla v jeho přítomnosti neklidná. Něčím na ni zvláštně působil. Ani on nespal moc klidně. Vnímal, jakou ženu má na dosah, ale věděl, že všechno má svůj čas. V jeskyni bylo napětí, které by se dalo krájet, ale nepříjemné nebylo ani jednomu z nich.

Ráno oba dělali jakoby nic a začali spolu plánovat svoji záchranu podle pravidla: ochrana - záchrana - voda - jídlo. Pořadí už oba trochu prohodili, ale vlastně to ničemu vůbec nevadilo. Ochrana byla splněná - měli bezpečný úkryt, měli oheň, měli nástroje. Vodu měli na dosah. Pila z ní i zvířata, takže oba věřili, chtěli věřit, že jim neublíží. Nechutnala po soli, nezapáchala, byla čistá, chutnala skvěle. Teď bylo třeba dát o sobě vědět a naplnit druhý bod, který přeskočili. Museli se vrátit na pláž a automaticky oba vykročili tím směrem. Tím, odkud přišli. Ale každý na jinou stranu.

Když ten krok udělala a on opačný, zkoumavě se na ni podíval. Jak kdyby se pohledem ujišťoval, jestli to myslí vážně.

Omluvně pokrčila rameny, se stejně omluvným nádechem se zasmála a následovala ho. Nemohla si ale nevšimnout svých reakcí na jeho pohled. Doufala, že si toho nevšiml, ale na její pokožce naskočila husina a v podbřišku to zalechtalo. Nepřišla z jeho strany žádná reakce, jen ji vedl.

Ale velmi se mýlila. Měl své zkušenosti a se zájmem si všímal sotva znatelných pohybů těla i tváře. Věděl velmi dobře, že jeho pohled udělal přesně to, co zamýšlel. Poslechla ho beze slova protestu a ani on nemusel říct jediné slovo.

V duchu se musel smát, když si vzpomněl na její odměřenost na palubě. Následovala ho žena v úplně jiné náladě. Věděl, kam to povede, ale taky věděl, že nesmí moc spěchat. A v tu chvíli mu ani vlastně moc nevadilo, že jsou ztracení.



Dorazili na pláž. Dával instrukce jasně a srozumitelně, v hlase s pevností, která nepřipouštěla sebemenší odpor.

Než se přiblížil soumrak, byly na pláži vyryté nápisy a rozmístěné signální ohně - připravené je okamžitě zapálit. Oheň měli.

Než se nachýlila noc, on ještě z bambusu udělal improvizovanou nádobu, v ní si k večeři uvaří ty čtyři kraby, které ona našla.



Seděli u ohně a mlčky se dívali do jeho plamenů. Krabi jim moc masa nedali, přesto byli spokojení oba. V kombinaci s několika plody, které znali, se jim poštěstilo mít vcelku výživnou večeři. Zítra začnou řešit bod poslední - zajistit si potravu.

Bylo jí s ním dobře. Necloumaly s ním nálady, cítila z něj pohodu, jistotu. Měl šikovné ruce. Byla za to vděčná. Být opuštěná v zemi po boku s věčně naštvaným pitomcem s levýma rukama, asi by litovala, že přežila. Jemu šly hlavou myšlenky podobné. Hysterickou, neschopnou barbínu by asi brzy zabil. Bylo by alespoň dost masa, pomyslel si a při té myšlence se zasmál. Tahle žena byla v pohodě, racionální, šikovná. Fungovala. Věřil, že tenhle průšvih dokážou zvládnout.

Bojovala s touhou se o něj opřít, dotknout se ho. Táhlo jí to k němu. Netroufla si. On to možná vycítil a když cítil podobnou chuť, zvedl se.

"Dobrou noc. Pěkně se vyspěte," rozloučil se.

"Vám taky krásné sny. Už půjdu taky spát." odpověděla a přesunula se do své části jeskyně.

Oběma trvalo dlouho, než usnuli.


_______________________________________

Kapitola devátá - Vůdce



Ráno se probudila o dost dříve než on. Nemilovala horko a nejlépe fungovala kolem úsvitu a soumraku. Její tělo to vědělo, tak se budilo, sotva se paprsky slunce probojovaly do jeskyně. Vlastně bylo docela chladno, uvědomila si a hlavou jí proběhla myšlenka, že by měli udělat v jeskyni nějakou zástěnu. Ačkoli měli křesadlo, oheň udržovali. Už proto, kdyby na pobřeží spatřili loď, aby mohli rychle zapálit signální ohně a netrápit se dlouho s křesadlem.

Automaticky do ohně přiložila a vyšla z jeskyně. Využila toho, že je sama, shodila veškeré šaty a za chvíli byla v křišťálové vodě pod vodopádem.

Když se vykoupala, vyrazila tam, kde včera našli nějaké plody. I tentokrát měla štěstí. Měla ho dvojnásob, po cestě narazila na hnízdo, ve kterém bylo pět vajíček. Podívala se skrz ně na slunce a zdálo se, že jsou čerstvě snesená. Opatrně je zabalila do palmového listu. Ve druhém už nesla plody. Po cestě ještě naplnila svoji lahev vodou a za chvíli byla v jeskyni. Ještě spal.

Do popela zahrabala všechna vejce a kolem nich udržovala oheň.

Když olupovala skořápky, celou jeskyní se rozvoněla vůně vajíček. Probudil se. Takové probuzení se mu líbilo.

Pochválil ji. Ale dával si velmi záležet na tom, jakým tónem jí to řekl a pozorně sledoval její reakci.

Když viděl, jak se po té pochvale tetelí blahem, věděl jistě, že se nespletl. Hrál si s ní a ona nic netušila.



Ten den zkontrolovali své značky a ohně na pobřeží a chvíli se dívali, jestli neuvidí loď. Přistihl se, že ji v této chvíli ještě ani vidět nechce. Mapovali spolu okolí. Zjišťovali, kde rostou jaké rostliny a co by se dalo jíst. Snažili se rozpoznat v hustém porostu stezky zvířat a vyráběli spolu primitivní pasti. Vždy říkal, jak co bude. Ona dávala opatrné návrhy. Líbilo se mu, že s ním nebojuje. Vůbec se teď nepodobala ženě na palubě. Vlastně se nepoznávala ani ona sama. Vždy byla ta, která určovala směr, koho lidé následovali. A teď tady bez jediného odporu a bezvýhradně přijímá rozhodnutí cizího muže. A nevadilo jí to, nepohoršovalo ji to, vlastně naopak. Cítila se v tom bezpečně a přirozeně. On byl vůdce jejich "kmene" a ona neměla ani nejmenší snahu to zpochybnit.

Stále si vykali. Nebyla na to zvyklá, ale vůbec si netroufala navrhnout tykání znovu.

On ji celou dobu pozoroval. Všímal si řeči jejího těla a věděl, že už to nebude dlouho trvat.

"V noci půjdeme na kraby. Teď se půjdeme chvíli vyspat," zavelel. Slunce ještě příliš nesestoupilo a ji jeho povel překvapil. Ale ani necekla.

Vrátili se do jeskyně. Ačkoli by nevěřila, že v tuto denní dobu usne, zabrala kupodivu téměř okamžitě.

"Vstáváme," mírný povel ji probíral ze sna. Jeho prsty jí přejížděly po ruce. Ten dotyk byl příjemný. Ještě na chvíli zavřela oči a užívala si ten letmý dotyk.

"Tak šup, ať máme zítra co jíst," nenechal ji dlouho si užívat té chvíle.

Neochotně vstala a vykročila za ním do tmy.



________________________________________

Kapitola desátá - Ano, Pane



Klopýtala za ním. Svítil loučí, kterou vyrobili předchozí den. Na pláži měli nečekaný úspěch. Do jejího batohu nasbírali tolik krabů, že je několik dní čekalo klidných. V jeskyni na ně měli už vyhrabanou díru, kde vydrží dlouho. Měli oba radost a nechtělo se jim se hned vrátit do jeskyně. Seděli na kamenných útesech a jen tak se dívali za obzor. Chvílemi mluvili o plánech dalších dnů. Vůbec nevěděli, jestli jsou na ostrově, nebo v zemi, kde najdou nějakou civilizaci. Dohodli se, že se v příštích dnech vypraví na průzkum.

Rozhodl, že je na čase se vrátit. Ani ji nenapadlo protestovat. Když seskakovala z kamene, pomohl jí. Když doskočila, byla tak blízko, že se ho skoro dotýkala. Omluvila se a chtěla uhnout. Neříkal nic, ale její ruku držel pevně a nevypadalo to, že by se ji chystal pustit. Upřeně se jí díval do očí a čekal na to, co ona udělá. Chvíli se mu i ona dívala zpříma do očí. Pohledem neuhnul. Vnímal, jak její dech ztěžkl. Sklopila oči. Vzal její tvář do dlaní a políbil ji na čelo.

"Tak pojď, je na čase se vrátit."

"Už si nevykáme?" zeptala se s náznakem smíchu, přesto opatrně.

"Pro tebe se nic nemění," odvětil přísně.

"Počkej - te. Jak nemění?"

Musel se pousmát nad jejím bojem v sobě samé.

Otočil se na ni a jen se na ni dlouho díval.

Bojovala s jeho pohledem, ale ustála to. Zhluboka dýchala. Neuniklo mu to a ta situace ho velmi bavila.

"Vážně tomu nerozumíš?" zeptal se pomalu a s klidným tónem, aniž by z ní spustil oči. Byl si naprosto jist, že žena ví, co se v té chvíli děje. Chtěl jí dát čas to zpracovat. Provrtával ji pohledem a čekal na její odpověď.

Vzdala to a sklopila oči. Znala ten pocit podrobení, jen to už nějaký čas nezažila. A nikdy to nezažila v takové intenzitě a opravdovosti. Chce to vůbec? Je na to připravená? Je on to, co jí chybí? Bylo to nečekané a ta situace ji zaskočila. Znovu k němu zvedla oči. Stále se díval. V jeho pohledu byl klid, vyrovnanost a laskavost. Uvědomila si, že ji jeho síla fascinuje. Uvědomila, že se v jeho přítomnosti cítí klidná, v bezpečí a jistě. Uvědomila si, že takhle dobře se už velmi dlouho necítila. Uvědomila si, že takhle je to správně.

"Rozumím tomu..." řekla skoro šeptem. Naklonil hlavu, bylo zřejmé, že ještě na něco čeká. Věděl, že ona ví. A čekal.

"...Pane," dodala.

Usmál se. Byl spokojený."Tak teď už pojď spát."

"Ano, Pane."