Poznámka na úvod – celý text je smyšlený, stejně tak jako postavy v něm figurující. Neklade si za cíl nikoho urážet či ponižovat. Zároveň se zcela jistě nejedná o standardní postup při vyšetřování pacientek na gynekologii, ale to dojde nejspíše každému :-)
Přeji příjemné čtení!
„Prosím, posaďte se, pan doktor dorazí za chvíli.“ Výzvě sestry vyhověla a jediným ladným pohybem vyskočila na polstrované křeslo se dvěma opěrkami pro nohy. Jednalo se o rutinní preventivní prohlídku, i přesto však nebyla s to zbavit se lehkého pocitu nervozity.
Svého gynekologa navštěvovala již několik let; muž v páté dekádě života, ženatý, s pivním bříškem a frázemi, které jako básničku opakoval každé ze svých pacientek. Ano, rutina – naštěstí. Víc by od něj ani nechtěla. V duchu děkovala za jeho profesionální, neosobní přístup.
Ve snaze zkrátit si čekání sjížděla pohledem celé vyšetřovací zázemí za tenkou plentou a očima jej rozebírala do atomárních detailů. Jednoduše stíratelná podlaha ladila svým pastelově zeleným odstínem s decentně vzorovaným gumovým nátěrem zdí. Ve stejných barvách hrálo i polstrování prostého gynekologického křesla, na němž seděla. Studený omyvatelný povrch už stačila svým zadečkem dostatečně zahřát, a tak se mohla konečně trochu uvolnit.
„Dobrý den,“ pravil muž, jenž se jako blesk z čistého nebe vynořil zpoza umělohmotné opony, „jsem doktor Šrámek, dnes zaskakuju za kolegu Nováka.“
Náhlý pocit zmatenosti rychle vystřídalo cosi, co připomínalo stud. Byl vysoké, šlachovité postavy. I přes svůj astenický vzhled měl úchop – jak při podání ruky vzápětí zjistila – pevný a jistý.
Rychle založila ruce na prsou, jako kdyby je přes krajkovou podprsenku a košili mohl vidět. Uvnitř cítila, jak moc iracionální pocit to je – nemohla si však pomoct. Oproti Novákovi byl tak mladý, zcela jistě měl čerstvě po škole. I tak však z jeho ocelově modrých očí vyzařovala jakási aura plná sebejistoty.
„Nějaké obtíže?“ dotázal se a vyrušil ji tak v jejích vnitřních rozvahách. „N-ne,“ zavrtěla hlavou a raději sklopila zrak směrem na své ruce.
„Dobrá tedy. Teď trochu zastudím, tak se nelekněte.“ Jak pravil, tak také udělal. Ruce měl teplé, v kombinaci se studeným lubrikačním gelem na nitrilové rukavici tam uvnitř vytvářel zajímavý smyslový oblouk. Cítila, jak jí prsty uvnitř lehce prohmatává. Bylo to… příjemné. Dech se jí zkrátil. „Teď zatlačím,“ předestřel své medicínské záměry a druhou rukou jemně zatlačil na její podbřišek, přičemž prsty druhé ruky mu šel naproti.
Doktorova svědomitá manuální práce a opečovávaný vzhled s ní začala dělat divy. V myšlenkách začínala pomalu sklouzávat k mnohem zvrhlejším záležitostem. I přes veškerou snahu těmto pocitům předejít se nedokázala ubránit fyziologickým reakcím. Zatajila dech, poté přišlo tlumené zasténání.
I lékař si všiml, že lubrikačního gelu již není třeba; ve svých nejintimnějších partiích totiž zvlhla takovým způsobem, že lubrikant působil téměř nadbytečně. Tuto skutečnost si vyšetřující vyložil jako mlčenlivou pozvánku.
„Co-co to děláte?“ Své překvapení skrýt nedokázala. Sundal si rukavice a levačkou si začal razit cestu pod košilí směrem do dekoltu. Prstem pravačky přitom opisoval jemné kruhy kolem introitu. „Nelíbí se vám to snad?“ opáčil s lišáckým úsměvem na rtech a jal se pokračovat.
Hluboko uvnitř teď sváděla lítý boj – poddat se, nebo vydržet? Nastalá situace byla z formálního hlediska zcela nepřípustná. Jedna část jí říkala, ať se sebere a rychle uteče. Druhá ať vytrvá a vychutná si toto nevšední zpestření dne.
Jakmile se však jeho ruka zkušenými pohyby začala dobývat pod kostici podprsenky, zvrhlost zvítězila nad počestností. Natáhla ruku směrem k doktorovi; ten její výzvu rychle pochopil, vstal z otočné židličky a rozkrokem v bílých kalhotách vyrazil její pravačce napřed. Pod mírně sepranou látkou ucítila jeho pulzující mužství a lehce jej stiskla.
Využil své výšky, aby se natáhl až k jejímu uchu, jemuž věnoval letmý polibek a krátké zašeptání. „Myslím si, že tu mám něco, co by se ti mohlo líbit.“ Zatímco si vychutnával jemnou masáž rozkroku – byť přes bavlněnou látku kalhot – sáhl do stolku pro obvaz. Uchopil svou „pacientku“ za zápěstí a uvázal kolem něj jednoduchý, zato však pevný uzel.
Tušila, co ji čeká, ani tak ale nevznesla jedinou námitku. Zvědavost a vzrušení spláchly všechny pochybovačné myšlenky hluboko do zákoutí mozku. Zápěstí jí pečlivě uvázal k opěrce na ruce, vzápětí udělal totéž na druhé straně. Zatímco ze skříňky s vybavením tahal další smotky určené k ošetřování ran, hladil ji jemně po hebké kůži. Nemusela platit za detektiva, aby poznala, jak moc je vzrušený – boule na kalhotách mluvila za vše.
Co se kotníků týče, pokračoval stejně jako u rukou, když je kurtoval k opěrkám gynekologického křesla. Pomalým krokem pak si pak stoupl za její hlavu. Gázou jí překryl oči a jemně je obvázal kolem dokola tak, aby ji provizorní páska netlačila.
Na uchu ucítila jeho horký dech plný chtíče. „V čekárně už nikdo není, sestra šla domů – následující hodinu jsi jenom moje,“ zašeptal a když neprotestovala, vložil jí do úst smotek gázy namísto roubíku. V uších ji krátce zašimralo, když do nich vložil malé vatové tampónky.
Neviděla, neslyšela, ústa zacpaná savým materiálem. Tři z pěti smyslů jí v předchozích pěti minutách vyřadil z provozu. O to silnější vjem tedy přišel, když jí rychlým trhnutím rozepnul košili. Něco v hlavě jí napovídalo, že to bude dlouhá, ale tuze vzrušující prohlídka.
