Letní shledání u vody

Slunce pomalu klesalo k obzoru a jeho poslední paprsky se třpytily na hladině jezera. Vzduch voněl po borovicích a letních květech. Na břehu stála Klára, bosá, v lehkých šatech, které se jí jemně lepily na tělo po osvěžující koupeli. Prsty si prohrábla vlhké vlasy a pohledem přelétla klidnou hladinu. V tu chvíli ho spatřila.

Tomáš. Po letech. Vypadal jinak – mužněji, sebevědoměji. V očích měl stejný jiskřivý pohled, který jí kdysi nedal spát. Usmál se a pomalým krokem k ní zamířil.

„Nepřemýšlel jsem, že tě tu znovu potkám,“ zašeptal, když se k ní přiblížil. Hlas měl hlubší, zastřený. Stáli od sebe jen na délku paže. Klára cítila teplo, které z něj sálalo. Možná to bylo tím dlouhým dnem na slunci. Nebo něčím jiným.

„Ale jsem ráda, že jsi tady,“ odpověděla a zvedla k němu oči.

Tomáš jí jemně odhrnul pramen vlasů z tváře. Dotyk jeho prstů byl lehký, téměř nesmělý, ale v Kláře se všechno napjalo. Cítila, jak se jí zrychlil dech. Jeho dlaň sjela na její krk, palec zůstal spočinout na tepající tepně.

„Pamatuješ si, jak jsme tady kdysi…?“ jeho hlas ztišil do chraplavého šepotu.

Klára se usmála. „Pamatuju.“

Bez dalšího slova překonali poslední vzdálenost mezi sebou. Tomášovy rty byly teplé a dychtivé. Klára zavřela oči a nechala se unést chutí okamžiku. Jeho ruce sklouzly po jejích zádech, pevněji si ji přitáhl. Šaty, které se před chvílí zdály lehké a vzdušné, teď překážely. Tomášovy prsty jemně, ale nekompromisně klouzaly po jejich švech. Klára se zachvěla.

„Tady?“ vydechla mezi polibky, když ji zlehka položil do měkkého písku u vody.

„Tady,“ potvrdil s úsměvem a pohledem, který v sobě nesl příslib noci plné slané chuti jezera, horkého dechu a tichých vzdechů, které přehlušovalo jen jemné šplouchání vln.

Slunce dávno zapadlo a noc zahalila jezero do ticha a tajemství. Vzduch byl teplý a hutný, nesoucí s sebou vůni borovic a vody. Klára ležela na písku, Tomáš nad ní, jejich pohledy se znovu střetly – teď hlubší, hladovější.

Jeho rty se přesunuly na její krk, jemně ji ochutnával, zatímco jeho ruce klouzaly dolů, po bocích, pomalu, jako by si chtěl vychutnat každý dotek. Klára cítila, jak se její tělo napíná, jak se její dech mění v tiché vzdechy. Každý jeho pohyb byl pečlivý, přesný, jako by si pamatoval všechno, co jí kdy přivádělo do varu.

Šaty z ní sklouzly, jako by byly stvořeny jen k tomu, aby zůstaly zapomenuté na písku. Jeho doteky byly horké a jisté, přitom něžné tam, kde bylo třeba. Hladina jezera v noci šeptala, stromy kolem byly tichými svědky jejich shledání.

Tomáš ji pohladil po stehně, jeho dlaň cestovala pomalu, vyčkávavě. Klára zavřela oči a nechala se unášet vlnami touhy, které s každým dotekem sílily. Když se jejich těla spojila, bylo to pomalé a naléhavé – jako by každý pohyb měl své místo, svůj význam.

Šeptali si do tmy – slova, která byla určena jen jim. Tomášův dech se zrychlil, jejich pohyby byly sladěné, plynulé. Každý vzdech se mísil s šuměním vody, každé pohlazení bylo jako ozvěna letní noci – horké, jemné a nekonečné.

Když se nakonec svalili vedle sebe, stále zadýchaní, měsíc se vysoko nad nimi odrážel v klidné hladině. Klára se usmála, otočila k Tomášovi a lehce se dotkla jeho tváře.

„Bylo to jako sen,“ zašeptala.
„A sny se přece někdy plní,“ odpověděl tiše, stáhl si ji zpět do náruče a polibkem jí slíbil, že tato noc bude jen začátek toho, co ještě přijde.