Bylo to už potřetí, co jsem se pokusil oslovit Anetu, a potřetí, co jsem se ztrapnil. Pracovala v naší oblíbené kavárně, měla dlouhé tmavé vlasy a úsměv, který by roztavil i ledovec. Jenže já? Já byl v tomhle úplně marnej.
Když jsem se vrátil ke stolu po dalším neúspěšném pokusu, kamarád Adam se uchechtl. „Brácho, ty fakt potřebuješ pomoc.“ Sáhl do batohu a podal mi knížku. “Umění svádění” stálo na obálce. Zatvářil jsem se pochybovačně.
„Vážně? To má pomoct?“
„Jo. Stačí se přestat chovat jako zoufalec a začít hrát správnou hru,“ mrkl na mě a usrkl kafe.
Neměl jsem co ztratit. Po pár dnech čtení jsem si začal všímat věcí, které mi předtím unikaly. Oční kontakt. Sebevědomý postoj. Jak nenuceně flirtovat. A tak jsem se rozhodl to zkusit znovu.
Přišel jsem do kavárny, tentokrát v klidu, a když Aneta nesla k jinému stolu objednávku, chytil jsem její pohled. Neuhnul jsem. Jen jsem se usmál. A ona? Usmála se zpátky.
Když jsem šel objednávat, tentokrát jsem se neptal nesměle. „Takže, Aneto, jaká káva je tvoje oblíbená?“
Trochu ji to překvapilo, ale pak se usmála. „Hmm, asi cappuccino s trochou skořice. Proč?“
„Chci zjistit, co tě dělá šťastnou. Když tě vidím s kávou, jsi vždycky tak spokojená,“ řekl jsem s lehkým úsměvem.
Viděl jsem, jak se jí na tváři objevil lehký ruměnec. Bingo.
Po pár minutách jsme se dali do řeči a najednou to šlo samo. Povídali jsme si o všem možném, a když jsem odcházel, napsala mi na účtenku svoje číslo.
Další večer jsme se potkali po její směně. Procházeli jsme se nočním městem, vtipkovali a lehce se dotýkali. Když jsme došli ke mně, podívala se na mě s tím pohledem.
„Takže…“ řekla potichu.
Naklonil jsem se blíž. „Takže…“ zopakoval jsem a chytil ji za boky.
Náš první polibek byl elektrizující. Rty se setkaly, její tělo se tisklo k mému a já cítil, jak se jí zrychlil dech.
Pomalými kroky jsme se přesunuli k posteli. Aneta si lehla a podívala se na mě s tím nejdráždivějším úsměvem. „Ukážeš mi, co ses v té knížce naučil?“
Odpověděl jsem jí polibkem, rukama klouzal po jejím těle, rozepínal jí halenku a cítil, jak se pod mým dotekem chvěje.
A tehdy mi došlo, že možná nejde jen o knížku. Možná jsem se celou dobu jen musel přestat bát.
