#12: denně je potkáváme, denně blikají, houkají a hlavně - zachraňují.. jací jsou?
"Ahoj, přeji ti pěkný večer. Já 44 letý, vysoký, uniformovaný olomoučák.
Máš krásný galerie, chválím dávku inspirace."
"Dík, galerky jsou extra staré ;) ale jsou pěkné na koukání, tak tu jsou dál.
To je představení, uniformovaný! :D "
"Dělám ve složkách IZS."
"Jo, to je mi jasný, když píšeš, že uniformovaný ;) teď jen vybrat, jestli v červeným, modrým nebo v černým :D "
"Mám tu červenou, dělám na ZZS ;) "
A tak jsme si začali povídat, o obyčejných věcech, o každodenních starostech.. napsat pár řádků, ráno nebo večer... nebo když jsme se potkali online a nevyjížděl na výjezd s majáčky, občas se to protáhlo i na pár nočních hodin. Někdy to prostě stačí, sdílet běžný život na virtuální lince s někým, kdo o to stojí.
Jo a nevyměnili jsme si ani civil fotky, ani telefony. Jen jména. Nechali jsme si trochu tajemství a vlastně jsme tak úplně ani nic nehledali. Až na občasné uvolnění a poškádlení přes písmenka. To nám šlo, efektivně se naladit, navnadit... a pak si to udělat po svém... a každý sám.
Jen to psaní nabývalo na intenzitě. A už byl zasetý ten zárodek chtít víc. Dotknout se, políbit a po všem tom dvouměsíčním psaní se klidně nechat ošukat a nebo si ho aspoň vychutnat jazykem.
"Včera jsme byli tam někde u vás v ulici," píše mi večer, až je zase v práci.
"Víš, že na takovém sídlišti to bliká pořád. Vidím kolikrát z okna jen záblesky majáčků, jak se to odráží po všech panelácích, zvlášť večer. Už jsem tu zažila i dupající bandu hasičů po schodech, a sanitky jsou celkem běžné." Nebudu mu říkat, že poslední sanitku jsem sem volala já a bylo to právě včera. Nejdřív si potřebuju něco ověřit. Protože jsem s posádkou komunikovala, byla na místě, poskytla všechny informace a taky si je mohla prohlédnout, jak při práci fungovali. A vysokého, urostlého, ale milého a klidného řidiče při zásahu si nejde nevšimnout. Zvlášť, když mi velcí chlapi prostě oči přitáhnou úplně sami.
"Marku, prosím tě, mám trošku nezvyklou prosbu," volám kamarádovi. "Asi je to informace, kterou bys neměl pustit jen tak. Ale nutně, fakt moc nutně, musím vědět, jestli včera na denní službě na vaší základně byl mezi řidiči Adam. Vysokej, čtyřiačtyřicet a volnej? Vím, jsou to trochu osobní informace, ale... s někým jsem se online seznámila a s někým se potkala včera, když dojeli k sousedům. Potřebuju vědět, jestli to byl on. Trochu jsem se asi zakoukala."
"Ty a trochu? To neumíš. Vždycky naplno, zapomnělas, že tě znám dost dlouho a taky je to dost dlouho, co jsi sama." Zněl pobaveně, ale i trochu vážně. Zná mě, no. "Takže ti můžu potvrdit, že včera sloužil. Ale jestli byl u Vás bych se musel podívat do systému, až budu v práci."
"Dík Mary, fakt. Jestli nejsou ostatní jak přes kopírák, nemohl to být snad nikdo jiný," odpovídám.
"Ne, každej je úplně jinej," směje se do telefonu.
"Hele, řeknu ti to rovnou - jestli jde o něj - Adam je dobrej chlap. Funguje, maká, je to kámoš, ale neměl štěstí na správnou ženskou. Je v tomhle trochu uzavřenej, ale vypadá, že je spojojenej i tak," uzavírá svoje hodnocení Marek a než zavěsí, ještě dodá "kdybych ti mohl nějak pomoct nebo vás k sobě nějak posunout, řekni si, jasný?!"
"Jasný," oddechnu si, "zatím to nehrotím, ale kdyby něco, dám vědět... a ještě jednou děkuju!"
Uběhl skoro měsíc a zrovna za tímhle kamarádem si mám zítra dojít pro nějaké věci na distribuci mezi ostatní kamarády. Tak se domlouváme na čase a já se rovnou ptám, jestli náhodou neslouží Adam taky. "Jo, prosím tě, střídáme se, po půl sedmé, já bych nevyjížděl hned, tak jestli dorazíš tak nějak v té době, měl by tu ještě být, pokud nebude na výjezdu dýl," zní odpověď. A já se tak trošku vnitřně klepu. Víte jak, ne? Když se může přiblížit něco, co už moc chcete, ale na druhou stranu se toho trošku bojíte.
Takže dojdu na základnu, chvíli počkám před vchodem, než mi otevřou dveře a můžu vyběhnout do patra. Už jsem tu byla, tak vím kam. Přeberu si tašku od Marka a chci vědět, kterej to je, jestli je to vážně ten řidič od nás. No a Marek ho rovnou zavolá.
"Pojď, pojď..." slyším je z chodby "...pár týdnů zpátky jste měli výjezd, teda vaše rande s doktůrkem, a někdo za tebou teď přišel..." Dovede Adama do kuchyňky. "Adame, tohle je Eva, Evi - tak tohle je Adam. Nechám vás tu samotné, už jste velcí, to zvládnete. Uvidíme se později." Dodal ještě, když Adama poplácal po rameni a my už na sebe koukali, než zavřel dveře. Seznamovačka face to face. Hmmm.. Podala jsem mu první ruku.
"Eva, ahoj." Přijal ji a stiskl svou velkou ruku kolem mé drobné dlaně. "Těší mě. Před tím měsícem, ten zásah u starší paní a ty jsi sousedka, že?" Pokývala jsem hlavou, ty jo, pamatuje se, slušný! "Jak na tom je?" "Je v pořádku, přijeli jste včas a v nemocnici ji dali dokupy. Takže díky za to," usmála jsem se, když mi ruku pustil a udělal krok zpět. "To je dobře a rád to slyším."
Byla jsem ohromena a unešena jeho výškou a tím, že konečně stojím proti němu, ale potřebovala jsem mu říct, kdo vlastně jsem.
"Znáš mě ale odjinud," zvedla jsem k němu hlavu a viděla, jak mu v očích málem naskočily viditelné otazníky. "Jsem Evita," když jsem se nadechla, abych pokračovala, ty otazníky mu z očí zmizely a oči se mu rozzářily překvapením. "Evita? moje malá Ív?" Použil oslovení, kterým mi psal. Cítila jsem, jak červenám, když jsem přikývla a nechala hlavu skloněnou. V ten okamžik se mi pod bradou ocitly jeho prsty, lehce na ni zatlačily, abych hlavu zvedla. Usmíval se. "Pojď sem," jen pronesl a pak mě sevřel v obrovském medvědím objetí. Tak nějak jsem si to představovala a ten třas a nervozita ze mě spadla. Voněl, prací i sebou samotným, mužem pod uniformou.
"Počkáš? za chvíli končím... nezajdem na jídlo? Nespěcháš?" Udělal první nabídku ještě, když jsme tam tak v objetí stáli, a já ji ráda přijala.
A tak jsme strávili další skoro tři hodiny povídáním, smíchem nad jídlem a pitím v blízké restauraci. Přes dva měsíce psaní bylo jako by to byla věčnost a dnešní večer byl, jako by začal už hrozně dávno a jako by neměl skočit.
Čas nám utíkal. Poznávali jsme se postupně a bylo nám dobře. I čtyřicátníci mají právo ;) Marek nás teď potkával častěji a stačilo mu, že jsme oba spokojení.
Z pátku na sobotu vychází Adamovi služba na noční.
"Můžu za tebou večer dojít?" Kdyby měli výjezd, sbalím si knížku, ale jinak bychom strávili chvíli navíc spolu. Ono toho času jinak moc není, když potřebujem sladit práce i domácí záležitosti. A když je možnost, že můžu dojít na základnu, prostě si ji nenechám utéct.
Je klid, pokoj máme sami pro sebe. Kluci jsou v kuchyňce nebo v druhém pokojíku, všichni si dávají oraz. Venku už byli, teď je chvíli klidná pauza. Natáhnem se na gauči a je nám fajn. Jsem ráda, že tu s Adamem můžu být. Společné mlčení, jen relax.
Pak mi začne olíbávat krk a ucho, až mi vstávají chloupky na rukou. Svými pažemi mě obejme a jedna velká dlaň přistane na mém prsu. Přes látky hřeje až na bradavku. Zvlášť, když s ní začne klouzat po tričku. Hladí a užívá si to. Měkké obliny prsou, oblina břicha a přes boky zpátky nahoru.
Zavrtím se mu zadkem v klíně. Ani ne tak z provokace, jako abych si udělala prostor. Jenže, cítím ho za sebou. A jeho vzrušení společně s jazykem, který mi bloudí po krku, ve mě probouzí neukojenou touhu.
Je půlnoc. Všude klid, jak i ostatní využívají možnost chvíli odpočívat, než se ozve alarm k výjezdu.
Posadí se.
Vytáhne a vyhoupne mě k sobě na klín, vklouzne rukama pod triko, rozepne podprsenku a tak má obě prsa v rukách. Začne mi mnout bradavky, ty okamžitě tvrdnou a já o nich teď vím až bolestně. Na klíně se mu pohupuju dozadu a dopředu. Uvnitř se mi to svírá a kalhotky pomalu začínají sbírat vlhkost.
"Postav se," ozve se roztouženým hlasem za mým uchem. "Myslíš to vážně?" Ptám se šeptem nazpět. "Smrtelně," slyším ten úsměv v jeho odpovědi. Postavím se. On za mnou, udělá dva kroky ke dveřím a otočí klíčem, zhasne velké světlo a vrátí se zase zpátky za mě. Teplé ruce mi pohladí prsa a sjedou níž, k pasu kalhot. Stáhne je dolů a pak jen slyším zip na jeho kalhotech. Zašustěni kondomu je tak hlasité, že se rozhlehne pokojem, než si mě opatrně stáhne zpátky na klín.
Pomalu si sedám, klesám níž a on si mě nasměruje, kam potřebuje. Jeho tvrdý vztyčený penis čeká. Od špičky, kterou ucítím na vstupu do kundičky, až po to, že je uvnitř celý a když se propnu, cítím ho až hluboko na čípku. Znovu má v prstech moje bradavky a společně se rozhýbeme. Není to zrovna pomalé, nevíme, kolik máme času na soukromí. Navíc byl tak vzrušený, sotva jsme se k sobě přiblížili už předtím a já zvlhla jeho dlouhým hlazením. Namotá si můj culík kolem zápěstí a donutí mě tak zaklonit hlavu. Znovu mám jeho strniště na krku. Škrábe, ale příjemně, jak to mám ráda. Užívám si to hluboké spojení, hladce klouže, ale drsně tře.
Nebude to trvat dlouho.
Omotá mi ruce kolem břicha a hrudníku, drží si mě a zvedá rychleji a po tom, co mi zaboří obličej do zad ještě přirazí dvakrát zespodu a udělá se. Musí být ale pořád zticha, stěny jsou tu tenké, tak všechno tlumí mé triko mezi lopatkami, do kterého tiskne horká ústa a napětí vybíjí do anakondího sevření, jak mi jednou rukou mačká měkké břicho a v druhé dlani svírá prso.
Když chytne znovu dech, hladí mě po nahých bocích i nehty něžně po zádech, než se z něj opatrně zvednu. Sejme kondom, zaváže...
"Tohle tu nemůžem nechat," zabalí ho do kapesníku a do sáčku od svačiny.
Když znovu tiše klapne zámkem, tentokrát, aby pokojík odemknul, natáhnu se zase na gauč a když se ke mně přidá, spokojeně zavřu oči. Chvíli si ještě šeptáme a pak nevím...
Probudím se, všude tma a místo vedle mě je prázdné. Vymotám ruku z deky, do které mě musel zabalit, a natáhnu ji po mobilu na stolku - je něco po třetí. Nevím, kdy vyjeli na noční zásah, ale snad nebudou pryč dlouho. Pod dekou je teploučko, tak i když jsem chtěla vydržet s otevřenýma očima, za chvíli se přeci jen ztratím zase ve snech.
Znovu mě probudí až pusa na tvář a vůně kávy.
"Dobré ráno, princezno," vítá mě do nového dne usměvavá, jen trošku unavená tvář. "Dobré ráno," odpovídám mu, "kdy jste se vrátili?" "Před půl hoďkou a pokud už nás nevyžene nic dalšího, za půl hodiny končíme, jo?" Protáhla jsem se pod dekou. "Snídani, když už jsi uvařil kafe? V tašce je krabice buchty, upekla jsem vám, tak zanes i klukům." Vybalí krabičku, nechá nám na talíři na stole a ostatní odnese kolegům, ať mají závěr služby taky trochu sladký.
Díky kluci a holky ze 155 za Vaši službu!
No, doufám, že třeba aspoň povídkami Vám ty noční šichty můžu zkrátit ;)
