Byl chladný podzimní den. Poslední listy padaly ze stromů a třída se pomalu vylidňovala. Dnešní hodina češtiny s paní profesorkou Klárou V skončila. Ta žena byla záhadná. Blond vlasy sepnuté sponou, decentní brýle, ale oči… hluboké, plné tajemství. Vždycky jsem ji pozoroval trochu déle, než bylo nutné. A mám pocit, že ona to věděla.
„Můžeš na chvíli zůstat?“ zeptala se najednou, když jsem se chystal odejít.
„Jasně,“ odpověděl jsem.
Šli jsme do jejího kabinetu. Všude voněl čaj a papíry. Byla tichá. Něco hledala v šuplíku, pak se zastavila a otočila ke mně.
„Víš… už pár měsíců si všímám, že se na mě díváš jinak než ostatní. A abych byla upřímná… je mi to příjemné ,“ řekla tiše.
Ztichl jsem. Srdce mi bušilo jako o závod.
„Nechci porušit žádná pravidla,“ dodala, „ale dnes… je pátek. Škola končí. A… možná už není co předstírat.“
Pomalu ke mně přešla. Její dlaň mi přejela po tváři, pak mě jemně políbila. Ne jako učitelka. Jako žena, která se dlouho držela zpátky.
Polibek byl jemný, ale v něm bylo všechno – touha, obavy, uvolnění. Objali jsme se a já cítil, jak se jí chvěje dech. Halenka se pomalu rozepínala, knoflík po knoflíku, zatímco já jsem jí stahoval sukni a líbal její klíční kost. Vše probíhalo pomalu, něžně, jako bychom oba chtěli zastavit čas.
Položila mě na gauč v kabinetu. V očích měla otázku, na kterou jsem odpověděl dotykem. Byli jsme propojení – nejen tělem, ale i duší. Každý pohyb, každý polibek měl smysl.
Nespěchali jsme. Milovali jsme se tiše, s respektem, s vděčností, že se to konečně mohlo stát. Kabinet byl naplněn vůní čaje, vzdechů a listů padajících za oknem.
Po chvíli ležela vedle mě, hlavu opřenou o moje rameno.
„Tohle… jsem si nikdy nepřipouštěla. Ale vždycky jsem to cítila,“ zašeptala.
Políbil jsem ji do vlasů. Nechtěl jsem nic říkat. Ale jste nejlepší učitelka kterou jsem kdy poznal.
