Byl pátek večer a já dorazil k Daniele, své přítelkyni, dřív než obvykle. Měla ještě práci, takže mě do bytu pustila její mladší sestra — Klára. Otevřela mi v domácím oblečení, které však bylo zatraceně daleko od nevinného: krátké tričko bez podprsenky a tepláky visící nízko na bocích.
„Ahoj, pojď dál. Daniela přijde až za hodinu,“ řekla, jako by si nebyla vůbec vědoma toho, jak působí.
Usadil jsem se na gauč a ona zmizela v kuchyni. Za chvíli se vrátila se dvěma sklenkami vína. „Není ti blbý pít se mnou, když čekáš na ségru?“ zeptala se s úsměvem, který se mi zaryl pod kůži.
„Nevadí, pokud tobě ne,“ odpověděl jsem, trochu nejistý. Ale už tehdy jsem věděl, že tohle nebude obyčejný večer.
Konverzace plynula přirozeně. Klára byla jiná než Daniela. Nepředvídatelná, trochu drzá, s očima, které si hrály. Měla v sobě něco nebezpečně přitažlivého. A já to začínal cítit s každou minutou víc.
Když se napila vína, trochu jí stekl po rtech. Olízla si je, pohled upřený na mě. „Víš, že jsi jiný, než mi Daniela říkala? Myslela jsem, že jsi nudnej.“
Zasmál jsem se. „A teď si to nemyslíš?“
„Teď si myslím, že mě přitahuješ. Což je problém, že jo?“ odpověděla upřímně.
Chvíli bylo ticho. Napětí by se dalo krájet. Měl jsem vstát a jít. Ale neudělal jsem to.
Klára ke mně přistoupila a sedla si vedle. Její stehno se dotklo mého. Pomalu položila ruku na moje koleno a dívala se mi do očí. Věděl jsem, že mě testuje. A že už je pozdě couvnout.
Polibek přišel rychle. Krátký, ale nabitý. Pak další — hlubší, hladovější. Její tělo se přitisklo ke mně a já ji objal, zatímco mi šeptala do ucha, že o tomhle snila už dlouho. Ztráceli jsme se jeden v druhém, v zakázanosti toho okamžiku, v touze, která neměla mít místo.
A právě když její prsty sjely pod lem mé košile, uslyšeli jsme klíč v zámku.
Klára ustoupila, jako by nic. Zůstala jen ta vůně ve vzduchu, ta chuť na rtech. Daniela vešla, usmála se a políbil jsem ji, jako bych nezradil nic. Ale Klára se jen pousmála a šeptla mi při odchodu do kuchyně:
„Tohle není konec.“
