Nevím kolik je hodin, ani co je za den. Modlím se, aby byla stále neděle. Rozlepím oči, šmátrám rukou po posteli, kde leží telefon. Po krátké chvíli ho sbírám ze země, kde leží vedle kalhot a nějaké láhve. Jdu do koupelny smýt ze sebe pot a mé hříchy. Stojím ve sprše, motá se mi hlava ze všech možných látek a je mi blbě. Chápu, že vás zajímá, co se dělo včera, ale jelikož to bude první, na co se mě bude ptát babička, hned jak dojdu dolů tak vám to řeknu všem najednou. Dneska jsme se totiž už viděly. Jo, přesně tak. Mezi dveřma jak šla do kostela. Celá načančaná, navoněná, teda ona. Já spocená, zmoklá a nechutná. Ale to později… Mám na rukou pásek, patrně z klubu a na kozách mám fixou telefonní číslo a jméno Vašek. Hm, tak dobře, asi vám všechno neřeknu, protože si vše nepamatuju. Třeba tuhle Vaška.
Po sprše se sice cítím lépe, ale i tak mě všechno bolí a po každé akci mám strach podívat se na telefon. Je to jako kronika, která nelže. Stories, zprávy, sms, fotky… kde jsou ty časy, kdy jste si udělali ostudu a pak se na to za týden zapomnělo. Scházím dolů a babička je u plotny, na sporáku hrnce, v troubě pekáč s něčím co bude asi nějakej opeřenec.
Babička se ani nezeptá, ani se na mě nepodívá, jen kroutí hlavou a nadechuje se. “Eriko, mluví o tobě celá vesnice. Prý kazíš místní děcka. Měla jsem po kostele rozhovor s Jarkou od vedle, se Stejskalovou od naproti, s Mařenou tuhle za humny a s paní Pospíšilovou, no tu, však víš, jak bydlí vedle cukrárny. To, že se mnou chodíš do kostela je od tebe sice hezký, ale že tam budeš dřív než já, jsem nečekala.” No, abyste měli jasno. My jsme se totiž s bábi potkaly mezi dveřma, jak si to štrádovala na mši. Jenomže jsem se nechtěně potkala s dalšíma lidma rovnou v kostele…
To jsme si tak s lidma šli, přes sedmero polí, lesů a řek až z bývalého jzd, které rozhodně je vše jen né legendární. O půl 4 ráno se z reproduktorů linuly tóny Kabátů, něco s Bárou nebo co? Že má známí v podzemí? Co já vím. Každopádně squadra místních týpků v tričku bez rukávu zpívali tento song, pivo v kelímku v jedné ruce a zelená ve druhé. Zajímavý jak ti kluci byli stejní. Ale to zas odbíhám jinam. Nuže, rozhodli jsme se opustit místní nalejvárnu a naše Expedice Apalucha vyrazila. Před vchodem zaparkovaná dvojková oktávečka v TéDéíčku dokresluje vesnický kolorit, vdálce slábnoucí zvuky Vojtkovo zpěvu a začne pršet. Chčije a chčije. Sveřepí šakali zavile vyli. Hurá! Hydrometeority! Halucinace. Po chvilce se odpojí kamarádka a zahne kolem potoku bydlet, po pár chvílích týpek v bílém tričku zahne doleva a i když klikatě, tak s puncem letitých zkušeností jde kupředu za svým cílem. Zbyli jsme jen my, teda já a týpek v zeleným tričku. Jméno pořád nevím, ale víte koho myslím. Já v nejsem moc ukecaná, ale co mi jde skvěle je poslouchat. V tom jsem jednička, a to nemyslím kdysi ve sněmovně Mirkovo vztyčený prostředníček. Jdeme, cesta ubíhá, déšť mi pomáhá zůstat vzhůru a zelenotričko povídá něco, že chodí do kostela dělat ministranta a že mě tam pokaždé viděl v neděli s babičkou. Nevím, co ministrant je, zas tak mě to nezajímalo. Google it. Každopádně mě zaujal ten kostel. “Dá se tam teď jít?” ptám se. “Jo, vzadu když přelezeme branku tak mám klíče od zadního vchodu, to by šlo. Co tam? Ptá se naivně a nechápe.”. No vy chápete moc dobře. Po chvíli už přelézáme branku, vlezeme do kostela, kde sice byla zima jako prase, ale aspoň nepršelo a jen co vlezeme dovnitř, klekám si a zelenotričkovi sundávám kraťase a zkouším mu postavit péro. po 10 minutách marných snah a brblání “no to víš alkohol…” “já byl dneska na poli a jsem unavenej, jindy stojí jako skála” jsem ornotologie zanechala a sedla jsem si na lavičku. “Můžu tě aspoň udělat já” navrhl provinile ministrant a uculil se. “Stejně to neumíš, to je v pohodě, sedni si vedle a povídej mi, jestli tě už aspoň šukal kněz”. Jestli něco říkal nevím, já hned usnula a to byl kámen úrazu. Probudil nás až zvuk otevírajících se hlavních dveří a zástup asi 12 babiček, které si musely rezervnout VIP místa. Ony se dívaly na nás, my na ně, pak jsme trapně pozdravili “s pánem bohem” a s hrdostí páva jsem vyšla hlavním vchodem. Někde jsem četla, že zlo nikdy nespí, nevím kdo to napsal ale nechám si to vytetovat.
No a zbytek znáte, potkala jsem babičku, dala si dvě lžíce studené svíčkové a pustila si televizi. Jenom u babičky, vzhledem k chybějícímu internetu, se dívám na televizní vysílání. Jinak takové věci už doma nemám. Chtěla jsem se podívat na pár reklam, ale otravoval mezi něma film. Tak jsem šla spát. Tak jsem se hned uvedla. Odinstalovávám si seznamovací aplikace a pořád jsem nenašla odvahu se podívat na zprávy. Teda až na mámu, protože tu jak nepřečtu ihned, tak mi volá. Píše, že se odpoledne staví na kávu a vyzvednou mě. Skvělý. Úplně se mi teď hodí píseň od Maroon 5, Sunday Morning. Sunday morning rain is falling, Steal some covers share some skin… nebo tak nějak.
Tak já tu počkám na výčitky a vy se mějte, napíšu, jak přijedu do civilizace. Nebo drobátko později. Znáte to.
PS: Kdo je ten Vašek, nechť mi napíše. nechápu, co se včera dělo.
