Bylo mi 24 a cítil jsem se jako troska. Na ženu jsem neměl, o chlapa jsem nezavadil. V hlavě bordel, v srdci prázdno. Byly Vánoce, venku sněžilo a já měl pocit, že už nemám pro co žít. Jen já, moje tělo, které jsem nenáviděl, a tajná touha být někým jiným.
Ten večer jsem seděl doma u stromečku a projížděl Facebook. Lidi sdíleli fotky rodiny, dárků, cukroví… a já tam byl úplně sám. A pak se objevila zpráva: „Hej, necheš ven? Dlouho jsme se neviděli!“.
Podepsaná byla Verunka.
Návrat starého kamarádství
Verunku jsem znal od střední. Vždycky byla trochu jiná – upřímná, drzá, srdce na dlani. Takový ten člověk, co se směje i v nejhorších chvílích. Napsal jsem jí, že jo, že proč ne.
Sešli jsme se na náměstí, kde stál obří vánoční strom, kolem svařák, punč, lidi se smáli. A já stál tam – se svojí nejistotou, v bundě, která mi byla těsná, s pocitem, že se rozpadám.
A ona? V červeném kabátě, s čepicí, úsměvem od ucha k uchu. Jak z vánoční reklamy.
„Ty vole, tys přibral,“ řekla a rozesmála se. A já taky. Po dlouhé době jsem se fakt smál.
Noc, která všechno změnila
Dali jsme punč, pak další. Pak jsme šli k ní. Vánoční světýlka všude, v rohu stromek, na stole cukroví. Pustila hudbu a najednou jsme seděli na gauči, povídali si o životě, o vztazích, o tom, jak je to všechno na hovno.
A pak přišel polibek. Nevím, kdo začal, ale najednou se to stalo.
Její rty, její parfém, její smích, co mi ještě zněl v hlavě. A pak jsme skončili v posteli. Ona byla něžná, já rozklepaný. V duchu jsem si říkal: „Možná tohle potřebuju. Možná se vrátím do normálu.“.
Ale nevrátil jsem se.
Bylo to fajn, ale necítil jsem to. Ani když jsme byli úplně nazí, ani když mi šeptala do ucha, že mě má ráda. Ležel jsem vedle ní a v hlavě křičel: „Proč to necítím?! Proč chci být spíš jako ona, než s ní?“
Pravda, která bolela
Ráno bylo ticho. Udělala kafe, seděli jsme u stolu, já koukal do hrnku a věděl, že musím říct pravdu. „Veru… já ti musím něco říct.“ Podívala se na mě, vážně. A já to ze sebe vysypal: „Já… já bych chtěl být spíš jako ty, než s tebou.“
Chvíli ticho. Myslel jsem, že se zasměje, pošle mě do prdele. Ale ona jen natáhla ruku, chytla mě za tu moji a řekla: „Hele… já to asi trochu tušila.“ A pak jsme si povídali hodiny. O tom, jak se cítím, co jsem zažil, co chci. A ona mě poslouchala. Bez soudu, bez posměchu.
Tohle byl začátek. Začátek toho, že jsem si poprvé dovolil být upřímný. Poprvé jsem řekl nahlas, co chci. A i když to bolelo, bylo to osvobozující.
Jak mě Verunka přetvořila
Po tom vánočním ránu se něco změnilo. Už jsem neutíkal. Verunka byla první člověk, který mě nepovažoval za divného. Naopak – řekla mi: „Hele, jestli to chceš, tak pojďme na to pomalu. Uděláme z tebe kočku.“
Smála se u toho, ale v očích měla něco, co mě uklidnilo. Přijetí.
26 let – Začátek proměny
První měsíce byly spíš o srandech. Společné nákupy. Seděli jsme v kabinkách, ona mi podávala legíny, sukně, podprsenky, a já se smál i styděl zároveň. „No tak, otoč se, ať vidím prdelku,“ říkala a tleskla mě po zadku. A já… já se červenal jak puberťačka.
Týdny ubíhaly.
Naučila mě malovat linky, stínovat oči, lepit řasy. Nejdřív jsem vypadal jak klaun, ale ona měla trpělivost. „V pohodě, zlato, příště to bude lepší.“ Dala mi první paruku, první šaty, co mi seděly. A poprvé, když jsem se viděl v zrcadle, zastavil se mi dech. Neviděl jsem chlapa. Viděl jsem… něco mezi. A poprvé se mi to líbilo.
Byly to měsíce smíchu, experimentů, dlouhých večerů s vínem, kdy mě učila, jak se hýbat, jak mluvit jemněji. „Víš, co je na ženskosti nejhezčí?“ říkala. „Co?“ „Že si ji musíš dovolit.“
První doteky
Mezi tím vším občas přeskočila jiskra. Nebyli jsme pár, ale těla si rozuměla. Sex s ní byl… zvláštní. Ani ne tak proto, co jsme dělali, ale jak to působilo. Ležely jsme vedle sebe na čtyřech, obě s parukami, nalíčené, v punčochách. Ona se smála: „Ty vole, koukni na nás! Jsme jak dvě děvky z porna.“ A pak se nadechla a prostě si mě vzala do ruky. Bylo to pomalé, něžné, ale plné napětí. Já jsem jí oplácel, ruce se nám třásly. Ten večer jsme se vyždímali navzájem, padli vedle sebe a smáli se jako blázni.
27 let – Z koťátka kočka
Další rok už jsem byl úplně jiný člověk. Nosil jsem prádlo pod normální oblečení. Uměl jsem si udělat dokonalý make-up. Měl jsem svůj první pořádný outfit, co vypadal jako z Instagramu. Verunka mi říkala „kočko“. A já se tak začala cítit. Naučila mě všechno – jak se hýbat, jak fotit sexy fotky, jak pózovat. Říkala: „Ty nejsi žádná troska. Ty jsi ženská duší. Tak to ukaž.“
A já ukázal. Začal jsem chodit s ní ven, občas i jako „ona“. Na večírky, na drink. Poprvé jsem cítil svobodu. A občas – občas jsme si to zase rozdaly. Bez závazků, bez očekávání. Jen dvě „holky“, co se znají až moc dobře.
Pak nastalo však něco, co jsme obě potřebovaly, chlapa... O tom ale až příště.
