Nevěra nebo láska?

…Byl červen. Začínalo léto a já netušil, jaké léto začíná, jak pro mě bude zvláštní, krásné a divoké zároveň…

Na jedněch narozeninách společného kamaráda, jsem se potkal se známou, se kterou, jak jsem se později dozvěděl jsme už chvíli po sobě pokukovali. Musím podotknout, že v té době jsme byli oba zadaní. A oba, jak už to tak bývá ne moc šťastně. Na té akci jsme spolu prohodili několik vět, dali si společně pár panáků (ne do němoty, jen tak zlehka) a hlavně po sobě pořád neuvěřitelně koukali. Bylo to až magické. Mezi těmi desítkami lidí se naše pohledy vždycky našly a mohlo to být klidně na dvacet metrů. Začala mě neuvěřitelně přitahovat a zajímat a já ji taky. Kolem půlnoci si ji odvedl partner domů a já na ni nemohl přestat myslet…

…Myšlenky neutichly ani další den po probuzení a tak jsem se odvážil ji napsat krátkou zprávu. Něco ve stylu „Chci tě vidět.“ Ani jsem nečekal, že odepíše. Přece jen to byly narozeniny, volná zábava, trochu alkoholu a hlavně jsme měli oba partnery. Po pár hodinách přišla odpověď. „Zítra po práci v tolik a v tolik, tam a tam“. To mi docela vyrazilo dech. Nevěděl jsem, jak to do zítra vydržím a co nás bude čekat…

Ten den byl v práci strašně dlouhý. Čekal jsem ještě zprávu, že si to rozmyslela nebo nějakou výmluvu, že nemá čas. Nic nepřišlo… Odpoledne jsem se s klepajícím hlasem a kolenama dostavil na smluvené místo. Už tam byla, čekala na mě. Seděla v trávě a už z dálky se na mě usmívala a já na ni. A v hlavě nás obou byly stejné myšlenky. Co si budeme povídat, co budeme teď dělat….

Sedl jsem si vedle ní do trávy. Vzduch voněl po létě a ona měla na sobě lehké šaty, které se jí jemně lepily na stehna. Téměř nic neříkala, jen se dívala. Oči jí zářily tou zvláštní směsí klidu a očekávání, a mně se zrychlil dech. Všechno bylo jinak. Nešlo o flirt, nešlo o hru. Bylo to jako kdybychom oba přesně věděli, co se právě děje, ale nechtěli to vyslovit nahlas.

„Půjdeme se projít?“ navrhla tiše.

Jen jsem přikývl.

Vstali jsme a mlčky šli parkem, míjeli lavičky, stromy a lidi, kteří nám připadali neuvěřitelně vzdálení. Až jsme došli na místo, kde už téměř nikdo nebyl. Starý opuštěný altán mezi keři. Sedla si na okraj dřevěného stolu a přitáhla si mě blíž.

„Myslíš na to samé co já?“ zeptala se sotva slyšitelným hlasem.

Jen jsem se pousmál. A pak už jsem cítil její ruce na svém krku. Přitiskla se ke mně a naše rty se konečně našly. Nebylo to opatrné. Nebylo to přátelské. Byl to hlad. Dlouho potlačovaný, tichý a pomalý, ale o to silnější.

Polibky se prohlubovaly, její dech se zrychlil a ruce se mi zatínaly do zad. Moje prsty bloudily po jejích zádech, až našly lem šatů, které tak svůdně klouzaly po její kůži. Chvěla se. Nebylo to jen vzrušení. Bylo v tom napětí, zakázané přání, možná i strach z toho, co se právě začalo dít.

Odtáhla se, podívala se mi do očí a pomalu si přetáhla šaty přes hlavu. Zůstala jen ve světle béžovém spodním prádle, které sotva skrývalo její vzrušení. Na chvíli se zastavil čas. Její tělo bylo krásné. Ne dokonalé v tom umělém smyslu, ale opravdové. Živé. Toužící.

Přistoupil jsem k ní blíž, vzal ji za boky a políbil na klíční kost. Zavřela oči a vydechla. Ruce mi zajely pod tričko. Její dotek byl jistý, jemný i dravý zároveň. V tu chvíli jsme už oba věděli, že není cesty zpět.

Položila se pomalu na dřevěnou lavici, jako by mě tím tichým pohybem zvala, a já se k ní sklonil. Políbil jsem ji na břicho, níž a níž, a cítil, jak se její tělo chvěje. Každý její nádech, každý tichý vzdech byl jak vlna, která mě pohlcovala víc a víc. Moje ruka sklouzla na její klín, jemně, zlehka, jakoby zkoušela, co všechno si může dovolit. A mohla si dovolit všechno.

Její stehna se mi otevřela a já přes tenkou látku jejích kalhotek ucítil, jak je vlhká. Prohnula se a tiše zaklonila hlavu, když jsem jazykem přejel po tom napnutém kousku látky. Svlékl jsem ji pomalu, beze spěchu, s očima upřenýma do jejích. Nebyla to rychlá vzpoura proti vztahům, nebyl to úlet. V tom pohledu byla touha, kterou jsme oba nosili už dlouho.

Když jsem ji poprvé ochutnal, vydechla hlasitě a přitáhla si mě za vlasy blíž. Jazykem jsem se jí dotýkal s takovou něhou, jakou si zasloužila. Hladově, ale citlivě. Hrála si s mými vlasy, její boky se hýbaly proti mně, a když přišel ten okamžik, zatnula prsty do lavice a zakousla se do rtu, aby nekřičela nahlas. Tělem jí projela vlna, která mě pohltila s ní.

Zvedl jsem se, ona si mě přitáhla a rozepnula mi kalhoty. Její prsty byly rychlé, zkušené. Vzala mě do dlaně a jen se na mě podívala – ten pohled si budu pamatovat celý život. Nebyl v něm stud, nebyl v něm záměr – jen syrová, čistá chuť.

Vnikl jsem do ní pomalu, sledoval její reakci, jak se napíná, jak se jí zrychluje dech. Její nohy se mi ovinuly kolem boků a pohyb se rozběhl jako vlna – pomalu, pak rychleji, a zase zpomalil. Každý dotek byl jako výbuch. Byla krásná, divoká, uvolněná. Hladila mě, tiskla se ke mně, líbala mě a šeptala věci, které bych si nikdy nepředstavoval slyšet.

Ztráceli jsme se jeden v druhém. V té chvíli neexistovalo nic – žádné vztahy, žádné otázky, žádné výčitky. Jen dva lidi, kteří se konečně potkali tak, jak si vždycky přáli. Do poslední kapky dechu.

Léto se stalo naším tichým světem.

Scházeli jsme se potají, ale o to intenzivněji. V parcích, v zapomenutých kavárnách, u ní v práci za zavřenými žaluziemi, u mě doma v časech, kdy jsem věděl, že nikdo jiný nepřijde. Čas přestal mít smysl. Každé odpoledne, každá zpráva s adresou nebo jen krátkým „Jsem tu“ ve mně rozbušila srdce.

Byli jsme jako zamilovaní puberťáci – a zároveň dospělí lidé, kteří dobře vědí, co dělají. A právě proto to bylo tak silné. Ta směs zakázanosti, vášně a toho zvláštního tichého pochopení mezi námi. Nešlo jen o sex – i když ten byl neskutečný, stále divočejší, otevřenější, jako by nás každé další setkání víc odvazovalo a zároveň spojovalo.

Po milování jsme často jen leželi nazí vedle sebe, potící se v letním vedru, s dlaněmi propletenými, dívali se do stropu nebo si četli nahlas z knížek, které měla v batohu. Z jejího smíchu jsem žil. Z jejího těla jsem šílel. A z její přítomnosti jsem se pomalu stával jiným člověkem.

Jednou mi řekla:
„Kdybych tě potkala dřív, všechno by bylo jinak.“
A já jí nevěděl co odpovědět. Protože jsem to cítil stejně.

Léto plynulo. Dny se zkracovaly, ale naše chvíle byly pořád stejně žhavé, stejně plné neukojitelné touhy. A zároveň jsme cítili, že se něco blíží. Ten strach byl tichý, ale neodbytný. A pak to přišlo.

Nejdřív zpráva od ní:
„Musíme se sejít. Dnes.“
Věděl jsem, co to znamená ještě dřív, než jsem ji uviděl. Seděla na lavičce, oči zarudlé, ale pevná v obličeji. Věděla to. Přišel na to. Její partner.
A pár dní nato to samé u mě. Otázky, ticho, výčitky. Mrazivé pohledy. A já mlčel, protože popírat to by bylo jen další lež.

Naše léto skončilo dřív než skutečné léto. Naposled jsme se viděli v tom stejném parku, kde to všechno začalo. Objala mě naposledy, dlouze a s třesem ve svalech. Bylo to to nejtěžší objetí mého života. Chtěl jsem jí říct, ať utečeme, zmizíme, začneme znovu… ale neřekl jsem to. A ona to neřekla taky. Jen ticho. Jen oči. Jen to vědomí, že tohle bylo víc, než jsme kdy měli – a že to právě ztrácíme.

Když odešla, chvíli jsem tam ještě stál. Bolelo to víc než rozchod, víc než výčitky. Protože jsme věděli, že tohle bylo skutečné. A právě to dělalo ten konec tak nesnesitelný.