Byl jsem spoutaný v leže v zavřeném zadním kufru, který se otřásal, jak terénní auto, Range Rover, najelo na rozbitou cestu. Ocelové okovy a obojek se zarývaly do mé nahé kůže. Řetězy, kterými jsem byl spoután, hlasitě chřestily. Mé tělo bylo otlučené z neustálého házení sem a tam.
Bylo to bolestivé, neboť jsem byl pokryt staršími modřinami a ještě nezhojenými stopami po nedávném intenzivním výprasku a dalších bolestivých praktikách, kterým mě instruktorka Jedenáctá poslední dobou opakovaně a bez zjevného důvodu podrobovala, jako by snad chtěla zlomit moji vůli Kurz dokončit. Ale já se nedal, vydržel jsem, i když jsem to mohl kdykoliv zastavit a vrátit se zpět do běžného života. Normální život mě ale nelákal.
V jednu chvíli auto zastavilo. Plynuly minuty a já děkoval za trochu klidu. Náhle se kufr otevřel a mě oslepilo denní světlo.
Někdo mě za řetěz vytáhl ven, až jsem se skulil na prašnou zem. Letmo jsem se rozhlédl kolem a spatřil, že stojíme na osamělé polní cestě někde u lesa. Hlavou mě proběhlo, jestli mě tady nechtějí nechat, vyhodit z Kurzu. I když k tomu jsem přece nezavdal žádný důvod.
„Vstávej, otroku,“ zavelel známý hlas. Okamžitě jsem se i přes to, v jakém jsem byl stavu, postavil do pozoru, až okovy, spojené řetězy a poutající mě na rukou a na nohou, hlasitě zachrastily.
Přede mnou stála Jedenáctá a vedle ní Devátá a asistent Petr. Všichni byli oblečení v letním civilním oblečení, žádné BDSM prvky. Jedenáctá byla dnes nalíčena v emo stylu a měla na sobě nějaké kovové doplňky a šperky, což mě zaujalo. Tahle její podoba se mi docela líbila. Ale raději jsem necivěl, abych si zase nevysloužil trest. Devátá byla také nalíčená, ale jen decentně.
Netušil jsem, co se bude dít, ale tohle pro mě byl první výjezd mimo areál zámečku, v němž probíhal Kurz. Kurz byl dobrovolný výcvikový tábor pro submisivním muže. Většina toužila se tam dostat, ale jen několika se to povedlo. Já byl jedním z nich. Kurz byl dobrovolný a veškeré aktivity a praktiky, kterým jsme tu byli podrobeni jsme podstupovali se našim souhlasem a se souhlasem všech zúčastněných. Vše jsme mohli kdykoliv ukončit stopkou. To bylo slovo ALARM nebo nějaké konkrétní gesto. Zneužívání anebo časté používání tohoto slova však mohlo způsobit naše vyloučení z Kurzu.
Asistent Petr ke mně přistoupil a začal mi odemykat okovy. Najednou jsem byl volný a jediné, co mi zbylo byl masivní nerezový obojek na mém krku.
Devátá mi hodila dva kusy oblečení. Bylo to vybledlé zelené tričko s nějakým nápisem a kraťasy. „Obleč se,“ poručila suše Jedenáctá.
Rychle jsem se do oblečení nasoukal, abych Jedenácté, která byla mou osobní instruktorkou, nedával víc záminek mě potrestat.
Asistent Petr mi podal batoh, uvnitř něhož něco bylo. Ten jsem si dal na záda. Jedenáctá mi pak k obojku připojila dlouhé vodítko a vedla mě po lesní cestě do hloubi stinného porostu.
Za mnou šla Devátá a nakonec pak asistent Petr, který měl také batoh. Napadlo mě, že jsme se vydali na výlet. Pochopil jsem, že já půjdu bosky. Moc se mi to nelíbilo, ale neodvážil jsem se nic namítat. Nikdo mi samozřejmě nic nevysvětlil, takže jsem mohl jen hádat, o co tady dnes jde.
Byl příjemný zářijový den. Přesné datum jsem nevěděl. Ale hádal jsem, že musí být předposlední nebo poslední týden v září. Letní počasí sice vydrželo, ale ve vzduchu už bylo cítit, že už se chýlí ke konci. Vedra, která jsme zažívali na začátku Kurzu, už byla nenávratně pryč.
Došlo mi, že Kurz se s koncem září také rychle ubírá ke konci. Pokud něco nepokazím, mohl bych ho absolvovat a splnit si tak sen posledních několika let. Jen jsem věděl, že musím zatnout zuby. Jedenáctá vypadala, že mi to nehodlá dát zadarmo. Obzvlášť poslední dobou byla obzvláště chladná a krutá. Tušil jsem, proč tomu tak je.
Po několika minutách chůze jsem z hloubi lesa před námi uslyšel nějaké zvuky. Čím více jsme se blížili, tím víc bylo jasnější, že jde o zvuky hudby.
Za chvíli jsme dorazili na velkou louku, na které probíhal nějaký festival. Bylo tu skutečně narváno. Kolem oplocení jsme zamířili k hlavnímu vchodu, kde se u vstupu tísnily hloučky lidí a pořadatelé jim kontrolovali vstupenky.
Došlo mi, že tohle je zcela civilní akce normálních lidí. Uvědomil jsem si, že i když jsem oblečen v tričku a kraťasech, tak mám na krku pořád obojek. Nebylo mi to příjemné, že mě takhle uvidí někdo, kdo nepochopí, o co jde. Má boule v rozkroku, kde se skrýval pás cudnosti také nepůsobila příliš dobře, a to, že jsem byl naboso… to se dalo nějak vysvětlit. Ale co to vodítko? Jak vysvětlím tohle? Co když tam potkám někoho známého! Co když mě tak někdo vyfotí. Určitě mě vyfotí a hned to bude na sítích! Zpanikařil jsem. Něco takového mohlo zruinovat mou kariéru ekonomického ředitele. V panice jsem zvažoval, že použiju stopku. Ale nejdřív jsem se rozhodl zkusit normální vyjednávání.
„Ehm… paní instruktorko, smím promluvit?“ ozval jsem se nesměle se zoufalstvím v hlase.
„Copak?“ otočila se Jedenáctá stroze a její oči zablýskly. Nedokázal jsem z nich vyčíst, co si myslí.
„Moc se omlouvám, ale měl bych prosbu,“ vyhrkl jsem ze sebe. „Nemohla byste mi sundat obojek, moc prosím? Mám strach, že by mě někdo mohl vyfotit. Mohlo by mi to uškodit v zaměstnání.“
A skutečně jsem měl strach, co odpoví.
V posledních dnech byla totiž velmi přísná a ledová. A já se k ní také choval odměřeněji. Vše odstartoval onen gangbang, kde mě masově sexuálně používali všichni možní lidé, ženy i muži a ona to dovolila a ani mě na to nepřipravila. Nijak mě neutěšila. Ani u toho nebyl se mnou. Byla tam se mnou jen instruktorka Devátá. Cítil jsem, že mě Jedenáctá zklamala jako má domina a ochránkyně. Zkrátka už jsem pak při plnění jejich příkazů nebyl tak usměvavý a plný energie jako dříve. Ona samozřejmě vycítila mé skrývané naštvání a strojenost. Věděla, že její příkazy plním jen tak, abych prošel Kurzem. To ji ale pak neskutečně popouzelo a probouzelo to v ní jakousi krvežíznivost. To se jen zhoršovalo, když viděla, jak jsem všechny její krutosti apaticky snášel a ani si nestěžoval nebo nepoužil stopku.
„Když tak prosíš, něco bych s tím mohla udělat,“ řekla Jedenáctá po chvilce napjatého ticha a tázavém pohledu instruktorky Deváté. Pak ale dodala: „Odepnu ti vodítko, abychom nebudili takovou pozornost, ale obojek stejně nesundám, to se ani v průběhu Kurzu nesmí.“
No, alespoň něco. Vodítko by stejně budilo mnohem větší pozornost než jen samotný obojek. Navíc mi došlo, že obojek se dá vysvětlit třeba zálibou v extravagantních módních doplňcích.
Vděčně jsem odpověděl: „Moc děkuji, paní instruktorko!“ a hluboce jsem se uklonil. Byl jsem moc rád, že jsem se vyhnul tomu brutálním dilematu s použitím stopky.
Jedenáctá ke mně přistoupila a odepnula vodítko, na němž mě vedla. Jednala při tom samozřejmě velmi chladně. Na to už jsem si ale zvykl z posledních dní.
Znejistělo mě, že se nějací lidé během odepínání obojku začali dívat naším směrem. Skvělé, pomyslel jsem si. Ale dokud to jsou neznámí lidé a nenafotí to, tak se to dalo snést.
Pořád jsem však netušil, co sem jdeme dělat.
Instruktorky očividně měly lístky, takže nás poté, co jsme dostali barevný náramek na ruku, pustili bránou dovnitř.
Z oblečení lidí a plakátů a plachet jsem usoudil, že to byl to asi nějaký folk, nebo spíš folk-metalový festival. Ne zrovna žánr, kterému bych holdoval. Ale zdálo se, že Jedenáctá je pro to nadšená, jelikož si povídala s Devátou o tom, kdo všechno tu má vystupovat.
„Budeš se držet vedle mě,“ poručila mi, když jsme se vmísili do davu lidí.
Spousta lidí zde měla metalové, kovové doplňky, extravagantní oblečení. To jsem si trošku oddechl. Můj obojek naštěstí tak nevyčuhoval, i když tedy přímo nevypadal jako něco elegantního nebo módního.
Jak jsme se proplétali davem lidí, musel jsem si jen dávat pozor, aby mi někdo nepřišlápl bosou nohu. Nohy mě už docela pálily a bolely, protože jsem nebyl zvyklý chodit bosý v takovém terénu, takže jsem cítil každý kamínek.
Pár lidí se mi připletlo do cesty a já se trochu vzdálil od své instruktorky. Okamžitě jsem ucítil bolest na penisu, jak Jedenáctá na dálku spustila elektrošoky zabudované v mém pásu cudnosti.
Zatnul jsem zuby a rychle ji dohnal. Čelil jsem jejímu zdviženému obočí. Takto nalíčená byla skutečně velmi krásná. „Omlouvám se, paní instruktorko,“ řekl jsem se sklopenou hlavou.
Ona se však na mě přimáčkla, skoro mě objala, což jsem nečekal a okamžitě jsem taky zaregistroval tlačení v pásu cudnosti, což byla odpověď na těsný dotyk jejího pevného těla. Pošeptala mi do ucha: „Doopravdy? To nedokážeš splnit ani jediný jednoduchý příkaz?“
Pak zmáčkla ovladač a pustila znovu proud do mého pásu cudnosti a užívala si, jak se v jejím objetí třesu bolestí.
Nebylo to takové to vřelé obětí trestající mentorky, co Vás chce podpořit a utěšit během trestu, který ví, že si musíte vytrpět pro své dobro. Ne, bylo to ledové obětí, během kterého škodolibě nasávala mou bolest jako drogu.
Lidé kolem nás asi měli za objímající se pár, nic divného. Málokdo by zkoumal bolestivý výraz v mé tváři.
Pak to konečně vypnula. A šli jsme dál.
Netušil jsem, kam se poděla Devátá a Petr. Asi se šli bavit sami. Teď jsme tu byli s Jedenáctou jenom my dva. Uvažoval jsem o tom, co zamýšlí. Určitě mě chtěla před lidmi nějak ponížit. Věděla, jak jsem na to citlivý.
V tom jsem ucítil, jak zapnula vibrující anální kolík na dálkové ovládání. Zpočátku to bylo příjemné, ale jak jsme se prodírali davem před jedním z pódií, zesilovala intenzitu. Můj penis začal reagovat a rozpínat se v pásu cudnosti. Udržet normální tvář mezi lidmi nebylo snadné.
Dorazili jsme ke stánku, kde se prodávaly nápoje. Přikázala mi ať jí koupím limonádu a sobě pivo a dala mi na to peníze.
Pivo pro mě? Sám jsem se podivil, čím jsem si to zasloužil. Tohle bylo nečekané. Myslel jsem, že mě nechá umírat žízní a pak se mi maximálně vymočí do pusy.
Pivo už jsem dlouho neměl, takže jsem se na ně moc těšil. Když jsem čekal ve frontě, ona stála opodál. Cítil jsem, jak zintenzivňuje vibrace. Bylo obtížné se nevrtět.
Když už na mě skoro došla řada, pocítil jsem jemné brnění na penisu v pásu cudnosti, které zintenzivňovalo. Pouštěla do mě navíc i proud!
Čekala přesně na okamžik až na mě dojde řada a pak to pustila na plné pecky. Měl jsem co dělat, abych to ustál.
Prodavač si všiml, že se něco děje a s obavami ve tváři se zeptal: „Je vám dobře, pane?“
„Nic to není, jen jsem dostal křeč do stehna,“ vysvětlil jsem mu bolestivým hlasem a silou své vůle se dal do pořádku. To nebylo lehké, když mi slabiny bolestivě dráždila elektřina.
Převzal jsem vrchovaté nápoje a drobné a nesl jí to zpátky. Vibrace i elektřina v pásu byly snad na svém maximu. Věděl jsem, že se snaží, abych nápoje rozlil, ale to se jí nepovedlo.
S bolestí zkřiveným pohledem jsem nápoje vítězoslavně donesl až k ní. V tu chvíli vše vypnula a já si mohl užít klid a mír.
Jedenáctá vypadala nespokojeně, že se jí nepodařilo najít záminku, proč mě dále peskovat. S pevně staženými rty převzala svůj nápoj.
„Vypij to a naráz,“ poručila mi a pokývla k mému pivu.
Tento příkaz jsem milerád splnil. Bylo to perfektní osvěžení a dobrá odměna za to, co jsem musel vytrpět.
„Je docela vedro. Běž si koupit ještě dvě piva, ať nemáš žízeň,“ poručila suše. Nemohl jsem uvěřit svému štěstí. Ještě dvě piva? To jsem ji něčím potěšil? Stoupl jsem si do fronty. Ucítil jsem, jak vibrace i elektrošoky zase začínají. Aha, tak proto! Došlo mi. Chtěla mě trápit a udělat ze mě idiota před prodavači.
„Pořád ty křeče?“ zeptal se prodavač, jenž si mě očividně pamatoval.
„Jo, jo, je to svinstvo,“ ucedil jsem skrze zuby a vzal si od něj pivo.
„Zdravotník může mít něco, co pomůže. Stan má u vchodu,“ poradil mi ochotný prodavač.
„Moc díky!“ odpověděl jsem se zkřiveným úsměvem. Škoda, že jsem mu za ochotu nemohl dát nějaké spropitné. Přeci jen, nebyly to moje peníze.
Odbelhal jsem se k Jedenácté. Nějak se mi zase podařilo pivo nevylít i když elektro-bolest byla krutá.
„Vypij to,“ přikázala instruktorka a naštěstí už vypnula své dráždící-mučící nástroje.
„Oboje?“ otázal jsem se nechápavě.
„Ano, oboje,“ vyštěkla netrpělivě.
Vypil jsem tedy rychle obě piva. Měl jsem v sobě už tři piva. Cítil jsem, jak jsem lehce opilý a také se mi chtělo na záchod.
„Paní instruktorko, mohu mít dotaz?“ zeptal jsem se úslužně, jak se patřilo.
„Ano?“
„Mohl bych jít na malou, prosím?“
„Ne,“ prohlásila úsečně. „Myslíš, že na tebe zase budu čekat? Vydržíš to! A teď pojď, otroku!“
Řekla to nahlas a já se panicky rozhlédl, zda to někdo neslyšel. Na druhou stranu jsem si říkal, že tady asi nebude nikdo známý, takže to nevadí, když někdo uslyší, jak mě oslovuje otroku.
Přišli jsme do davu lidí před pódiem. Právě mělo začít nějaké vystoupení.
Jedenáctá se rozhodla počkat na vystoupení. Během toho si všimla, že má rozvázanou tkaničku u boty.
„Zavaž mi botu, otroku,“ poručila celkem nahlas.
Okamžitě jsem jí poslechl a snažil se přitom ignorovat pohledy lidí. Nikdo mě tu nezná, říkal jsem si v duchu a uklidňoval se.
Močový měchýř mě ale tlačil víc a víc a začal jsem se nervózně vrtět.
„Co se tak vrtíš,“ vyjela na mě Jedenáctá a propalovala mě svým ledovým pohledem. Skutečně se změnila v nemilosrdnou saň.
„Mám plný měchýř,“ vysvětlil jsem se sklopeným pohledem. „Prosím, nechtě mě si odskočit, paní instruktorko, stejně tady čekáme,“ odvážil jsem se prosit co nejvíc poníženým hláskem.
„Ne. Už to bude začínat. Musíš vydržet, až po vystoupení!“
„Dobře, paní instruktorko, pokusím se vydržet,“ odpověděl jsem poslušně, i když jsem si nebyl jistý, že to zvládnu.
Za chvilku se na pódiu objevila hudební skupina, kterou jsem neznal. Podle reakce Jedenácté jsem ale soudil, že ona je zná, možná byli dokonce její oblíbenou skupinou. Příchod hudebníků vzbudil všeobecný aplaus a jásot.
Po té, co pozdravili publikum, začali hrát.
Jedenáctá vypadala celkem šťastně a hudební produkci si užívala. Dokonce i tancovala, což jsem u ní předtím neviděl a přišlo mi to celkem roztomilé.
Já si ale produkci neužíval, protože jsem měl nohy u sebe a snažil jsem se udržet svůj močový měchýř.
„Taky si zatancuj!“ zakřičela mi do ucha instruktorka.
Když viděla, že se k tomu moc nemám, zmáčkla tlačítko na dálkovém ovládání pásu cudnosti a pustila mi do slabin motivaci k tanci.
Snažil jsem se předstírat, že tancuji, ale moc mi to nešlo. Musel jsem zadržovat. Čemuž elektrošoky ani pohyb moc neprospívaly.
Očividně to pořád nebylo dost. Jedenáctá zintenzivnila elektro-bolest v pásu cudnosti a zapnula vibrace v análním kolíku.
V tu chvíli mi svaly vypověděly službu a z močové trubice skrze pás cudnosti s katetrem vytryskla moč. Moje kraťasy byl hned mokré. Snažil jsem se proud zastavit, ale jediné, co se podařilo, tak bylo ho zpomalit. Moč stékala po mých nohou a vsakovala se do země.
Bylo mi neskutečně trapně, chtěl jsem se propadnout, zmizet. Naštěstí lidé okolo byli tak pohlceni vystoupením, že to asi nikdo nezaregistroval.
V tu chvíli jsem Jedenáctou nenáviděl asi jako nikdy předtím. Co ještě budu muset vytrpět, abych ten zatracený Kurz dokončil? Má to vůbec cenu? Nebylo by to prostě lepší teď vzdát a stát se normálním mužem. Vykašlat se na tuhle problematickou úchylku, která mě pohlcovala a zbavovala veškeré důstojnosti? Jenže na druhou stranu jsem věděl, že bych bez toho nebyl šťastný.
V tu chvíli mě Jedenáctá zatahala za rukáv trička a probrala z letargie. Se znechuceným výrazem ukazovala na moje kraťasy a pak mě za paži vytáhla ven z davu. Elektro i vibrující kolík naštěstí vypnula.
Když jsme se dostatečně vzdálili od hudební produkce, aby bylo slyšet, okamžitě se na mě obořila: „Ty jedno prase! Děláš mi to schválně? Tuhle kapelu miluju a místo toho teď musím řešit, že neudržíš ani tři piva? Víš jak teď vypadám, když tu jsem s Tebou? S pochcaným dospělým člověkem?“
Nevěděl jsem, co na to odpovědět. S největším sebezapřením jsem ze sebe vyloudil jen: „Omlouvám se, paní instruktorko,“ i když jsem ve skutečnosti chtěl říct něco mnohem ostřejšího. Skutečně jsem se jenom tak tak držel. Kdybych předchozí dva měsíce nebyl zvyklý přijímat rozkazy a ponížení 24/7, asi bych se neudržel.
Vřelo to ve mně.
Jedenáctá nevypadala, že je s mou odpovědí spokojená. Najednou mi přiletěla ostrá facka až se mi otočila hlava. Skutečně jsem se držel ze všech sil, abych na ní nezačal ječet, že končím. Tak nějak jsem tušil, že to je to, po čem ona touží. Chtěla mě zlomit. Já jí ale tohle uspokojení nedám, rozhodl jsem se pevně. Jen jsem tam stál se sklopenou hlavou a smířeně očekával další facku.
Ta ale nepřišla.
Jedenáctá jen vyštěkla: „Počkej tady a ani se nehni! Vrátím se pro tebe až vystoupení skončí.“
S tím se nasupeně vydala zpět do davu lidí před pódiem.
Já osaměl u provizorního plotu na okraji festivalového areálu. Stál jsem tam s mokrými kraťasy a měl čas trochu vychladnout. Naštěstí byla naprostá většina lidí na představení, ale i tak občas kolem někdo prošel, takže jsem se radši otočil zády, aby si nevšimli mého počůraného předku.
Náhle jsem uslyšel, jak někdo volá. S obavami jsem se otočil a spatřil člověka, kterého jsem znal. Moje největší noční můra se právě naplnila.
„Hele to je šéf!“ ozval se známý hlas. Blížily se ke mně dvě postavy.
„Takže už jsi z Norska doma, Martine?“
V tu chvíli bych se nejradši propadl do země. Poznal jsem jednu osobu, která se blížila. Byl to můj podřízený z ekonomického oddělení naší firmy. Karel.
Karel byl jen o pár let mladší než já a pracoval jako můj přímý podřízený. Ve firmě jsme byli docela mladý kolektiv, takže jsme si všichni tykali.
Nadechl jsem se. Tohle byla krizová situace a já ji musel nějak zvládnout.
„Ahoj, Karle, zrovna předevčírem jsem přijel,“ odpověděl jsem co nejklidnějším hlasem a abych se vyhnul nějakým otázkám, okamžitě jsem pokračoval: „Co tě sem přivádí, Karle? A kdo je dáma po tvém boku?“
Karel se usmál: „No, já jsem docela fanda hudby, kterou tu hrají. Jezdím sem každý rok. Ale do tebe bych to neřekl, Martine, že se ti tenhle žánr bude líbit. A tohle je moje přítelkyně, Markéta,“ vysvětlil a pokynul na mladou černovlásku, ve věku kolem dvaceti pěti, s výrazným líčením, oblečenou tak trochu v emo-metal stylu.
„Těší mě, Martin,“ pozdravil jsem.
„Ty jsi tu sám, šéfe?“
„Ne, jsem tu s kamarádkou,“ zalhal jsem a rychle dovysvětlil: „Ona si někam odskočila, tak tu na ni čekám. Ji tahle hudba baví, tak mi chtěla rozšířit obzory, jinak skutečně fanda tohoto žánru moc nejsem.“
„Kamarádkou?“ zamrkal Karel a dodal potměšile. „Neříkej šéfe, že sis konečně někoho našel?“
„Vážně jen kamarádka,“ utnul jsem ho rychle. Nechtěl jsem pochopitelně zacházet do detailů.
Pak přišla otázka, kterou jsem samozřejmě čekal.
„Co to máš na krku šéfe? To je nějaký obojek?“ zeptal se zvědavě Karel a ukázal na můj masivní nerezový obojek.
„Tohle?“ hrál jsem hloupého. „Ale, to jsem jen prohrál sázku s kamarádkou. Je to nějaký hardcore metal doplněk a já ho teď musím celý den nosit.“
Karel se zasmál, ale vypadalo to, že jeho přítelkyni jsem nepřesvědčil. S podezřívavým pohledem ucedila mezi zuby: „Mně to spíš připomíná „hardcore“ sadomaso obojek…“
Karel se na ní podíval, jako by jí chtěl naznačit, ať je radši zticha.
Noční můra ale zdaleka nebyla u konce.
„Šéfe, ty ses pochcal?“ nemohl už Karel zadržet otázku, na kterou se asi chtěl celou dobu zeptat. Masivní mokrá skvrna na mých kraťasech byla samozřejmě nepřehlédnutelná.
„Jasně, že ne, nejsem přece malé děcko!“ snažil jsem se působit přesvědčivě a rozhodně. „Jen smůla. Nějaký ožrala mi vylil pivo na kraťasy tak, že to vypadá, že jsem se pochcal. Proto jsem se stáhl sem, kde nikdo není, abych vyschnul. Je mi jasné, že by si každý, kdo by mě viděl, hned myslel, že jsem se pochcal.“
Doufal jsem, že na mou pohádku skočí. Rozhodně jsem si nechtěl představit, co by tohle udělalo, kdyby se to rozneslo, s mou reputací v práci.
Přítelkyně Markéta ale nakrčila nos a prohlásila: „Mně se ale zdá, že to tu smrdí, jako by se někdo pochcal.“ Karel ji neznatelně zatáhl za ruku a podíval se na ní, aby jí naznačil, že to už stačí.
Já toho využil, abych vymyslel další výmluvu.
„No jasně, tady k plotu chodí lidi normálně chcát, když se jim nechce čekat ve frontě na záchody. Prostě to tu pustí. Co jsem tady, už jsem tu viděl dva opilce si ulevovat poblíž. Skutečně to není, jak to vypadá,“ usmál jsem se co nejpřesvědčivěji.
Tohle je peklo! Pomyslel jsem si a v duchu je prosil, ať už odejdou.
„Já tomu věřím, prostě někdy se člověku smůla lepí na paty,“ prohlásil k mé úlevě Karel. Pak ale ukázal na moje ruce.
„To máte pěkně zrasované ruce šéfe. Co je to za šrámy a tohle vypadá jako nějaká otlačenina od náramků nebo hodinek.“
Bože můj. Moje ruce nesly stopy z bolestivých hrátek, kterým mě Jedenáctá a další instruktorky s oblibou podrobovaly. Většina ran od rákosek, bičů a podobných nástrojů už byla naštěstí skoro zhojená. Ale i tak nějaké vážnější šrámy a modřiny pořád vystupovaly. Nejhorší byly ale stopy od kovových okovů. Sakra, jak tohle vysvětlím? Musím něco rychle vymyslet, aby to nebylo podezřelé.
„No, tohle je od speciálních náramků na měření výkonu a zdravotních hodnot, co jsem používal v Norsku při chození po horách. A tyhle šrámy mám od toho, jak jsem se těsně před odjezdem z Norska uklouzl a skutálel se ze svahu. Naštěstí jsem dopadl do keřů a nic moc kromě nějakých šrámu se mi nestalo.“
„Sakra, šéfe, to jste měl tedy štěstí, že jste si nic nezlomil, nebo se Vám nestalo něco horšího. Tyhle pády jsou nebezpečné…“ řekl Karel s nadzviženým obočím.
Karel vypadal, že mým výmluvám věří, ale bylo možné, že se jen snaží být zdvořilý.
Znenadání se odněkud vynořila Jedenáctá a narušila naši konverzaci. Vypadalo to, že koncert už skončil.
„Karle a Markéto, tohle je moje kamarádka Katka,“ vymyslel jsem si jméno.
„Katko, tohle je můj kolega z práce Karel a jeho přítelkyně Markéta,“ pronesl jsem a doufal, že Jedenáctá bude hrát tuhle hru společně se mnou. Ale jak jsem ji znal, úplně jsem viděl, jak mě znemožní a všechno odhalí.
Přísahal bych, že se mi na chvíli zastavilo srdce ze strachu, co Jedenáctá provede.
Jedenáctá kupodivu jen pronesla: „Těší mě,“ a pak situaci vyřešila s asertivitou vlastní dominantní dámě: „Moc ráda Vás poznávám, ale my už budeme muset jít, spěcháme,“ s tím mě začala táhnout pryč. K vyjevené dvojici pak ještě prohodila: „Snad se potkáme někdy příště, až bude čas lépe se seznámit…“ Řekla to takovým hlasem, který neumožňoval námitky ani další otázky.
Rychle jsem se rozloučil s kolegou a jeho přítelkyní: „Musíme letět, mějte se. Příště!“
Nechal jsem se Jedenáctou odtáhnout z dohledu. Moje hlava překotně zpracovávala, co se právě stalo a jaké to může mít důsledky. Snad mě nevyhodí z práce. Snad se v práci neroznese, že chodím pochcaný. Snad se lidi nedozví, že provozuji BDSM. Pro mé postavení ekonomického ředitele byl to mělo nedozírné následky. Jak by mě někdo mohl respektovat, poslouchat?
Byl jsem v takovém šoku, že jsem si neuvědomil, že na mě Jedenáctá mluví. Teprve, když se mnou zatřásla, jsem jí začal trochu věnovat pozornost.
Jedenáctá. To ona za to mohla. Nevěřil jsem, že instruktorkám bylo dovoleno chovat se tímhle způsobem, a ohrožovat tak soukromí noviců. Ohrozila celý můj „civilní“ život. Nebylo někde ve smlouvě, kterou jsem podepisoval před nastoupením do Kurzu, něco o zachování diskrétnosti? Něco tam určitě bylo.
Další zatřesení. Uvědomil jsem si, že jsem zase přestal vnímat a asi na docela dlouhou dobu. Netušil jsem, co říkala, jen, že mluvila zvýšeným hlasem.
Instruktorka mě vzala za ruku a táhla skrze bránu mimo areál festivalu. Zpátky do lesa, ze kterého jsme původně přišli.
Šli jsme mlčky asi pět minut. Když jsme byli hluboko v lese, mimo jakékoliv stezky, tak zastavila.
„Jak si dovoluješ mě takhle ignorovat?“ zaječela.
Přišlo mi, že na mě ječí z nějaké dálky, i když vlastně byla nepříjemně blízko. Jako by byla za nějakou oponou.
Ale bylo mi to jedno. Proč je vlastně rozzuřená? To já bych měl být rozzuřený. Přemítal jsem. Já měl důvod se hněvat!
Poručila mi sundat batoh, který jsem celou dobu měl na zádech a svléknout se do naha. Jako ve snách jsem udělal, co mi řekla. Z batohu vytáhla provazy a přivázala mě za ruce ke dvěma kmenům stromů. Lana napnula překvapivou silou. Mé nohy svázala jednoduchou smyčkou k sobě.
Bylo mi to jedno. Bylo mi jedno, že nás tu může někdo náhodou najít. Obzvláště teď, když tu v okolí bylo tolik lidí. Ať si dělá, co chce. Možná mi zničila život. Ona a ten pitomý Kurz.
Jedenáctá z batohu vytáhla stočený honácký bič z tvrdé kůže a začala mě tvrdě bičovat. Bylo to velmi bolestivé. Mohl jsem použít stopku, ale v tu chvíli mi to bylo jedno.
Ona však nepřestávala. Ale já byl tak mimo, že jsem ani nekřičel. Nakonec jsem přestal vnímat i tu bolest.
Najednou vše utichlo. Zjistil jsem, že tu stojím sám, přivázaný mezi dvěma stromy. Jedenáctá někam zmizela. Nechala mě tu?
Určitě mě tu nechala. Musí být šílená. Do jakých rukou jsem se to dostal? Budu tady dokud mě někdo nenajde? Co když zavolají policii? Budu v novinách? Nebo tu umřu na vyčerpání?
Byl jsem blázen, když jsem se rozhodl poddat svým submisivním choutkám a přihlásit se do Kurzu? Byl jsem blázen a teď na to doplácím?
Nedaleko zašustilo listí. Spatřil jsem Jedenáctou, jak se sama vrací z lesa. Její oči… její oči byly zarudlé. Možná brečela? Co má za problém?
„Zatracený otroku, už nevím, jak tě trestat. Je to k ničemu,“ řekla zlomeným hlasem.
To byla poslední jiskra. Zlost ve mně se vzedmula a konečně vybuchla.
„Možná jste mi zničila život, tak jak mě chcete víc trestat?“ vyjel jsem na ni.
Čekal jsem další záchvat její zuřivosti, ale už jsem byl sám tak vytočený, že mi to bylo jedno.
Stalo se ale něco, co jsem nečekal. Místo zuřivosti jsem v jejích očích uviděl strach a zmatek. To mě taky zmátlo. Co se děje?
Najednou působila bezradně, jako že neví, co dělat. To jsem nečekal. Můj vztek z nějakého důvodu vyprchal. Najednou jsem cítil, že ji chci ochránit a uklidnit i přes to, co mi udělala.
„Omlouvám se, nechtěl jsem na Vás tak vyjet,“ řekl jsem zraněným hlasem a dodal: „Bylo to šílené potkat takhle někoho známého z práce, prostě jsem zpanikařil. Byl jsem v šoku. Bojím se, jaké to bude mít důsledky pro moji práci a kariéru.“
V tu chvíli propukla v pláč a jala se mě odvazovat.
„Omlouvám se, omlouvám se,“ šeptala tak trochu hystericky. Když mě odvázala od stromů, šla ke mně, ale po pár krocích se sesunula na zem.
Nohy jsem měl ještě svázané k sobě. Přesto jsem k ní doskákal a pomohl jí si sednout. Posadil jsem se vedle ní, aby se o mě mohla opřít. V tu chvíli jsem úplně vypustil, že to pro mě je ta nejnenáviděnější osoba. Ozvala se ve mně nečekaná potřeba se o ni postarat, která prostě byla silnější.
„Jste v pořádku?“ zeptal jsem se vyděšeně.
Byla při vědomí. Podívala se na mě. „Nechápu to,“ řekla s uplakanýma očima. „Myslela jsem, že mě nenávidíš. Ale ve tvých očích vidím starost. Staráš se o mě i přes to, co jsem ti udělala? To ten Kurz chceš tak moc dokončit?“
„Kurs je mi ukradený,“ prohlásil jsem bezmyšlenkovitě. Pak jsem se zarazil.
„Tak proč?“ podívala se na mě.
Já se zamyslel. „Potřebovala jste pomoc,“ odpověděl jsem nakonec jednoduše.
„Takže mě ne-nenávidíš?“ mrkla na mě vyčerpaně.
„Nenávidím,“ odpověděl jsem po pravdě. „Ale zároveň Vás asi mám nějak rád, nedovedu si to vysvětlit,“ přiznal jsem se.
„Takže mě nenávidíš, ale zároveň mě máš rád?“ zašeptala vysílená Jedenáctá a na tváři se jí zničehonic objevila lehká úleva. Pak se zničehonic hlasitě rozplakala.
Co se to s ní děje? Nedokázal jsem pochopit její emocionální výkyvy. Seděl jsem tam prostě mlčky a nechal ji o sebe opírat.
Několik minut jsme jen tak seděli a ona plakala.
Znenadání uplakaným hlasem vyhrkla: „Udělala jsem chybu.“ Na chvilku se odmlčela a pak dodala: „Strašnou chybu. Nechala jsem se ovládnou svou minulostí, myslela jsem, že jsi jako on… a všechno zničila. Zase jsem všechno zničila,“ rozvzlykala se znova a odsunula se ode mě.
Co? Netušil jsem, o čem mluví. O její minulostí? Co se jí stalo? Jen jsem tam seděl. Nevěděl jsem, co na to říct. Najednou jsem si ale vzpomněl na setkání s jejím kamarádem gayem na večerní párty, která skončila tím, že jsem byl hosty použit jako hračka v gangbangu. Ten muž mi neřekl své jméno, ale mluvil o nějaké špatné zkušenosti z minulosti Jedenácté.
Zeptal jsem se jí: „Myslela jste, že jsem jako muž z Vaší minulosti, se kterým jste měla špatnou zkušenost, a proto jste na mě byla tak přísná?“
„Co?“ vybreptla a zvedla svůj vyděšený pohled. „Ty o tom víš?“ Do hlasu se jí začala vkrádat panika.
Abych ji uklidnil, rychle jsem jí vysvětlil, co mi tenkrát prozradil její známý. A že toho nebylo moc, jen nějaký náznak o špatné zkušenosti z minulosti, kvůli které byla přísná na novice v Kurzu.
„Ricardo, proč sis pouštěl pusu na špacír,“ zamumlala Jedenáctá a schovala hlavu mezi ruce.
Bylo pro mě těžké pozorovat ji tak křehkou, když jsem ji celou dobu znal naprosto jinak. Vzpomněl jsem, že jednou či dvakrát dala najevo ženskou křehkost a zranitelnost, ale byly to jen takové záblesky, jimž jsem skoro nemohl uvěřit.
Měl jsem nějaké zvláštní nutkání ji obejmout, uklidnit. Vzpomněl jsem si, jak mě objala a chlácholila po šíleném zážitku v deprivaci. A tak nějak automaticky jsem ji objal. Jakmile jsem to udělal, uvědomil jsem si, že jsem možná mrtvý muž. Protože mi bylo jasné, že něco takového by si novic ke své instruktorce neměl dovolit.
Ona zprvu nijak nereagovala. Už jsem se připravoval na výbuch jejího hněvu, ale ten nepřišel. Místo toho se znovu rozplakala. Reflexivně jsem ji objal o něco pevněji.
„Musím ti o tom říct,“ prohlásila po chvilce a otírala si oči. „Zasloužíš si to vědět, abys pochopil s kým máš tu čest,“ dodala temně.
Pak mi plačtivě vyprávěla následující příběh.
Před několika lety se při hledání na internetu seznámila se submisivním mužem, jehož jméno mi říct nechtěla. Oba byli celkem nezkušení a tak společně začali objevovat kouzlo submise a dominance, kdy ona byla jeho Paní a on jejím subem, později otrokem. Zamilovali se do sebe. On byl velmi poslušný ale i citlivý, ona chtěla posouvat hranice, zkusit kam až je možné zajít. Dělali to možná až moc rychle, moc chtivě. Den ode dne se potápěli hlouběji a hlouběji do vztahu Paní a otroka, kde on se stával jejím majetkem, věcí, předal jí dobrovolně veškerou kontrolu. Byla v jejich vztahu tak ponořená, že si nevšimla varovných signálů v jeho chování. Nevšimla si, že zašli příliš daleko.
U toho se zastavila a nemohla pokračovat dál, jen vzlykala. Nenutil jsem ji. Pouze jsem ji dále svíral. Po chvíli ticha sebrala odvahu a asi i všechny zbytky své síly, aby svůj příběh dopověděla.
Mluvila velmi pomalu, jako by se k tomu vší silou nutila, slova protínaly její vzlyky: „Jednoho dne… jsem našla jeho dopis na rozloučenou… rozhodl se to ukončit, protože už nemohl dál.“
S tím propukla v intenzivní až hysterický pláč. Nevěděl jsem, co na to říct, co dělat, abych ji utěšil. Takový konec jsem nečekal.
Najednou ale přestala a silou vůle pokračovala: „V tom dopise napsal, že to zašlo moc daleko. Že už nemůže žít dál jako submisivní otrok, jako věc bez práv. Že ode mě ale nedovede odejít, i když kdykoliv mohl. Nedovede to ukončit. Věděl, že kdyby ode mě odešel, navždycky by toho litoval… Věděl, že by se chtěl vrátit… Věděl, že to je něco, co já jako domina moc chci a potřebuju… Nedokázal žít s tím, že by mě zklamal. Nedokázal mi říct ne. Tak jediné východisko pro něj bylo…“
Mlčky jsme tam seděli. Jí už došly slzy. Já nevěděl, co na to říct.
„Takže to je ono,“ promluvila potichu. „To je, proč jsem byla tak přísná. Muže, který na to nemá, je lepší zlomit a donutit, aby odešel, hned na začátku, kdy se ještě může rozmyslet. Kdy ho ještě tolik nevážou city a poslušnost ke své Paní. Když ještě může vycouvat relativně nezraněn. Už nikdy to nechci zažít. Každý den si vyčítám, co jsem mohla či nemohla udělat jinak, aby to tak nedopadlo.“
Teď mi to bylo jasné. Takže ona mě chtěla zlomit, protože si myslela, že na to nemám. Chtěla mě uchránit jeho osudu.
„Takže jste mě chtěla zlomit, abych jednoho dne neskončil jako on…“ zašeptal jsem a ona pokývala hlavou.
„Je mi to moc líto, jak to dopadlo… a chápu Vaše pohnutky,“ řekl jsem upřímně.
„Ale... myslíte, že bych vydržel to Vaše šílenství až doteď a bez jediné stopky, kdybych na to neměl, kdyby to nebylo něco, po čem toužím?“ zeptal jsem se zcela vážně.
Ona se na mě podívala, ale neodpověděla. V očích se jí trochu zablýsklo. Já ale musel pokračovat...
„To, co se mu stalo... Nemyslím, že to byla Vaše chyba. To, co on zvolil, to přece není řešení. I sub může komunikovat svoje potřeby a hranice… Přece to obě strany dělají dobrovolně. Sub by se měl včas ozvat, když už něco překračuje jeho hranice. Dominant mu přece do hlavy nevidí... Mohou se přece domluvit, zvolnit nebo změnit výcvik...“ řekl jsem.
Jakmile jsem to dořekl, došlo mi, že i já jsem asi měl občas problémy komunikovat svoje hranice. Kázal jsem tedy vodu a pil víno, jen abych ji uklidnil? Předsevzal jsem si, že to změním. Jiná cesta, než neustálá komunikace svých potřeb a pocitů k vyhnutí se katastrofy asi nevede...
„Ne. Byla to alespoň zčásti má chyba…“ přerušila mé myšlenky Jedenáctá. „A vím, že jsem udělala další chyby. Nejen v minulosti, ale i s tebou. Byla jsem tak přísná, protože jsi mi ho v mnohém moc připomínal… a chtěla jsem tě ochránit tím, že tě z Kurzu donutím odejít. Vždycky, když jsi měl nějaké zaškobrtnutí, tak mě to připomnělo jeho… a posílilo můj dojem, že na to nemáš. Posílilo to mou snahu tě vyštvat...“
Pak se zhluboka nadechla a vysypala ze sebe: „Selhala jsem. Místo toho, abych se snažila zjistit, co se uvnitř tebe děje, tak jsem se držela svých předsudků. Stupňovala jsem svůj tlak za hranici únosného. Ty jsi to ale s úsměvem vydržel. Mlčky jsi dával najevo, jak jsi silný, spolehlivý a co jsi pro svou Paní ochoten vytrpět. Brala jsem to ale omylem jako tvoji slabost, hloupý vzdor a ego, jako naznačování, že Tě nedokážu zlomit. To mě ve výsledku vytočilo ještě víc... Přestala jsem se ovládat. Možná jsem ti dneska zničila kariéru i život… byl bys už druhý, koho jsem připravila o všechno…“ dokončila těžce a pak pohnutým hlasem pronesla: „Měla bych skončit jako domina… “ zakončila smutně.
Její slova na mě tvrdě dopadla. Zamyslel jsem se. Došlo mi, že je na čase říct nahlas, co si myslím, než bude pozdě.
„Musím se přiznat, i já jsem udělal chybu. Měl jsem během celého Kurzu víc komunikovat, co cítím a jaké jsou mé obavy, abyste mi mohla porozumět. Aby to nemuselo zajít tak daleko. Za to se omlouvám. Ale Vy... už jen to, že si dovedete přiznat chybu je super. Jasně, možná jste mi ublížila, ale život snad zničený nemám. I kdyby se o mně v práci něco rozneslo, tak můžu změnit práci. Samozřejmě, je to problém, ale… “
Pak jsem se odmlčel a podíval se na ni. Dívala se přímo do mých očí. Vypadala zaraženě. Ale já ještě neskončil.
„Víte, jsem nakonec rád, že Vám celá ta situace pomohla si uvědomit Vaše chyby, i když mě to možná bude stát hodně. Tak to prosím vás nevyhoďte všechno z okna ven. Byla by škoda zahodit Vaši dominantní stránku, když je to něco, co Vás naplňuje a co Vám sluší. Možná jsme si nakonec neuškodili, ale pomohli najít naše chyby a posunout se dál po našich cestách...“ dokončil jsem.
Jedenáctá se mi dívala do očí. Chvilku ze zamyslela, vypadala klidnější. A pak pomalu kývla hlavou. „Asi máš pravdu. Ale i tak, myslím, že dominantní strana by měla být vždy ta zodpovědnější. A svoje chyby si nikdy neodpustím. Kéž bych měla někoho, jako jsi ty, aby mě na té cestě, o které jsi mluvil, doprovázel. Pak by to nemuselo být tak marné. Pochybuji, že někdo jiný by byl tak silný a moudrý, aby to se mnou dokázal vydržet,“ posteskla si a bolestně se podívala do země.
Jakmile jsem uslyšel její chválu, celý jsem zrudl. To jsem nečekal. Zároveň se mi po těle rozlil zvláštní pocit hřejivého napětí. Došlo mi, že pokud to neudělám teď, tak nikdy.
Chvíli jsem se odhodlával a pak ze sebe vysypal: „A mně by bylo ctí a největším přáním mít Paní, jako jste Vy… “
Překvapeně se na mě podívala.
Pak jsem to konečně vyslovil. „Buďte, prosím, mou Paní. I potom, co Kurz skončí.“
Její oči se rozšířily.
Pak vykoktala… „Ty jsi zešílel?“
V tu chvíli jsem si uvědomil svoji drzost: „Promiňte, vím, že to není profesionální. Omlouvám se, že jsem něco takového vůbec navrhl. Ale tak to prostě cítím a musel jsem to říct, abych pak celý život nelitoval, že jsem mlčel.“
Ona zrudla a v její tváři se objevila panika: „Tak jsem to nemyslela! Já bych byla ráda!“ skoro vykřikla. „Jenomže, ty bys chtěl tak šílenou Paní?“ zeptala se překvapeně.
Podíval jsem se přímo do jejích velkých šedých očí a teď už bez přemýšlení řekl: „Ano.“
Ona mlčela. Naše oči se k sobě nezvladatelnou přítažlivostí přibližovaly. Naše ústa se semkla. Naše jazyky se propojily. V tu chvíli jsem věděl, že i přes to, co se stalo, ona je skutečně ta pravá. A taky, že cesta, která nás společně čeká, bude dlouhá.
Líbali jsme se dlouho a já cítil, jak se její tělo uvolňuje a její nálada mění a zlepšuje.
Ona mě pak najednou odtlačila, ale usmívala se. „Co to je, novici, takhle vyjet na svoji instruktorku?“
„Omlouvám se, paní instruktorko,“ usmíval jsem se na oplátku.
„Pro tentokrát se promíjí,“ prohlásila a v očích se jí šťastně blýskalo a ve tváři byla celá rudá.
Pak najednou její pohled potemněl.
„Je něco špatně?“ vylekal jsem se tou náhlou změnou.
„Doopravdy si to moc přeju…“ řekla ustaraně. „Ale bude to těžké. Instruktorky nesmí navazovat osobní vztahy s novici. Obzvláště ne osobní instruktorky... Existuje ale cesta, jak to pravidlo obejít..,“ dodala nakonec a já si trochu oddechl.
Položila mi ruku tvář, aby mě uklidnila, protože viděla, jaký mám strach. Pak pevně řekla: „Udělám všechno pro to, abych mohla být tvou Paní a ty mým otrokem. Jsem rozhodnutá. Musíš mi věřit.“
„Já Vám věřím,“ vyhrkl jsem.
„Dobře,“ odpověděla, teď už normálním hlasem. Bylo vidět, že přemýšlí, plánuje. Už byla zase tou přísnou a nekompromisní instruktorkou, kterou nemůže nic vyvést z míry. To mi dodávalo jistotu.
„Konec Kurzu nastane za pár dnů. Nevím o ničem, co by Ti bránilo ho zdárně dokončit. Ale do konce Kurzu musí náš vztah zůstat v profesionálních kolejích, tedy novic a instruktorka,“ vysvětlila a já přikývl.
Pak pokračovala: „Poslední den Kurzu je speciální událost, o které doopravdy nesmím mluvit. Jen tehdy se může rozhodnout, že se stanu tvou Paní. Musím se na to připravit. Kdyby to nevyšlo, budeme muset čekat rok, než se budeme moci dát dohromady,“ řekla tajemně a když mě viděla otvírat ústa, rychle dodala: „Skutečně se na to neptej, nemůžu říct víc.“
„Tvoje práce bude jednoduchá,“ ukázala na mě a pak to rozvedla: „Nedělat problémy a dokončit Kurz! A hlavně nikomu nic neříkat, co plánujeme.“
„Ano, má Paní!“ prohlásil jsem rozhodně.
Odměnila mě širokým úsměvem a pak se zcela vážně zeptala: „Chceš ještě další výprask?“
„Ne, omlouvám se! Chtěl jsem říct: Ano, paní instruktorko!“ opravil jsem se provinile.
V tu chvíli se mi poprvé připomněla bolest z výprasku, kterou jsem kvůli tomu, co se doteď dělo, ani nevnímal.
„Výborně, pojďme se tedy sbalit a najít Devátou s jejím asistentem. Je čas se vrátit na zámek,“ zavelela Jedenáctá rozhodným hlasem.
A jak řekla, tak jsme i učinili.
***
[UPOZORNĚNÍ: Tento příběh, veškeré postavy i popisovaná místa jsou fiktivní. Zobrazované praktiky často vycházejí pouze z fantazie autora a v realitě mohou fungovat naprosto jinak, zejména mohou být zdraví či životu nebezpečné. Čtenář by je určitě neměl jen tak zkoušet.]
