Probudil jsem se s pocitem, že mi někdo svírá hruď. Prudce jsem otevřel oči – ale byla to jen tíha vlastního dechu, zpocené prostěradlo a ranní šero v pokoji. Závěsy byly zatažené, venku šumělo město, obyčejný svět, do kterého jsem měl patřit. Na okamžik jsem si myslel, že to všechno byl jen sen. Všechna těla, smích, stíny, její hlas. Posadil jsem se na postel a promnul si obličej. Hlava mi třeštila, v ústech jsem měl pachuť vína a kadidla. Připadal jsem si, jako bych prohýřil noc, ačkoliv jsem si na to nevzpomínal. Ale pak jsem si uvědomil, že něco není v pořádku.
Mezi nohama jsem cítil tíhu a napětí. Můj penis byl tvrdý, tepající, připravený, jako by se moje tělo probudilo samo o sobě a pokračovalo v noci, která neskončila. Každý pohyb, každé nadechnutí mi připomínalo její rty, její jazyk, její vůni. Bylo to děsivé i vzrušující zároveň – jako by se mnou pořád byla, i když jsem byl sám.
Zvedl jsem se a šel do koupelny. V zrcadle jsem spatřil vlastní tvář – unavenou, bledou, ale s očima, které působily cize. A pak jsem ucítil vůni. Sladkou, těžkou, nezapomenutelnou. Její parfém. Nedal se smýt vodou. Byl na mé kůži, ve vlasech, všude. „Brzy…“ ozval se mi v hlavě její hlas. Slovo, které šeptala na konci. Jako by nezůstalo v klubu, ale přišlo se mnou.
Pokoušel jsem se soustředit na běžné věci. Káva, sprcha, oblékání. Ale všechno se zdálo cizejší. Na stole ležely klíče, ale zdálo se mi, že je někdo přes noc posunul. V kapse bundy jsem našel zmačkaný ubrousek, který jsem nikdy předtím neviděl – a přesto na něm bylo napsáno něco, co mě přimrazilo: „Učíš se rychle.“ Písmo, které jsem nepoznával, ale věta byla v češtině.
Vyšel jsem ven, mezi lidi, a svět vypadal normálně. Tramvaje projížděly ulicemi, lidé spěchali do práce, slunce se snažilo prorazit šedé mraky. Ale pokaždé, když jsem se na chvíli zastavil, měl jsem pocit, že někdo sleduje každý můj krok. V odrazech výloh jsem zahlédl tváře, které tam neměly být – oči, co se na mě dívaly příliš dlouho, úsměvy, co zmizely, jakmile jsem zamrkal. Na zastávce jsem zahlédl ženu v černém kabátě. Stála stranou, tvář měla skrytou, ale když jsem kolem ní prošel, ucítil jsem její parfém. Ten stejný. Nezapomenutelný. Otočil jsem se – ale byla pryč.
Celý den byl mozaikou drobných znamení. Zvuky, které se opakovaly. Slova cizích lidí, která působila, jako by byla adresovaná mně. A stále ten hlas v mé hlavě, znovu a znovu: „Brzy.“ Když jsem se večer vrátil domů, zjistil jsem, že dveře nejsou zamčené, přestože jsem si byl jistý, že jsem je ráno zamkl. Vešel jsem dovnitř a v přítmí pokoje jsem ucítil tu vůni ještě jednou. Byla silnější než kdy dřív. Nebyl jsem sám.
🔮 Teaser na VII. kapitolu – Nová krev Byl jsem přesvědčený, že nejhorší už mám za sebou. Jenže ticho v místnosti bylo hlasitější než všechny výkřiky z té noci. A když se stíny znovu pohnuly, došlo mi, že tohle je teprve začátek.
