S kamarádem jsme si řekli, že zkusíme něco nového. Psali jsme si s jedním párem, co působil vstřícně, otevřeně a vypadalo to, že se s nimi fakt potkáme. Sami dokonce navrhli, že by bylo fajn sejít se „ve více lidech“, aby byla zábava a atmosféra. Tak jsme to vzali doslova – já a můj kámoš. Řekli jsme si: „Dva plus dva, to zní jako fér čtyřka.“
Domluvili jsme se, všechno nasměrovali k setkání, a pak přišla ta zpráva. Taková ta, co nejdřív čteš dvakrát, protože napoprvé nedává smysl:
„Hele, promiňte, ale my vlastně hledáme kamarády. Ale jakože opravdové kamarády, co se znají třeba od dětství, co spolu byli na táborech, co si dělali srandu ze stejných učitelů a přežili spolu pubertu.“
Já na to koukal a říkal si: „Tak moment… my jsme taky kamarádi. Jasně, neodpadli jsme spolu z první třídy, nemáme společný deník se zámkem a nechodíme si na výročí našeho přátelství na dort. Ale i tak – kamarádi jsme!“
Z jejich pohledu to ale očividně nestačilo. Oni chtěli doslova dvojici, která má za sebou dvacet let společného života, jinak prý nemá cenu. Bylo to, jako bys šel na pohovor do práce a oni ti řekli: „Máte sice zkušenosti, ale my bereme jen ty, co se s námi znali už ve školce.“
S kamarádem jsme se tomu pak smáli. Představovali jsme si, jak by to asi vypadalo: přijdeš na schůzku a první otázka zní: „Máte společné fotky ze základky? A co školní tablo? Ne? Tak to je nám líto, bez toho se s vámi nebavíme.“
Nakonec to celé působilo, jako by nás chtěli nalákat, ale pak vymysleli nejpodivnější kritérium, jen aby z toho vycouvali. My jsme to vzali sportovně, ale stejně to zůstane v paměti jako bizarní příběh: chtěli nové lidi, ale podmínkou bylo, aby to vlastně nebyli noví lidé.
