Nevím proč autobusy, taxíky a nebo třeba jen budovy mají na jih od nás vždycky přepálenou klimatizaci. Vysedám z autobusu, je mi zima a venku je asi 40° C. Píše mi máma, že si chce večer zavolat a těší se na fotky z Londýna. Nevím kam mám jít, mám téměř vybitý telefon a na zastávce u silnice kromě mě nikdo není. Požehnán buď ten, kdo ve jménu lásky a dobré vůle vyvede slabé z údolí temnoty, neb ten jest skutečným pastýřem. Píšu jí jen: “jsem na zastavce autobusu” a čekám. Tato hláška z Pulp Fiction mě napadla proto, protože mi na moji sms napsala: “"Nemáš vůbec žádnej problém vole, o všechno se postarám. Zůstaň na zastávce, hoď se pěkně do klidu a počkej na Wolfa, kterej už je na cestě." Teda, on to nakonec nebyl Wolf, ale Jefe. Ale kdo by si nechtěl jednou v životě zahrát na Marselluse Wallace.
Jefe je asi 30 letý Španěl a šéf sběračů., včetně Martiny. Nemarní čas a hned cestou se mi snaží vysvětlit, jak to u nich funguje, takové malé školení. Vysvětlil mi, že „rychlost je klíč“ a že „peach is life“ (angličtinu má jako já španělštinu). Dojedeme, Martina na mě čeká pře ubikací brigádníků. Obejmeme se, usmějeme se na mě a jde vidět, jak ji sluší pobyt na slunci. Vysmátá a opálená. Vyprávím jí, co všechno se stalo, než jsem dojela z aní a za zády slyším jazyky asi z 8 zemí. „Jo, jsou tu Poláci, Řekové, Estonci, Francouzi a další“. Naštěští budu spát v pokoji s Martinou a jednou Slovenkou, která je teď ve městě. Jen co jsem položila svoje věci, dostala jsem zástěru a šla “na to”. Vzala jsem první broskev jemně, jako miminko… a hned ji rozmáčkla. Kolega Sergio mrknul a řekl „pasa“ – prej „stane se“. Taky řekl, že večer je fiesta. Pochopila jsem: přes den siesta, v noci diskotéka, ráno výčitky.
Jsem hladová, spálená, opocená, z obličeje mám zase ksicht a nerozumím nikomu ani slovo. Na krku mám pruh, co vypadá jako mapa Andalusie. Při obědě jsem si popletla „melocotón“ (broskev) a „muchachón“ (chlapec). Objednala jsem si „velkého chlapce“. Číšník se zasmál, já nervózně taky… takhle se snažím zachraňovat spoustu situací. Ovšem, mám novou dovednost. Naučila jsem se balit bedny tak, aby se nahoře tvářily jako Pinterest a dole jako Tetris.
Nikdo neví jak se jmenuju - je tu plno lidí a taky si skoro nikdo nerozumí. mně třeba říkají Peach Queen, ale dívají se mi u toho na kozy. Což je asi pravda, protože ve sběru jsem ze dvaasedmdesáti lidí předposlední. Sergio mi poslal fotku duhy nad sadem. Bez popisku. Tak jsem odpověděla broskví. Taky bez popisku. Dospělá komunikace, 21. století.
Fuck. Kde začít. Vy to asi nevidíte, nebo spíš to určitě nevidíte, protože mezi řádky nevidíte tu prodlevu. Sedím doma v pokoji, snažím se si přesně vzpomenout na to, jak se to přesně odehrálo od doby, co jsem nepsala. Naši si pro mě dojeli do Prahy na letiště a vyslechla jsem si tolik nadávek, jak jsem nezodpovědná, že vy už nemusíte. Člověk si chce vydělat a vyslechne si jen “já to věděla” “já to říkala”. Klasické řeči lidí, po bitvě je každý generál. Ale o čem se tu bavíme? Víte, jak mi Sergio posílal tu fotku duhy a já mu broskev? Noo, slovy klasika: „Hej, mám taky dojem, že jsem asi něco pojebal.“ Prostě jsem mu ukázala svoje broskve.. ten večer. Ježiš dobrý, mám ráda sex a co jako. Šli jsme se projít, já a Sergio. Bavíme se, teda aspoň se snažíme a pijeme Sangrii. Teplo, alkohol v hlavě a jazyková bariéra způsobí, že se za chvíli líbáme a válíme se po sobě na pláži u moře. No zkrátím to, přijela policie přesně v době, kdy mě šukal. Strávila jsem 3 hodiny na policejní stanici, zaplatila pokutu, takže veškeré moje vydělané peníze jsou v prdeli a zas trčím doma.
Nevyšel Londýn a moje brigáda jako au-pair, nevyšlo Španělsko a sběr broskví, kde jsem pracovala přesně 4 hodiny. Jsem snad prokletá nebo co vole. Zapínám telefon, dívám se co je nového, moji přátelé dávají storýčka z brigád, jak jsou tam šťastní a jak si vydělávají mooc peněz na srpen, který máme naplánovaný a chceme cestovat. Já pojedu možná tak akorát do prdele. Píšu Simoně, která zůstala v Česku, ale na sociálních sítích se chlubí novou kabelkou, hodinkami a hadříkama. Tvl, co ta dělá? Přitom rodiče nemá nijak bohatý. Že by nějakej novej přítel? Píšu jí, jsem zvědavá a zároveň závidím. To mě fakt zajímá, protože je půlka července a já jsem totálně v řiti.
"Čau Eriko, no, věc se má takhle... můžu ti to říct, ale nesmíš to nikomu říct...vlastně bych ti tu brigádu mohla dohodit taky." Hm, to zní zajímavě. Zajímá mě, o co jako jde...
