Stojím před domem, jehož adresu mi dala Simona a zvoním na zvonek. Musím říct, že mi dalo práci ten zvonek najít. Bez jediného slova mě pouští dovnitř zvukovým signálem, otevírám mříže a vcházím do temné chodby, připomínající vchod do pekel. Kam jsem to kurva zase vlezla. To si říkám cestou po schodech, když vcházím do prvního patra. První dveře vpravo, sedí v kanceláři velký, tlustý, plešatý, jizvami ošlehaný týpek, kolem 50 let, ale dobře naložený, vtipný a usměvavý. Už od pohledu jde vidět, že si toho hodně prožil. Týpek, jak mu říkám, má poslední zbytky přízvuku a i když není skoro poznat, jde slyšet že původem není z Česka. Vzduchem se linou všelijaké pachy, směsice nikotinu a luxusních vůní, i těch laciných. Po zhruba hodině pokecu, kdy mi týpek ukázal budovu, nastínil pracovní prostředí stojím sama v šatně a dívám se do zrcadla. Bylo mi oznámeno, že si to rovnou můžu zkusit, ať ví oni i já, jestli na to mám. Na sobě mám jen prádlo a moji hedvábnou halenku s riflemi vyměňuji za kožený korzet a riflovou sukni. Nazouvám si moje nové, pro tuto brigádu koupené vysoké boty na podpatku. Nikdy jsem v tom nešla, tak snad se nezabiju. Můj make-up je výraznější než kdy jindy, já se skoro nemaluju, takže je to pro mě nové. Před sebou vidím úplně novou Eriku - úplně nová tvář, kterou jsem nikdy do teď neviděla. Která je pro mě stejně nová a tajemná jako pro vás. Je odvážná, tajemná, sexy. Je nebezpečná a nepoznaná. Ale když se dívám déle, stejně vidím tu malou ustrašenou holku, kterou tam nikdo nevidí, jen já a pořád si říkám jestli to, co dělám, je správný. Jsem nervózní a mám chvíli čas, proto bych mohla pokračovat v tom deníku a trošku dopsat omáčku, protože jsem začala někde v půlce. Takže jak to jen bylo.
Je neděle. Včera jsem přijela k babičce na návštěvu pomáhat. Prý ať jsem aspoň k něčemu, když k ničemu nejsem, říkali naši. Jak řekl někdo moc chytrej a řekl to někdy hodně dávno: „Skutečné poznání je znát rozsah vlastní nevědomosti." Já, Erika, která měla vždy samé dobré známky, doma si plním co mám a ještě si jako kráva začala hledat sama brigádu, jsem teď v očích rodičů ta neschopná. Bylo jim úplně u prdele vyslechnout si můj pohled na věc, nebo co se jako stalo, řekli mi jen, že jiní spolužáci problém určitě nemají, jako by se jich ptali nebo to bylo relevantní se mnou. Pokud jsem někdy o vesnici, kde babička žije, řekla že je to prdel, v létě toto přesné přirovnání sedí dvojnásob. Až na paní Kropáčkovou, která si to štráduje do místní sámošky s vozíkem na kolečkách, koukající sousedům přes plot, co je nového, se tu nic neděje. Horko, ticho, nuda. Kurevská nuda. Ovšem, už zítra jedu domů. Máme se potkat se Simonou v kavárně, aby mi řekla detaily brigády. Nevím sice, oč jde, ale asi tam půjde o reprezentativní chování, protože si obratem vyžádali fotku obličeje, celé postavy a zeptali se, jestli mám boty na podpatcích. To je jediné co zatím vím. Neděle uteče docela rychle, obvyklý stereotyp jako kostel, návštěva hospody za odměnu, hřbitov a výměna kvítí, poté obchod, vaření a úklid a večer jsem jela domů. Naši mě doma přehlíží, jako bych vypustila mezi lidi covid nebo co. Nechápu. Já jsem prostě jen přijela dřív z brigády.
Konečně je pondělí, 15:30 a já sedím v kávárně a piju lungo s mlíkem a přeslazený a předražený dezert. Simona vchází asi o 20 minut později, kde trapně malé kafe už mám v sobě, takže mi to bylo trapný a musela jsem si objednat trapně předraženou „domácí limonádu za 99 kč". Domácí, je myšleno voda a nějaký sirup. Hlavně že EU vadí pomazánkové máslo a tuzemák, takhle ojebávat lidi. No nic, to vás asi nezajímá. Takže zpátky k Simoně. Nová kabelka Gucci, vybělené zuby a parfém od Diora. Je mi jedno co dělá, chci to taky. Zhruba mi nastíní o co jde, chápu, píšu si poznámky - kde mám být, v kolik mám být a o co asi půjde. To jsem vám tak zhruba popsala to, co se dělo do teď.
Stojím před zrcadlem a jdu na plac. Je mi řečeno, že do té doby, dokud nepřijde zákazník, si každý může prakticky dělat co chce. Dívat se na televizi, číst si knížku, někdo hraje karty, jiný spí, prostě taková pohodinda. Ale jakmile zazvoní zvonek a to mi bylo připomínáno jako nejdůležitější věc - musí být každý v pozoru, světla svítít, hudba musí hrát a každý musí být připraven na svých místech. Jedna kolegyně je v křesle, jiná na baru, prostě na značkách. Moje kolegyně Nikol, jméno jsem záměrně změnila, drží tác s welcome drinky a jde vítat hosty, v podpaží držící nápojový lístek. Nikol mi pro dnešek její náplň práce svěřuje, protože jsem nová a je to nejlehčí činnost. „Prostě jen jdi ke dveřím, vyprs kozy, usmívej se a usaď hosty a nabídni jim drink". Tak jo, snad tohle pro tentokrát neposeru.
