Roku 1348 se Černá smrt rozšířila Evropou jako boží trest, přinesená blechami na krysách z lodí z Janova a Marseille. V Paříži umíraly tisíce, ulice plné oteklých těl s černými skvrnami, vzduch těžký od zápachu hniloby. Mor se plazil severně, přes řeky a hory, po cestách i stezkách, na vině byla kontaminovaná voda a nemyté ruce, jídlo a pitná voda byly znečištěnyé fekáliemi. Do Normandie dorazil v dubnu. Celé vesnice i města padaly, lidé kašlali krev, kněží kázali, že hříchy přivolaly tu zkázu. Nakonec padli také. Modlitby nepomohly nikomu, kromě moru, který se díky společným mším rychleji šířil. Já, Etienne David Alexandre de Brume-Lorraine, jsem viděl, jak se blíží – moji vojáci hlásili mrtvé na cestách, ale můj hrad stál pevně, obklopený mlhou a chráněný strážemi.
Mé sídlo, Château de Brume, je pevnost na útesu u moře v Normandii. Žije tu mnoho lidí a i v těchto Bohem zapomenutých časech jsme všichni zdraví. Můj rod mě nejprve odvrhl kvůli obvinění z kacířství – četl jsem zakázané knihy o alchymii a přírodních vědách, zejména ty pohanské – ale moje bohatství z obchodů s vlnou a vínem mi přineslo nejen odpuštění a návrat rodového jména, ale i tichou ignoraci mých drobných pochybení ze strany církve. Ta mě potichu kárá za má pravidla čistoty, ale přimhuřuje oči – má silná vojenská posádka chrání hranice před nepřáteli, jak mými osobními, tak zejména církve a koruny, takže mě nechají na pokoji. Každý na hradě se musí podřídit mým nařízením: myjte si často ruce mýdlem z olivového oleje, koupejte se denně, vařte všechno jídlo, žádné syrové maso nebo mléko, ostříhejte vlasy a vousy nakrátko, oholte tělo proti vším, štěnicím a blechám. Ženy mohou mít vlasy delší než muži samozřejmě, ale ne přespříliš. Ti, kdo má nařízení nevykonávají a porušují, musí okamžitě odejít pryč – v tomhle světě moru je čistota jediná spása. Já to vím z knih, které stále čtu, v tajnosti, církev by je spálila. A s nimi i mne a můj hrad.
Ráno mě probudí šedé světlo a šum deště za oknem. Claire vstoupí s tácem – voda, chléb a uzené maso – její kroky tiché, drobná postava v čisté zástěře. Je hubená, s bledou kůží, která ještě trochu voní květinovým mýdlem z ranní lázně, vlasy stažené do drdolu. „Dobré ráno, pane,“ zašeptá, oči sklopené. „Snídaně je připravena.“ „Děkuji, Claire,“ odpovím. „Zůstaň,“ řeknu tiše, a ona přikývne, jako vždy poslušná. Přistoupím k ní, moje ruka se dotkne jejího ramene, nebrání se. Žádná se nikdy nebrání. Není to ale o tom, že bych je nutil. Spíš možná vděčnost za to, že zůstaly ušetřeny morového osudu tam venku za hradbami. Ale není v nich ani žádný cit, žádná vášeň, něha, cokoliv. Jen poslušně dělají co chci. Povalím ji na stůl, tác se lehce zachvěje, zvednu jí sukni i se spodničkou. Vidím její klín, dva růžové otvory – jeden zakázaný, těsný a neporušený, druhý s jemným ochlupením, které se leskne v tlumeném světle. Zajedu jí prsty mezi nohy, cítím, že je trochu vlhká a tak do ní zajedu, přirážím do ní rychle, tiše sténá, její ruce sevřou okraj stolu. Claire se to takhle rychle líbí. I u mne to je rychlé, jako skoro vždy – zrychluji, pevně ji sevřu boky, narážím si ji na sebe stále rychleji a tvrději, najednou se její dech zrychlí a položí čelo na stůl, vzdychá hlasitě… v tom se udělám, teplo mě zaplaví. Claire se zvedne, upraví sukni, její tvář je rudá, ale klidná. „Děkuji, pane,“ zašeptá a odejde, tác nechá na stole.
Krátím si den četbou – jednou z TĚCH knih, tato je o alchymii. Znovu vstoupí Claire, její hlas je tichý: „Pane, poutníci u brány. Dva mladí muži, prosí o přístřeší.“ „Kapitán stráže ví, co má dělat,“ odpovím trochu naštvaně, aniž zvednu oči z knihy. „Ano,“ řekne, „bylo jim z hradeb hozeno jídlo a voda, musí čekat do zítřejšího západu.“
Nejsou to první poutníci, kteří prosí o azyl na mém hradě. Pokud jsou zdraví a podrobí se, mohou zůstat. Práce je tu dost, sklady jsou plné a pravidelně se doplňují, ve studni je dostatek čisté vody. Muži se změní na vojáky, pokud mají zkušenosti, nebo pomocníky, ženy na služebné nebo kuchařky. Každý, kdo přijde, musí projít očistou – svléknout se u brány, spálit šaty, omýt se studenou vodou, ostříhat vlasy a oholit tělo proti vším a špíně. Služebníci je instruují z dálky, vše dělají sami, pod dohledem vojáků. Pak dostanou čisté šaty a teprve pak smí vejít do hlavní lázně. Já sám dohlížím z dálky, z věže nebo z okna, aby se nic nezanedbalo.
Druhý den západ slunce přijde, a moji vojáci hlásí, že poutníci přežili – žádná horečka, mysl nezakalená. Nařídím je vpustit. Jsou to Luc a Remy, mladí, odhaedem mají za sebou tak dvacet roků života, vyhladovělí, špinaví, ale oči mají jasné, plné naděje. „Děkujeme, pane,“ zašeptá jeden z nich, hlas chraplavý od hladu. „Jsme čistí, ne nemocní.“ Nařídím očistu – svléknou se u brány, spálíme šaty, projdou do první lázně, kde se omyjí studenou vodou, ostříhají vlasy a oholí tělo. Služebníci je instruují z bezpečné vzdálenosti: „Ruce myjte mýdlem, tělo oholte, vlasy nakrátko.“ Vidím, jak se pohybují, jejich těla se lesknou ve vodě, mladá, štíhlá, ale poznamenaná strádáním. Když skončí, dostanou ještě oba čisté šaty – jednoduché tuniky, kalhoty, boty – a teprve pak smí vejít do hlavní lázně. Tam se ponoří do teplé vody, mýdlo z bylin očistí poslední špínu. Předám je do rukou správce – starý muž ví, kde potřebuje další ruce: v kuchyni, skladech nebo u koní.
Utíkají dny, stále stejné, vojáci i služebníci vědí, co mají dělat. Jsou vděční, že tu mohou být – mor stále řádí venku, vesnice umírají, ale na mém hradě je klid, díky mým pravidlům. Tam, kde se lidé řídí mou radou, není tolik mrtvých; moje zásobárny jsou stále plné, voda nezkažena, a nikdo hrad neopouští, nebo jen na nezbytnou dobu, při návratu musí ale beztak před vstupem čekat před branou. Procházím se nočním sídlem, pochodně vrhají stíny na kamenné zdi, pozoruji, přemýšlím o knihách, o moru, o tom, co přijde. V tom mě vyruší hluk z jedné lázeňské místnosti – šplouchání vody, tiché hlasy, smích. Přistoupím blíž, dveře jsou pootevřené, a já nahlédnu dovnitř. Luc a Remy jsou v jedné kádi, v objetí, jejich těla se dotýkají, tiše spolu mluví, smějí se, připomínají spíše milence. Stále skryt ve stínu se potichu vydám k nim a náhle vidím cejchy – vypálené „S“ na pravé lopatce. Sodomité!
Šok mě ochromí, srdce mi buší, měl bych zavolat vojáky, ale nemohu se pohnout. Jejich těla, tak mladá, tak hladká po oholení, voda stéká po jejich bocích, a já cítím, jak se mi tělo napíná, vzrušení mě pohltí. Na první pohled mají dívčí rysy – jemná kůže, štíhlé boky, dlouhé řasy, co se třepotají při smíchu, a já si uvědomím, že je lepší, když skončili spolu než aby je prznil nějaký chlípný stařec v tmavé uličce Paříže. Přistoupím blíž, můj stín padne na vodu, a oni se otočí, oči rozšířené překvapením. „Pane,“ zašeptá Luc, jeho hlas chvějící se, a Remy se přitiskne k němu, jako by hledal ochranu. „Co děláte tady v noci?“ zeptám se, hlas přísný, ale uvnitř se mi všechno otáčí. „Jen jsme se koupali, pane,“ řekne Remy, jeho tvář rudá, „vděční za vaši laskavost.“ Jejich cejchy jsou jasné, žhavé jizvy, které je označily na celý život.
„Jak jste k tomu přišli?“ zeptám se, hlas tišší, přistoupím k okraji kádě. Luc sklopí oči, Remy ho chytí za ruku. „Před rokem v Paříži,“ začne Luc, hlas chraplavý, „jsme byli chyceni… v objetí, v dílně, kde jsem pracoval. Církevní soud nás označil za sodomity, vypálili nám to žhavým železem. Vyhnanci jsme, pane, od té doby na cestách, mor nás dohnal sem.“ Remy přikývne, jeho oči plné slz. „Prosíme, neodhalte nás, pane. Jsme čistí, ne nemocní, a vděční za přístřeší.“ „„Vyjděte,“ řeknu tiše, hlas přísný, ale uvnitř se třesu. Oni poslechnou, vstanou z vody, jejich těla odkapávají, hladká kůže se leskne v měkkém světle lampy. Prohlížím si je – jejich štíhlé boky, pevné hýždě, mužství, co se lehce zvedá v chladu vzduchu, a ty dívčí rysy, co je dělají tak lákavými. Stojí nazí přede mnou, voda stéká po jejich tělech, cejchy na lopatkách jako znamení hanby, ale já cítím jen touhu, co mě spaluje. Luc a Remy pokleknou přede mnou, chytí moje ruce, líbají je vděčně, jejich rty teplé na mé kůži. „Pane,“ zašeptá Luc, „děkujeme, že jste nás vpustil.“ Obořím se na ně, „Nebuďte na kolenou jako padlé ženy!“ Ale oni vzhlédnou, oči plné oddanosti. „Pro vás uděláme cokoli, pane,“ řekne Remy, jeho hlas naléhavý. Díval jsem se na ně, zmatený tím, co řekli, a oni vzhlédli ke mně, začnou mi zase líbat ruce, ale teď jinak, spíš je olizují, jejich jazyky teplé, vlhké, kloužou po mých prstech, a já cítím, jak se mi tělo napíná. Remy se přiblíží k mému klínu – mám na sobě volnou lněnou košili převázanou opaskem s dýkou, co se snadno rozepne – jeho ruka se dotkne látky, hladí mě přes ni, a já cítím, jak se vzrušuji, můj úd tvrdne pod jeho doteky, látka se napíná. „Můj pane,“ zašeptá Luc, „nechcete si víc odpočinout a udělat si pohodlí?“ Remy přikývne, jeho prsty rozepnou opasek, dýka tiše dopadne na podlahu, pak košili, knoflíky se uvolní, látka sklouzne po mých ramenou a spadne na zem.
Luc se přiblíží první, jeho rty se dotknou špičky mého údu, jsou teplé a měkké, jako sametový polibek v chladu lázně. Jeho jazyk lehce olízne žalud, kde se leskne kapka průzračné tekutiny mého vzrušení, přivře oči. Remy se přidá hned vedle, jeho rty kloužou po délce mého údu, olizují kůži, která se napíná pod doteky, vlhká a horká, a já cítím jejich teplo, jejich sliny, co se mísí v tenkém proudu, když se jejich jazyky setkávají na mém těle, proplétají se v tanci, dráždí mne to celé k šílenství. Luc vezme žalud do úst, cucá ho pomalu, jeho jazyk se vine kolem korunky v kruhových pohybech, saje pevně, ale něžné, jako by ochutnával zakázané ovoce, zatímco Remy olizuje kořen, jeho ruka mě hladí, prsty se jemně sevřou, pohybují se nahoru a dolů v rytmu Lucova cucání, jejich dechy se mísí s mými vzdechy. Jejich pusy hřejí, teplo se mi rozlévá do celého těla – Luc cucá žalud, jeho tváře se prohnou při každém sátí, Remy mne celého, jeho zuby lehce škrábou kůži, ne bolestivě, ale dráždivě, jejich ruce se střídají, jeden mě drží u kořene, prsty masírují základnu, druhý hladí moje stehna, sevřou je, jako by mě chtěli udržet na místě, a já zasténám, ruce sevřou jejich ramena, cítím, jak se mi tělo napíná, jak mě jejich jazyky, rty a sliny pohltí v vlně rozkoše, co stoupá od podbřišku až k hrudi.
Když Luc vezme celý úd do úst, hluboko, jeho hrdlo se lehce zachvěje při každém pohybu, jako by mě polykal celého, jeho nos se dotkne mého břicha, Remy mne olizuje dole, od údem, jeho jazyk teplý, kluzký, krouží kolem a jemně saje, pak je olizuje a já cítím, jak se blížím k vrcholu, jejich pohyby mě přivádějí k šílenství – sliny stékají po jejich rtech, kapou na podlahu, jejich vzdechy se mísí s mými, hlasité, těžké, a když oba zrychlí – Luc pusou po celé délce, jeho hlava se pohybuje rychleji, Remy olizuje žalud, jeho prsty masírují kořen – exploduji v extázi, semeno mi stříká do Remyho úst v horkých proudech, když otevře pusu, aby se mohl pořádně nadechnout, z pusy mu vytékají husté sliny smíchané s mým semenem a Luc ho olizuje z jeho těla, jejich jazyky se setkají na mé kůži, a já se třesu v extázi, zmatek v hlavě: „Tohle je hřích!“
Šok mě paralyzuje, srdce mi buší jako zvon v kapli. Rychle se obléknu a uteču z lázeňské místnosti, v hlavě chaos – cejchy, jejich těla, moje touha, co se probudila v tom okamžiku. Co se to se mnou děje? Sodomité na mém hradě, a já... já jsem se na ně díval, cítíl jsem to teplo v podbřišku, co nemá být. Běžím do své komnaty, zavřu dveře, opřu se o ně zády, dech těžký. V noci spím neklidně, postel studená, myšlenky na jejich hladkou kůži, na cejchy, na hřích, co by mě mohl stát vše – církev, moje postavení, život. Sen mě pronásleduje: jejich rty na mé kůži, jejich oči, plné vděčnosti, a já se budím zpocený, vzrušený, ale plný viny.
Ráno přijde Marie, jiná služebná – drobná, s kudrnatými vlasy, co voní bylinami z kuchyně. „Pane,“ zašeptá, když vstoupí s vodou na mytí, „snídaně je připravena.“ „Zůstaň,“ řeknu, hlas chraplavý od noci. Přistoupím k ní, chci zapomenout, chci cítit to staré uspokojení. „Klekni,“ nařídím, a ona poslechne, její oči sklopené, ruce se třesou, když rozepne můj opasek. Její rty se dotknou mého údu, olízne ho, ale zdráhá se – „Pane, to není správné,“ zamumlá. Brání se vzít mě do úst a já ji víc nenutím. „Pane, ráda vám posloužím jinak,“ zvedne sukni, ohne se přes stůl, a já do ní vstoupím, přirážím rychle, její dech se zrychlí, ale pro mě to není ono – chybí mi ta něha, ten zmatek, ta zvláštní zakázaná touha. Její tělo je teplé, ale prázdné, žádné vzrušení, co by mě pohltilo. Po chvíli se udělám, teplo mě zaplaví, ale uspokojení nepřijde. „Jdi,“ řeknu, a ona odejde, tvář rudá, bez slova.
Celý den přemýšlím, knihy leží nedotknuté, moje mysl se vrátila do noční lázně – Luc a Remy, jejich cejchy, jejich těla, jejich pohledy, jejich ústa... Ničí mne touha, doufal jsem, že zapomenu, ale jen ta samotná vzpomínka mi přináší vzrušení. Nakonec se rozhodnu a přikážu správci: „Luc a Remy budou moji osobní služebníci. Ať slouží mně přímo. Od zítřka je začni zaučovat". Správce mlčky přikývne.
