Když jsem nastoupila jako nová asistentka do exekutorského úřadu, byla jsem nervózní. Bylo to po několika letech, co jsem se živila erotikou. Přidělili mě panu doktoru Adamu Richterovi, který je velmi vážený právník s pověstí muže, který si udržuje přísnou autoritu. Je to vysoký muž s hlubokým hlasem a pohledem, který už sám o sobě dokáže druhé srovnat do latě.
První dny
Jsem v kanceláři. Adam se objeví jako nový nadřízený, který má zrovna převzít velký případ. Je dopoledne, chodby exekutorského úřadu působí stroze a chladně. Sedím u stolu s papíry a snažím se působit profesionálně, i když mě ten sterilní svět trochu svazuje. V místnosti je slyšet jen cvakání klávesnice a šustění spisů. Dveře se otevřou a vchází Adam. Je to vysoký, klidný muž tak po čtyřicítce, s mírně našedivělými vlasy. Kráčí s jistým krokem a složkou v ruce. Jeho přítomnost okamžitě změní atmosféru. Nemusí nic říkat, autoritu má v očích i v postoji. „Vy budete slečna Zajíčková?“ řekne hlubokým, klidným hlasem, aniž by se představil. „Ano,“ odpovím trochu nesměle, ale snažím se držet profesionální tón. Adam položí složku na můj stůl. Ne prudce, ale přesně, jako by chtěl naznačit, že tady má všechno svůj řád. „Potřebuju, abyste mi do zítřka připravila kompletní soupis k případu Dlabač. Všechna podání a přehled komunikace, ať mám čistý stůl. Umíte si to zorganizovat?“ Ta otázka není vyloženě tvrdá, ale v jeho očích je zkouška. Zřejmě zkoumá, jestli se zaleknu nebo obstojím. Cítím, jak se ve mně mísí dvě věci: malá panika, že mě hned testuje a zvláštní vzrušení z jeho přímé, autoritativní energie. Přikývnu: „Ano, pane doktore. Do zítřka to bude na vašem stole.“ Adam se na okamžik zastaví, podívá se mi přímo do očí a pak jen klidně kývne: „Dobře. Budu to od vás čekat.“ A odejde stejně tiše, jako přišel.
Tohle by byl moment, kdy mě Adam poprvé zasáhne s tím, jakým způsobem mě okamžitě podrobí svému rámci. Já sama cítím, že chci obstát, i když mě to svazuje...a v tom se rodí první jiskra.
Chci se mu ukázat v nejlepším světle. Začnu na tom pracovat a snažit se o úplnou dokonalost. Pracuji i přesčas. Ráno přijdu do práce perfektně připravená a čekám až si pro můj splněný úkol pan doktor přijde. Je osm ráno. Jsem v kanceláři ještě před ostatními. Na stole mám srovnané složky, vše přehledně označené, připravené jako na vojenskou přehlídku. Sama jsem to třikrát prošla, a ještě včera večer jsem zůstala přesčas, abych to měla dokonalé. Když Adam otevře dveře, stojím u svého stolu. Nepůsobím jako nervózní asistentka, ale jako někdo, kdo čeká, až jeho autorita přijde a zkontroluje výsledek.
„Dobrý den, pane doktore Richtere,“ pozdravím s lehkým úsměvem, aniž bych zakolísala v hlase. Podám mu složku oběma rukama, precizně, jako by to byl rituál. Adam ji vezme, otevře první stránku a v tichu ji přelétne očima. Pak zaklapne složku, podívá se přímo na mě a řekne: „Tohle je lepší, než jsem čekal. Většina lidí by na tom dělala týden, vy jste to měla za den. To je… obdivuhodné.“ Nepoužívá zbytečná slova, ale to „obdivuhodné“ se mi zaryje pod kůži jako horká čepel. Je to první známka toho, že mě uznal. Pak dodá chladněji: „Ale nespěchejte. Perfekcionismus má cenu jen tehdy, když ho vydržíte dlouhodobě.“ Znovu se na mě podívá tak, že vnímám, jak mě opět testuje. Tohle je okamžik, kdy se ve mně rozjede touha být před ním dokonalá...a to nejen v práci, ale i jako žena.
Další dny
Další dny vypadají tak, že dřu, chodím do práce brzy a odcházím pozdě. Nosím mu složky, připravuji i to, co po mně nikdo nechce. Vše je vždy perfektní. On uznává moji práci, chválí mě před ostatními, ale sám ke mně zůstává chladný a přísný. Jen občas se na mě podívá o zlomek vteřiny déle, než by měl.
Jednou mě zavolá do své kanceláře pozdě odpoledne. Všichni už odešli a na chodách je ticho. „Slečno Zajíčková,“ řekne, „řekněte mi, proč to vlastně děláte? Proč tady sedíte přesčasy, když ostatní odchází v pět?“ Ta otázka mě zaskočí. Cítím, že to není jen profesní test, že mě zkouší jako ženu a já sama v sobě bojuji, jestli mu mám říct pravdu...že mě fascinuje on, že mě žene touha být pro něj dokonalá... nebo se raději držet pracovní masky. Chvíli jsem mlčela, hledala správná slova. „Protože chci, aby moje práce byla bezchybná, pane doktore,“ řekla jsem nakonec klidně, ale cítila jsem, jak se mi chvěje hlas. Nebyla to celá pravda. Uvnitř jsem věděla, že zůstávám proto, že mě fascinuje on.
Po několika takových situacích se napětí stane neúnosným. Adam mi občas nechá na stole poznámku s úkolem, která je psaná jiným tónem...tvrdším, intimnějším, nebo si mě během porady vybere, abych se posadila blíž k němu, a já cítím jeho přítomnost, jeho vůni, jeho pevnost.
Jednoho večera, když spolu zůstáváme sami nad složkami, mi podá hrnek kávy. Jeho ruka se přitom na okamžik dotkne mé, a to pevně, ne náhodně. Dívá se mi do očí a řekne klidně: „Vy víte, že tady nebudu tolerovat žádné chyby, ale taky víte, že máte ve mně zastání. A to není jen profesní.“ Ta poslední věta je klíč! Poprvé mi dá jasný signál, že ve mně vidí víc než asistentku. Ta věta se mi zaryla hluboko pod kůži.
Byla jsem v šoku. Dosud si držel chladný odstup, formální tón a teď poprvé něco naznačil. Cítila jsem jak se mi rozbušilo srdce, jak se mi v hrdle stáhl dech. Nedokázala jsem odtrhnout pohled od jeho očí. „Rozumím, pane doktore,“ odpověděla jsem tiše, a přitom jsem sama věděla, že nerozumím ničemu, že jen cítím, jak se se mnou všechno uvnitř láme. Ve vzduchu viselo napětí, které nešlo přehlédnout. Od té chvíle už pro mě nebyl jen přísný nadřízený. Každý jeho pohled, každé zadání, každá poznámka nesla v sobě jinou váhu. Začala jsem čekat na okamžiky, kdy mě k sobě zavolá. Zůstávala jsem v kanceláři déle a to ne proto, že musím, ale proto, že jsem chtěla a když mi položil na stůl další úkol (tentokrát psaný jeho rukou, tvrdším a osobnějším tónem než obvykle), cítila jsem, že mě zkouší na jiné rovině než čistě pracovní.
První večeře
Byl to čtvrtek večer, kancelář už potemnělá, v chodbách se rozléhaly jen mé kroky. Zůstali jsme poslední. Já nad spisem, on u svého stolu. Najednou zavřel složku, odložil brýle a podíval se přímo na mě. „Slečno Zajíčková,“ řekl hlubokým hlasem, „už toho dnes bylo dost. Doprovodíte mě na večeři?“ Nebyla to otázka v běžném smyslu. V jeho tónu nebylo jestli chcete, ale spíš jestli rozumíte. Na okamžik jsem ztratila dech, ale přikývla jsem: „Samozřejmě, pane doktore.“
Vzali jsme si taxi, mlčeli jsme. Já celou dobu cítila, že jsem z jeho přítomnosti rozechvělá. V restauraci mě usadil, odsunul židli s gestem, které bylo galantní, ale pevné. Objednal za mě, jako by to byla samozřejmost. Po celou dobu jsme se drželi formální roviny. Mluvili jsme o práci, probírali případy a padlo i pár zdvořilých otázek o mém životě. Já ale vnímala něco jiného: jeho oči, které mě sledovaly, i to, jak mezi námi jiskří energie.
Když jsme vyšli ven, chvíli jsme šli vedle sebe. Cítila jsem, jak se moje ruka skoro sama blíží k jeho paži, ale zastavila jsem se, protože jsem nevěděla, jestli smím. On to viděl. Zastavil se, naklonil se trochu blíž a řekl klidně: „Slečno Zajíčková, nechci, abyste měla pocit, že si hrajeme na něco jiného, než co je. Váš pracovní výkon je výjimečný, ale dnes… vás neberu jen jako asistentku.“ Zůstala jsem stát, neschopná slova. Ta věta mi projela celým tělem jako proud. Pak mi řekl „Pojďte. Doprovodím vás ještě domů.“
Druhá večeře
Bylo to pár dní po té první. Adam mi znovu navrhl společnou večeři, tentokrát už bez zaváhání. Když jsme dorazili k restauraci, byla jsem klidnější než minule, ale uvnitř mě to vřelo. Jeho přítomnost na mě působila stále víc. Nemusel nic říkat, stačilo, jak se na mě podíval. Tentokrát byla konverzace osobnější. Zajímal se o mně a já odpovídala víc, než jsem původně chtěla. Bylo to jako by mě jeho klidný hlas přirozeně nutil odkládat masky. Po večeři neobjednal taxi, ale řekl jednoduše: „Pojďte ještě ke mně. Ukážu vám něco, co mám rozpracované.“ Neznělo to jako pozvánka, ale spíš příkaz a já šla bez protestu.
V jeho domě panovalo ticho, jen lampy vrhaly měkké světlo. Posadil mě do křesla, nalil víno a sám si sedl naproti...a já najednou cítila, že už to nevydržím. „Pane doktore…“ začala jsem tiše, s rukama sevřenýma kolem sklenky. „Musím vám něco říct. Nejsem jen pracovně ambiciózní. Pravda je, že vás… obdivuji. Vaši sílu, váš klid. A… je to pro mě těžké vyslovit, ale já jsem...submisivní žena. Potřebuju muže, který mě vede. A já cítím, že vy… jste přesně takový.“
Chvíli se na mě díval. Nepřerušoval mě, nespěchal. Pak pomalu položil skleničku, opřel se lokty o kolena a sklonil hlavu trochu blíž. „Slečno Zajíčková…“ řekl tiše, ale s váhou v hlase. „Já to z vás cítím od prvního dne. Ten způsob jak se díváte, jak čekáte na můj pokyn, jak se snažíte být dokonalá. Vím, že potřebujete rámec. A vím i to, že potřebujete muže, který vám ho dá. Muže, který vás povede pevně, ale nenechá vás padnout.
Jeho slova mi projela tělem jako elektrizující vlna.
Vstal, přešel ke mně, postavil se nade mě a podal mi ruku. Vytáhl mě na nohy. Chvíli jsme stáli tváří v tvář, blízko, až jsem cítila jeho dech. „Pokud vás k sobě pustím, nebude cesty zpět,“ řekl klidně. „Rozumíte tomu?“ „Ano, pane doktore,“ zašeptala jsem. A pak mě poprvé políbil. Neudělal to prudce ani pevně, jen s jistotou, že si bere, co je jeho. V tu chvíli jsem pocítila, že jsem se mu úplně oddala.
První noc u Adama doma
Polibek se protáhl. Adam mě pak jemně odtáhl a podíval se mi zpříma do očí. „Pojďte,“ řekl klidně a vedl mě chodbou do ložnice. Místnost působila prostě. Tmavé dřevo, velká postel a žádné zbytečnosti okolo. Byla jsem nervózní, bušilo mi srdce, ale zároveň jsem cítila, že se děje něco, co už nelze vrátit zpátky. Adam se postavil přede mě, sundal si sako a odložil ho přes židli. Pak mi rozepnul první knoflíček na halence. Dělal to pomalu, s klidnou jistotou. Jeho prsty se dotýkaly mé kůže, ale jeho oči zůstávaly pevné, soustředěné. „Slečno Zajíčková,“ pronesl hlubokým hlasem, „dnes vám ukážu, co to znamená, když se odevzdáte muži, který vás povede.“ Můj dech i tep se zrychlily. „Ano, pane doktore,“ zašeptala jsem, sotva jsem dokázala mluvit.
Když mi halenka sklouzla z ramen, jeho ruce sevřely moje prsa. Nebylo to něžně, ale vlastnicky, jako by si ověřoval, že opravdu patřím jemu. Pak mi stáhl sukni a nechal ji spadnout k nohám. Stála jsem před ním jen v prádle, rozechvělá. On se na okamžik zastavil a prohlížel si mě s pohledem, ve kterém bylo víc než touha. Byla v něm dominance a klidné vědomí, že má kontrolu. Pak mě přiměl lehnout si na postel. Položil mě na záda, ruce mi nad hlavou přitiskl k matraci a sklonil se ke mně. Jeho polibky byly pevné, ale nikdy ztrhané, vždycky přesně věděl, co dělá.
Když do mě vstoupil, bylo to pevné a rozhodné. Každý jeho pohyb ve mně probouzel směs studu, nervozity a slasti, ale hlavně pocit, že jsem konečně tam, kde mám být. „Řekněte mi, Viktorie,“ zašeptal mi do ucha mezi přírazy, „komu patříte?“ „Vám, pane doktore,“ vydechla jsem, celá rozechvělá. Nemohla jsem ty šíleně silné emoce udržet v sobě. Začala jsem tiše naříkat rozkoší. Byla jsem jako zvířátko lapené v pasti, bezmocná, odevzdaná a ten pocit, že nemám kam utéct, že patřím jen jemu, mě spaloval zevnitř. „Pane doktore…“ vzlykala jsem mezi nádechy, slova se ztrácela v rozechvění. Moje tělo se svíjelo pod jeho přírazy, ruce jsem měla sevřené v prostěradle. Bylo to jako by mě držel na hraně propasti a já se přitom cítila naprosto v bezpečí. Každé jeho sevření a přitlačení mi připomínalo, že už nejsem nic víc než žena pod ním, která je zcela jeho.
Jeho přírazy byly čím dál prudší a pevnější. Moje tělo se chvělo a z hrdla se mi draly přerývané vzdechy, které se měnily ve vzlyky. Už jsem se ani nesnažila vypadat důstojně. Plakala jsem rozkoší, tváře měla zalité slzami a ústa otevřená v nářku. „Pane doktore… prosím…“ vyšlo ze mě, ani jsem nevěděla, jestli žádám o víc, nebo o slitování...a pak se to zlomilo. Vlna rozkoše mě přemohla a orgasmus mě strhl do úplného odevzdání.
Když skončil, nepustil mě. Ležela jsem celá rozechvělá a ještě se mnou cloumaly zbytky vzlyků. Adam mě přitiskl k sobě. Jeho hruď byla pevná a klidná. Jednou rukou mě hladil po zádech, druhou si mě tiskl blíž. „Už je to dobré, Viktorie“, řekl tiše, klidným hlasem, který mě uklidnil víc než cokoliv. „Jste v bezpečí.“
V té chvíli jsem se k němu přitulila, jako by byl jediným pevným bodem ve světě. Líbala jsem ho na rameno, na krk, po celé hrudi. Jemnými polibky jsem mu beze slov říkala své děkuji. Byla jsem zničená a přitom naplněná. Věděla jsem, že už se od něj nedokážu odtrhnout...
Pokračování příště :)
