Soumrak se snáší na neudržovaný park v jehož středu stojí rozpadající se panské sídlo. Dům má prkny zatlučená okna a omítka je napůl opadaná. Na první pohled je dům mrtvý, ale to je jen zdání. V jedné z jeho místností stojí před zrcadlem mladá upířice Sára a překvapeně se na sebe dívá do zrcadla. Dívá se na své nové šaty, na to jak jejich výstřih vyplňují její mladá ňadra. Bochánky, které jí poslední dobou byly na obtíž svou velkostí, protože jí překážely při jejích hrách, při nočních honičkách v parku.
Udiveně se dívá i na své boky a teprve teď vidí jak se poslední dobou rozšířily. Stává se z ní žena.
Její matka Tuonela se dívá na její výraz v zrcadle, chvíli se pobaveně usmívá a pak se zasní. Je to už dlouho, ale i ona takhle jednou stála před zrcadlem a připravovala se na svůj první lov.
Obloha potemněla a dveře domu se pomalu otevřely, aby jimi do temnoty propluly dvě ženské postavy, které kvapně prošly parkem a zamířily k městu jehož světla září na úbočí nedalekého kopce. Po necelé hodině rychlé chůze ženy prošly městskou branou a zamířily do hostince U utrmáceného kupce, který je místem kde hledají odpočinek lidé projíždějící městem. Kupci, raubíři, šermíři, kuplíři a gigolové.
Po chvíli vstoupily do hlučné a zakouřené místnosti plné mužů všelijakého ražení, mravů a úrovně. Upřely se na ně nejen mužské oči, podívaly se na ně i oči žen, dívek a žen lehkých mravů. Usedly ke stolu a Tuonela mrkla na hostinského. Lidé okolo spatřili jen jedno mrknutí, ale hostinský, který byl poloviční upír spatřil sled krátkých a dlouhých mrknutí, které tvořily následující zprávu v Morseově abecedě:
„Jednou vepřo knedlo zelo, Rytíře dvanáctku. Pro mladou kachní prsíčka a trochu kachní krve na kuráž“.
Hostinský také odpověděl mrknutím: „Na kuráž? Už je čas? Vypadá dost mladě“.
Tuonela mrkla ještě jednou: „Nestarej se a pohni kostrou. Už je čas.“
Hostinský lehce pokynul hlavou a zmizel v kuchyni.
Tuonela přejela pohledem po mužském osazenstvu hostince a zachytila pohled mladého pohledného kupce. Ten se chvíli díval Tuonele do očí a pak lehkým kývnutím hlavy ukázal na Sáru. Tuonela lehce kývla v odpověď a kupec se zvedl a zamířil na dvůr.
Po chvíli se Tuonela obrátila ke své dceři,
„Jdu si promluvit s hostinským“, zvedla se a odešla na dvůr ve stopách mladého kupce.
Spatřila ho na dvoře opřeného o sloup konírny a zamířila k němu.
„Kolik?“, zeptal se kupec. „Pět zlatých odpověděla“, Tuonela. „To je moc“, řekl kupec a na to Tuonela odpověděla, „Milej zlatej, je to prvotřídní a mladý maso, za to se platí. Jestli chceš šetřit tak jdi támhle do stáje a vyprázdni se do žlebu“.
„Zas tak moc jsem toho neřekl, ne?“ ohradil se kupec a vysázel na dlaň Tuonely pět zlatých.
Tuonela se otočila na patě a vrátila se do hostince. Po chvíli se vrátil kupec a sledoval jak se jeho kořist krmí kachničkou a zapíjí jí vínem.
Tuonela do sebe obrátila zbytek piva, postavila sklenici na stůl a hlasitěi říhla.
„Jdeme na to moje milá, naše kořist půjde v našich stopách“, řekla a zamířila ke dveřím hostince následovaná Sárou, která jen plaše klopila oči, protože nebyla uvyklá chtivým mužským pohledům. Pak se vydali uličkou směrem nahoru k hradu a Tuonela se po chvíli otočila, aby spatřila jak je kupec následuje. Po pár minutách chůze došli k domu hostinského (a kuplíře), Tuonela odemkla dveře a zamířila nahoru po schodech následovaná Sárou a kupcem.
Sára si kupce zvědavě prohlédla, líbil se jí, ale rychle sklopila oči když se na ní podíval hodně zvláštním způsobem. Bylo to nepříjemné a její tváře zaplavil rudý ruměnec, ale zároveň jí projelo zamrazení a tušení něčeho krásného.
V patře se Tuonela zastavila přede dveřmi do pokoje, který byl osvětlen svíčkou a řekla své dceři, „Víš co máš dělat?“. Sára sklopila oči a plaše kývla. Nechtěla jít s tím pohledným a sympatickým kupcem do toho pokoje, nechtěla lovit, ne jeho……
Tuonela stojí za dveřmi a poslouchá, větří co se děje a pro sebe si mumlá,
„Na co ta žába čeká, naučený to už má, viděla mě při tom už tolikrát. Hezky se na něj usmát, sešpulit rtíky a vydat se ke krku. Pak bleskurychle obnažit tesáky a pak už to jde samo…..“
Po chvíli opět zavětřila, ucítila krev a opět zamumlala,
„No konečně, že si ta kačena ale dala na čas, teď hezky saj moje milá, dám ti čas, aby sis svého prvního hezky vychutnala“.
Na stěně vytrvale tikaly hodiny a Tuonela začínala být netrpělivá, takhle dlouho to jí nikdy netrvalo, dokonce ani napoprvé ne.
Znovu zavětřila a to co ucítila jí vytrhlo z jejího klimbání. Vzduch byl prosycen pachem potu a ještě něčeho dalšího. To nemůže být pravda! Znovu nasála vzduch nosem. Ne, nemůže o tom být pochyb, vzduch byl prosycen pachem potu smíchaného s něčím dalším a to dohromady vytvářelo to čemu říkala vůně sexu.
„Ta husa pitomá“.
Pár rychlými kroky se přiblížila ke dveřím a přiložila k nim ucho, aby slyšela tlumené vrzání postele a potlačované dívčí vzdechy.
„To nemůže být pravda“.
Přiložila oko ke klíčové dírce a to co spatřila jí vyrazilo dech i když už dopředu moc dobře tušila, jaký pohled se naskytne jejím očím:
Ve světle svíčky, které se mihotalo v lehkém průvanu se jí naskytl pohled na muže, který se skláněl nad nahou dívkou. Na muže, který vklínil svůj rozkrok mezi nohy dívky a rytmicky jím pohyboval. Dívka ležela s hlavou otočenou na stranu a z očí jí kanuly slzy poznání a z jejích rtů se draly tlumené vzdechy. Rozkoš smíšená se smutkem, s bolestí, s kterou se loučila se svou nevinností.
Tuonela byla na chvíli jak zkamenělá, takový pohled na dceru musí vyděsit každou matkou, ale pak potichu, ale rozhodně otevřela dveře a lehkými kroky se vydala k posteli na které ležela její dcera. Dcera jejíž ňadra se pohupovala do rytmu přirážení. Dcera, která sténala a otáčela hlavu za strany na stranu a rukama nesměle hladila mužské boky. Dcera na jejíž tváři se objevil výraz zděšení, když spatřila svou matku jak se potichu blíží s odhalenými tesáky a krvelačným výrazem ve tváři. Vykřikla a muž zaujatý souloží překvapeně vzhlédl, aby spatřil jak se k němu blíží ženské ruce rozevřené jako orlí pařáty a otevřená ústa s vyčnívajícími tesáky
Do ticha noci se ozval krátký výkřik……
Plamen svíčky se stále mihotá, ale teď už to nejsou jenom muž a dívka koho osvětluje. Vedle postele stojí zamračená žena s krvavými ústy, která se dívá na dívku na které leží zhroucené mužské tělo.
„Pij, pij a pamatuj, že tohle se nikdy nesmí opakovat“.
Sára plakala, potichu usedavě štkala a hladila to bezduché tělo, které se na ní zhroutilo.
„Pij!“
Sára nakonec se slzami v očích přitiskla svá ústa k tomu krví zalitému krku, přitiskla k němu své rty a zpod jejích úst vytryskl nový pramínek krve……
Dvě ženské postavy v pláštích spěchají potemnělým parkem ke zřícenině panského domu. Na obzoru se objevuje světlá záře a Tuonela pobízí svou dceru, „Pospěš ty náno hloupá, takhle to zpackat. Šukání není pro upíry, to dělají jenom ti pitomci, lidé. Pamatuj, když se bude otec ptát co nás zdrželo až do úsvitu tak jsme narazily na Stříbrné lovce a musely jsme se skrývat.“
Sára klopýtala v patách své matky a z jejích očí se řinuly slzy lítosti. Lítosti, kterou cítila kvůli muži, který dnes zemřel na její hrudi.
