Večer se nesl v poklidném rytmu – v obýváku hrála tiše hudba a venku bubnoval déšť. Moje žena se pustila do velkého třídění skříně. Na posteli se brzy začaly kupit hromádky oblečení, každá měla svůj osud – darovat, vyhodit, ponechat. Když ale narazila na starší kousky prádla, jen mávla rukou a se smíchem je odložila stranou, že tohle fakt už na sebe nevezme.
Pak si náhle vzpomněla, že chtěla upéct koláč, aby měla zítra čím pohostit své kolegyně z práce – odešla do kuchyně. Slyšel jsem, jak startuje troubu, jak vytahuje mouku a ovoce.
Zůstal jsem sám s tou barevnou hromádkou prádla. Vzpomínal jsem, jak jí to kdysi v některých kouscích slušelo, a přitom jsem cítil zvláštní nutkání zkusit si je sám. Vzal jsem jeden jemný, skoro průsvitný kus – materiál byl chladivý, hladký, jiný než cokoli, co běžně nosím. Neodolal jsem a oblékl si je.

Podíval jsem se do zrcadla a v první chvíli se musel pousmát nad tím kontrastem a nad tím, že něco fakt hodně nepasuje. Ale pak jsem začal vnímat spíš samotný pocit – měkkost látky, neobvyklý střih, který úplně měnil způsob, jakým si uvědomuji vlastní tělo. Byl to zvláštní, ale podmanivý zážitek.

Protože v kuchyni se ještě pořád ozývalo šustění a cinkání, troufl jsem si na víc. Vyzkoušel jsem ještě několik dalších kousků, vždycky s jiným dojmem – jeden hravý a pestrobarevný, jiný zase elegantní, skoro slavnostní. Každý měl své kouzlo. Dokonce jsem si udělal pár fotek – spíš ze zvědavosti, abych si uchoval vzpomínku na tu kuriózní chvíli.

Přesto jsem každou chvíli naslouchal: bouchání mís kvap při míchání, její kroky, jak se pohybuje po kuchyni. Stačilo, aby se rozhodla přijít pro telefon nebo se na něco zeptat – a byl bych přistižen. To tiché napětí dávalo celému okamžiku zvláštní jiskru.
Když se najednou ozvalo pípnutí trouby, rychle jsem se převlékl a prádlo složil zpět na hromádku. Seděl jsem na posteli s nevinným výrazem, když přišla zpět s pocitem za dostiučinění, že je už koláč v troubě. „Hotovo,“ oznámila, „a v ložnici jsi měl klid, viď?“
Měla pravdu. Klid – a přitom nejisté, hravé dobrodružství, které jsem si nechal jen pro sebe.
–––
Možná jsem tě navnadil na alba k této povídce: Link | Link | Link
Похожие рассказы
-
Ярослав та Юрій Ярослав сидів на краю розстеленого ліжка, втомлений після тривалої зміни на будівництві. Від його міцного тіла йшло тепло та різкий, мужній запах поту, що заповнював усю кімнату. Коли…
6 месяцов назад 6 66 0