Jakmile se dveře za Lucií dovřely a televize zhasla, celý dům se ponořil do ticha.
Ležel jsem v posteli a zoufale si přál jediné — usnout a na všechno zapomenout.
Jenže přání je jedna věc… a realita úplně jiná.
Původně jsem měl úplně jasný plán: udělám, co jsem měl v úmyslu, vybiju ze sebe ten večer a prostě si ho vyhoním odpadnu.
Byl to dlouhý den, ještě delší večer… jenže teď se mi hlavou proháněly tisíce otázek. A každá další byla horší než ta předchozí.
Viděla to? Doopravdy?
Vždyť byla připitá… a jen fakt, že v televizi běžela erotika, přece ještě nic neznamená. Možná si toho ani nevšimla.
Možná ji jen překvapilo, že v dedně si holka hraje se svým tělem a ona... Koho by to nevivedlo z míry, kdyby udělal to samý?
Ve světle z ulice, které se opíralo do stropu, jsem začal přemýšlet, kolik toho vlastně mohla vidět… jestli vůbec něco.
Zvedl jsem ruku, přitiskl ji do rozkroku a pozoroval, jak moc se peřina vyboulí.
Jenže tentokrát — a to mě skoro pobavilo — se tam nedělo vůbec nic.
Teď, ani kdyby tu Lucie stála nahá, by se mi nepostavil.
Byl jsem rozhozený, nervózní, úplně mimo.
A tak jsem tam ležel, zkoušel si představit, jak moc vlastně bylo co vidět… a po chvíli jsem se musel tiše pousmát.
Sám nad sebou. Nad tím, jak se tu snažím napodobit situaci, kterou už stejně nevrátím.
Ač jsem se přesvědčoval, abych na nic nemyslel a nechal to běžet svou cestou… však taky co?
Půjde zítra za mámou a řekne jí: „Ty víš, včera jsem našla Pavla, jak si to dělá u televize…“
To je blbost. To neudělá. Vždyť jak by sama vypadala?
A tímhle jsem se opět dostával do víru myšlenek, dokud mi zas v hlavě nevyskočilo:
NA NIC NEMYSLI! JINAK NEUSNEŠ ANI ZA TÝDEN!
Takže jsem se jen převaloval v posteli, hledal polohu, ve které tělo konečně vypne, ale nic.
Minuty se táhly a po půl hodině jsem byl snad víc vzhůru než předtím.
Byl jsem tak zabraný do vlastních myšlenek, že jsem si vůbec nevšiml, že dveře jsou zase pootevřené.
Až když se z nich ozvalo jemné, tiché:
„Spíš, Pájo?“
Hrdlo se mi sevřelo tak prudce, až jsem na vteřinu zapomněl dýchat.
Lucčin hlas byl jiný než předtím. Nebyl rozverný, přitížený vínem.
Byl opatrný. Měkký. Jako kdyby ani sama nevěděla, jestli má vstoupit, nebo utéct zpátky do chodby.
Prudce jsem se otočil k hlasu, který jsem už od prvních tónů poznal.
A moje reakce dala jasně najevo, že i kdybych chtěl, říct že spím už je teď blbost.
Dveře se o kousek pootevřely víc.
Skrze mezeru jsem zahlédl jen její siluetu — bosé, dlouhé nohy, tričko sahající těsně pod zadeček a pak její obličej, napůl schovaný v pološeru.
„Můžu na chvíli?“ zeptala se...
A i kdybych chtěl říct ne, tak nevím, jestli bych to dokázal.
Když jsem nic neřekl a jen na ni koukal, udělala něco, co jsem nečekal.
Opatrně, ale přesto jistě vstoupila do pokoje a potichu za sebou zavřela dveře.
A pak, dvěma rychlými kroky, byla u postele.
Sedla si.
Lehce, plynule, skoro elegantně — jako by to udělala už stokrát, jen ne tady.
Usedla napůl zády ke mně, její lesklá stehna mířila ke dveřím, ale obličej… ten se stočil zpět ke mně.
A já reflexivně ucukl kousek dál — ne proto, že bych nechtěl, ale protože mozek pořád ještě nestíhal zpracovat, že Lucie sedí u mě v posteli.
Čekal jsem rozpaky. Možná omluvu. Nebo nějaký pohoršení...
Místo toho se jí na rtech objevil ten známý, tichý, spiklenecký úsměv.
„Promiň, ale asi jsi dost rozhozenej, viď?“ řekla nakonec tiše.
„Proč… jsi přišla?“ dostal jsem ze sebe.
„Protože… se to asi honí hlavou, jestli jsem tě viděla, že?“
Viděla, že udeřila hřebíček na hlavičku — a že odpovědi se ode mě jen tak nedočká.
Proto po krátké chvíli ticha pokračovala sama, klidně, tiše:
„Viděla jsem tě,“ řekla, a přitom mi lehce projela rukou vlasy, jako bych byl Málek kluk a ona mě chtěla uklidnit.
Ne posměšně. Ne shazovačně. Spíš tak mateřsky, jemně. „Ale nic si z toho nedělej,“ dodala hned.
Pak se na chvíli pousmála.
„Už jsi dospělej. A tohle je naprosto normální věc. Každej to tak má, i já si občas tímhle způsobem potřebuju upustit páru. A kdo říká, že ne, tak kecá.“
Její hlas zněl klidně, chápavě. A nějak… lidsky.
Ale já jsem měl pocit, že se propadám do postele. Kdybych měl odvahu se na ni podívat, možná by se to snížilo — jenže přesně to jsem nedokázal.
„Jen nechci, abys tu celou noc ležel a přemýšlel nad věcma, který ve skutečnosti nejsou žádnej problém,“ dodala, „a pak ráno přišel na snídani s kruhama pod očima.“
Krátce se zasmála. „I když popravdě… nevím, jestli by si toho tvoje máma zítra vůbec všimla.“
Já ale vnímal úplně něco jiného.
Seděla tak blízko, že i kdybych se díval jinam, pořád jsem ji měl ve výhledu.
Támhle její lesklá stehna které zvýrazňovaly pouliční lampy venku, Její pevný zadeček stažený tričkem, na kterým si seděla a dokonale ji ho objímal... A nebudu lhát, že se mi zrak občas dostal do bodu, kde začínali její sice menší, ale o to pevnější prsa. Jen do tváře jsem se nedokázal podívat.
Lucie chvíli mlčela. Jen tak seděla na kraji mojí postele, v tom zvláštním klidu, který mě znervózňoval víc, než kdyby zvýšila hlas.
Přitom úplně stačilo, jak se na mě dívala — ne dotěrně, ne zvědavě… spíš s takovou tichou jistotou, která mi říkala, že už dávno pochopila víc, než jsem byl ochoten přiznat.
„Hele…“ začala znova, tentokrát pomaleji, „já vím, že je to pro tebe trapný. To chápu. Opravdu.“
Rukou si uhladila okraj trička, jako by si tím kupovala čas. „Ale fakt se tu kvůli tomu nemusíš cítit jak… jak školák přistiženej při lumpárně.“
To mě bodlo.
Protože přesně tak jsem se cítil.
Přitáhl jsem si peřinu blíž k hrudi, ne kvůli zimě, ale proto, že jsem najednou nevěděl, co dělat s rukama. Čím víc jsem se snažil působit normálně, tím hůř to šlo.
Lucie si toho všimla. A ne, neusmívala se mi.
Její výraz byl skoro až měkce chápavý. Působil… dospěle. A díky tomu jsem si připadal ještě mladší, i když jsem byl ve skutečnosti už dávno dospělý.
„Pájo…“ oslovila mě tiše, „já jsem nepřišla, abych ti něco vyčítala nebo tě dostala do rozpaků. Kdybych tě chtěla potrápit, udělám to už dole v kuchyni, věř mi.“
Krátce se tomu zasmála — ne posměšně, jen jakoby odlehčeně. A mě to poprvé trochu uklidnilo.
„Přišla jsem, protože jsi vypadal, jako bys měl hlavu plnou zbytečnejch představ. A já nechci, aby sis tu celej zbytek noci přehrával nějaký katastrofický scénáře.“
Podívala se stranou, k oknu, na světlo z ulice, které kreslilo na její tvář jemný profil.
„A taky…“ dodala tiše, „…protože jsem si říkala, že by možná neuškodilo, kdybys věděl, že mezi náma nemusí bejt žádný trapný ticho.“
Já se nadechl, chtěl jsem něco říct — cokoliv — ale místo toho ze mě vyšlo jen přidušené:
„Já… nevím, co mám dělat.“
Lucie se otočila zpátky ke mně.
Tentokrát se neusmívala. Jen mírně povytáhla obočí, jako by tím říkala „v pořádku… to je normální.“
„Nemusíš dělat vůbec nic,“ řekla prostě.
„Jen se přestaň trestat za to, že jsi člověk.“
Její hlas tam zněl skoro až překvapivě jemně.
A v té chvíli se něco změnilo — ne v tom, co řekla, ale v tom, jak to řekla.
Jako by mezi námi poprvé vznikl prostor, ve kterém jsem mohl dýchat.
Pomalu jsem přikývl.
Lucie si všimla, že reakce přišla — byť malá — a její výraz se trochu uvolnil.
„Dobře,“ dodala tiše. „Tohle mi stačí.“
A najednou mi připadalo, že snad poprvé od chvíle, kdy se otevřely dveře, není všechno jen napjaté a složité… ale zvláštně blízké.
„Posuň se, ty troubo…“ řekla najednou Lucie úplně jiným tónem — lehkým, veselým, skoro až záměrně přestřeleným.
Dřív jsem stihl zareagovat, už si přitáhla kus peřiny k sobě a zvedla ji tak, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
„Není tu takový teplo, abych tu mohla sedět celou dobu jenom v triku,“ utrousila s úsměvem, který byl napůl omluvný a napůl pobaveně odvážný.
Než jsem si uvědomil, co se děje, přisunula se blíž — ale ne nijak dotěrně.
Spíš tím svým typickým „já si poradím sama“ způsobem, který měl zvláštní schopnost dělat situaci míň trapnou… a zároveň stokrát trapnější
Lehla si na bok, pohodlně, jako by se snažila najít kompromis mezi tím, aby nenarušila můj prostor, a tím, aby neseděla celou dobu jako návštěva.
Ruku si dala pod hlavu, její vlasy se rozlily po polštáři a když se na mě podívala, bylo v tom takové množství klidu, až mě to donutilo konečně zvednout oči od peřiny.
„A už přestaň dělat toho bubáka,“ řekla.
Její úsměv byl nakažlivý — tak moc, že jsem se poprvé po celém tom večeru skutečně nadechl normálně.
Jen pár centimetrů od mé tváře se její výraz lehce změnil.
„Ty ani nevíš,“ prohodila tiše, „jak mám hrozně pocit z toho, že jsem ti sem tak vlítla.“
To mě překvapilo víc než všechno předtím.
Budeš už se mnou mluvit, nebo tě mám donutit?“
dloubla do mě prstem tak nenápadně, že to snad ani nebyl dotek — spíš jen pobídka, jako když někdo ťukne do skleničky, aby upoutal pozornost.
Její úsměv byl tak nakažlivý, že se mu prostě nedalo odolat.
A co bylo horší… věděla to.
„Než půjdu,“ pokračovala, „chci vědět, že je mezi náma všechno v pořádku. A že zítra kolem sebe nebudeme chodit jako dva duchové, co se bojí jeden na druhýho podívat. Ok?“
Zvedla trochu obočí, jako by čekala odpověď hned teď.
„Tak už se uvolni a mluv,“ dodala lehce vyčítavě — ale tón měla tak přátelský, až mě to zaskočilo.
„Celou dobu tu máš takový horko pod peřinou a já tu mrznu. Je to spravedlivý?“
Než jsem stihl cokoliv namítnout, přisunula se blíž a kousek peřiny si přitáhla k sobě.
Nijak dravě, nijak necitlivě — spíš tak, jako by testovala, jestli jí to dovolím.
A ten úzký proužek látky, který nás dělil, se začal nepozorovaně zmenšovat.
Bylo zvláštní sledovat, jak přirozeně si s tím poradila.
Jako by tím říkala:
„Neboj se. Je to jen blízkost. Ne útok.“
No a tak přišla chvíle, kdy jsem poprvé ucítil její teplou sametovou kůži.
