2. Druhý den - pokračování

Druhý den jsem do služebny přišla dřív, než bylo nutné. Možná až směšně brzy. Ale noční ticho, které včera vibrovalo mezi námi, mi zůstalo v hlavě celou noc, jako ozvěna, která se odmítala ztratit.

Když jsem procházela chodbou, panovalo tam to ranní, téměř posvátné ticho. Zářivky ještě svítily napůl tlumeně, jako by se jim nechtělo úplně probudit. Každý krok se rozléhal dlouhým koridorem a já už dopředu věděla, co to znamená — že na služebně budeme zase jen my dva…

Já… a můj nadřízený.

Jakmile mi to došlo, vybavil se mi včerejší večer. Ten okamžik, kdy se ke mně naklonil tak blízko, až jsem cítila jeho dech na krku… a motýlci v břiše, kteří se od té chvíle odmítali uklidnit. Prošla jsem kolem nástěnky, kolem kuchyňky… a pak jsem ho uviděla.
Stál u automatu na kávu, ještě v civilu, kožená bunda přehozená přes rameno. Kdykoliv jsem ho takhle viděla – mimo uniformu, mimo povinnost – připomínal mi až příliš, že je to člověk, ne jen nadřízený.
Zvedl hlavu, jako by mě vycítil.
A v jeho pohledu bylo přesně to, co jsem celou noc sama sobě zakazovala pojmenovat.
„Dobré ráno, poručíku,“ řekl s měkkým podtónem, který jsem u něj ráno neznala. Nalil druhý kelímek kávy, aniž by se mě zeptal, a podal mi ho. Když jsem po něm sáhla, jeho prsty se svezly po těch mých. Velmi lehce. A určitě ne náhodou.
Bylo to horší než jakýkoli dotek z předchozí noci — protože tady, uprostřed běžného ranního ruchu, to působilo mnohem intimněji.
„Spala jste?“ zeptal se.
„Trochu,“ přiznala jsem.
Pousmál se. „Já taky ne.“
Cítila jsem, jak mi horko z kelímku stoupá až do tváří. Měl sotva pár centimetrů odstup a já měla pocit, že kdyby se naklonil byť jen o kousek, srdce mi prorazí hrudník.

Večer,“ pronesl tiše, tak aby to slyšela jen moje kůže. „Budeme mít klid.“
Přikývla jsem, aniž bych si uvědomila, že to dělám.
A celou směnu jsem pak bojovala s tím, že každá minuta, co jsem ho zahlédla v kanceláři, každé jeho „poručíku“, každý pohled přes stůl mě donutil myslet už jen na to jediné:
Co se stane, až ten večer přijde…