Dveře zámečku se před nimi otevřely dříve, než stačili zaklepat. V rámu stála mladá žena, jejíž vlasy měly barvu slunečnicového pole – dlouhé, rovné prameny jí padaly na ramena jako hedvábné provazce. Její rty, natřené lesklou růží, se rozevřely do úsměvu, když spatřila Evu. „Vítej, Evičko,“ pronesla hlasem, který zněl jako sladký likér, a její oči, zelené jako jarní listí, se na okamžik zavrtaly do Jardy. Ten cítil, jak mu pod kůží probíhá elektrický výboj, když si uvědomil, že ta žena – Klára – je ještě mladší, než on nebylo víc než pětadvacet.
Eva neodpověděla slovy. Místo toho přistoupila blíž, její vysoké podpatky zaklapaly o mramorovou podlahu, a políbila Kláru na tvář. Rty se setkaly s tichým plesknutím, ale zůstal v nich déle, než bylo zdvořilé. Jarda sledoval, jak se Klářiny prsty na okamžik zachvěly na klice, než dveře dovřela. „Ahoj, Klárko,“ zašeptala Eva, když se konečně odtáhla. Jejich dech se mísil, jako by mezi nimi viselo neviditelné vlákno. „Už jsme tady. A přivedla jsem ti dárečky.“
Klára se zasmála, zvuk jasný a krystalický, a její pohled sklouzl na Jitku, která stála za Jardou jako stín. „Vidím. A zdá se, že jeden z nich je už hezky zabalený.“ Její prsty se dotkly Jardova ramene, když je vedla dál do chodby, jejíž stěny byly obložené tmavým dřevem, prosvětlené zlatavými lustry. Jarda ucítil, jak mu pás cudnosti tlačí na rozkrok při každém kroku, připomínka jeho ponížení, která ho zároveň vzrušovala i mučila.
Salón, do kterého je Klára zavedla, byl ještě impozantnější, než si Jarda dokázal představit. Strop se ztrácel ve výšce, zdobený freskami nahých bohyní, jejichž ňadra a stehna jako by se chvěla v pohybu. Uprostřed místnosti stála masivní kožená pohovka, černá jako noc, a kolem ní nízké stolky s křišťálovými sklenicemi, které odrážely světlo jako drobné diamanty. Vzduch voněl kuží, starým dřevem.
„Posaďte se,“ vyzvala je Klára a sama se elegantně usadila na okraj pohovky, nohy překřížené v kotnících. Eva si sedla vedle ní, její šaty se při pohybu přilepily na stehna, odhalujíc stín jejího těla pod tenkou látkou. Jarda a Jitka poslechli, ale zatímco Jitka se posadila s pokorou, ruce složené v klíně jako poslušná školčka, Jarda se nemohl zbavit pocitu, že sedí na jehlách. Každý pohyb mu připomínal kovový sevření kolem jeho penis, který byl stále tvrdý, i když uvězněný.
Eva se usmála, jako by četla jeho myšlenky. „Uvolni se, Jardo. Tohle bude… poučné.“
Klára položila prst na malý, téměř neznatelný panel na boční opěrce pohovky. Ozvalo se tiché cvaknutí, jako když se odemyká tajemství, a část stěny za nimi se posunula. Jarda zatajil dech. Ze tmy se vynořila postava – žena, úplně nahá, jejíž tělo bylo jako socha vytesaná z mramoru a slonoviny. Krok za krokem vstoupila do světla, její bosé nohy se dotýkaly podlahy s tichou elegancí.
Jarda nemohl odtrhnout zrak. Její prsa byla plná, těžká, korálkovitá bradavky protkána tenkými stříbrnými piercingy, které se leskly při každém nádechu. Ale to, co ho opravdu šokovalo, bylo mezi jejíma nohama. Hladká, oholená kunda, Její pysky byly pečlivě sešité černou nití, jako by někdo chtěl zajistit, že zůstane navždy uzavřená. A přesto, uprostřed toho umělého těsnění, se leskl další piercing, tenký prstenec, který obepínal její klitoris jako koruna.
„Bože,“ vydechl Jarda, aniž by si to uvědomil. Jeho ústa zůstal otevřená, sliny mu vyschly v krku. Cítil, jak mu krev buší v spáncích, jak se mu rozkrok napíná proti kovovému vězení. Ta žena byla… dokonalá. A zároveň tak strašlivě znetvořená.
Když došla před Kláru, poklekla na kolena s ladností, která prozrazovala roky tréninku. Její stehna se roztáhla jen natolik, aby udržela rovnováhu, ale ne víc – jako by i ten pohyb byl pečlivě kontrolovaný. „Co si přejete, má paní?“ Její hlas byl měkký, téměř bez přízvuku, jako by byla vychována k tomu, aby mluvila jen tehdy, když je o to požádána.
Klára se naklonila dopředu, její prsty se dotkly ženiných vlasů, tmavých jako uhel, které jí padaly do obličeje. „Mně a paní Evě dones aperol. Pro ně dva“ – ukázala na Jardu a Jitku – „čistou vodu. Chladnou.“ Její prsty sklouzly dolů, až se dotkly piercingu v ženině klitorisu, a lehce za něj zatáhla. Žena ani nemrkla, ale Jardovi se zdálo, že slyší, jak zadržela dech.
„Jak si přejete, paní,“ odpověděla žena a zvedla se s takovou grácií, že Jarda téměř zapomněl dýchat. Když odcházela, její zadek se napjal, každý sval pod hladkou kůží pracoval jako strojem. Jarda si olízl rty. Cítil, jak mu v ústech hoří, jak by chtěl ochutnat tu kůži, tu ocel, tu podřízenost.
„Líbí se ti?“ zeptala se Eva, její hlas jako jed na jeho kůži. „Vídám ji tu často. Klára má… specifický vkus.“
Klára se zasmála, zvuk plný temných slibů. „A teď, když jsme se trochu osvěžili,“ – její pohled sklouzl na Jitku, která seděla jako socha, ruce pevně sevřené – „seznámíme vás s našimi plány. Eva mi vyprávěla tolik o vašich… schopnostech.“ Její prsty se dotkly Jardova kolena, nehty mu zarývající se do látky kalhot.
