A tak končí příběh plný radosti, úsměvů, smutku, lží a zrady. Měl míti více dílů, dle prvotního záměru a cíle. Ten příběh, co se stal, se mohl ještě jednou odehrát v podobě zde psaných řádků. Nic z toho již ale nepřijde, nemělo by to žádný smysl. Člověk se z bolesti a smutku nevypíše, žádné řádky nezmění nic na pocitech, které nás táhnou dolů. Tisíce okamžiků nám probíhají hlavami v myšlenkách a přinášejí spousty různých pocitů a vjemů. Říká se, že čas vše zhojí … opravdu? A kolik je ho na rány, které se stále v člověku vrství, zapotřebí? Každý z nás si životem neseme své radosti a bolesti a pro každého z nás je míra jejich síly různá. Každý z nás i různé stavy neseme a ustojíme zcela rozdílně. Zažil jsem v životě spousty bolesti ze lži a zrady. Ne nestěžuji si, vždyť jsem to byl právě já, kdo si za to mohl, a to ať výběrem situace, místa či výběrem lidí u kterých se mi to stalo. S přibývajícími roky a přibývajícími situacemi končícími v podstatě jako přes kopírák se ze země vstává čím dál tím hůře. Špatně se hledá i chuť na zvednutí hlavy a další vykročení na životní cestu. Někdy by chtěl člověk prostě jen zůstat ležet, odpočívat, a hlavně dokázat vypnout mysl, ve které se mu honí stále dokola všechny ty myšlenky, na něž nezná odpovědi. Bylo by to snazší a možná i lepší.
Zůstat ležet ba dokonce vypnout ony myšlenky jsem nikdy nedokázal, a tak nezbývá, než opět vykročit na cestu po které se ubírá můj život. Po oné cestě jsem do nedávna nekráčel sám. Uvěřil jsem svodům života, že ona cesta má konečně smysl a důvod, že již bude plná radosti, klidu a porozumění, že se konečně našla osoba, jež vnímá pocity toho druhého, je empatická a dokáže vnímat více z tajů života tak často zahalenými mlhou. Na oné cestě mne doprovázelo Kotě. Užíval jsem si každý okamžik jeho úsměvů, hravosti, doteků, přitulení a miloval jsem chvíle, kdy jeho oči byly plné jiskřiček štěstí.
To vše je pryč a já vlastně ani nevím kam to odešlo a kam se to ztratilo. Vidím to stále kolem sebe, všude kam se hnu, kam jdu, na všech těch místech, kde jsem to viděl a cítil, všude tam, kde mi to přinášelo radost a hřálo to jako první paprsky slunce, když se o nadvládu nad zimou hlásí jaro. Uteče pár dní a v přírodě ona situace nastane. Slunce zesílí, jeho paprsky si budou podmaňovat zimu, budou ji vyhánět. Má mysl však bude plná zimy a srdce plné ledu.
Vše to, co se stalo a jak to odešlo nikdy nepochopím, nebudu znát ani pravdu .. to vše odešlo s Kotětem a já mám náhle pocit, že jsem se strašně ve svých úsudcích zmýlil, že jsem Kotě vlastně vůbec neznal a všechno to štěstí byla vlastně jedna obrovská iluze, ta slova co hřála byla klam, za nímž se skrývalo spousty lží a nepravd.
Možná že na zhojení toho všeho mám již v životě času málo, a proto zhojení onoho okamžiku a bolesti již nikdy nepřijde. Možná že to byla jen další zkouška mojí odolnosti při cestě životem a možná jsem si prostě jen štěstí nezasloužil, neb stále nemám ve svém životě věci dořešené. Nevím, má hlava odpovědi nezná a nejspíš je znát nebude nikdy. Mysl nejde utišit, alespoň já to neumím a nikdy jsem to neodkázal a stále častěji se mi do ní vkrádá pochybnost doprovázená otázkou. Koho jsem to vlastně na cestě svým životem potkal a vzápětí ztratil?
Bylo to Kotě a jeho ztráta byla jen hříčkou okamžiku, nebo to byla zkouška života jenž připravil sám Ďábel ? Snad život přinese rozhřešení
