Dánský gambit

Opíralo se do nás slunce uprostřed thajské džungle. Tehdy jsem ještě netušil, že celá tahle legrace mě bude stát návštěvu nemocnice a pobírání antibiotik, ze kterých mi dobře opravdu nebude.



Přiznám se, že když jsem viděl osazenstvo džípu, tak jsem příliš nadšený nebyl. VŠICHNI byli starší než já. To byla novinka, většinou je to přesně naopak – já bych mohl být otcem většiny zúčastněných. Ovšem nesuď dne před večerem, v ten okamžik jsem neměl ani páru, že jedna z nich mi uštědří neobyčejně poučnou lekci vrcholné ženské manipulace.



Christine.



Dánka.



Vypadala tak na 55 a v tu chvíli jsem si jí nijak zvlášť nevšímal. Vnímal jsem její atraktivní rysy ve tváři, ještě tak před 10 lety to musela být neodolatelná kočina. Byla tam s nějakým šedesátiletým týpkem, později jsem zjistil, že profesí byl policajt. Ale jinak jsem je měl oba celkem na banánu. Rozhodl jsem se, že v batohu mám vypsaná nějaká ta thajská slovíčka, takže jestli nebude osazenstvo co k čemu, tak si holt večer sednu někam stranou a budu si to v klídku studovat.



Po chvíli se k nám připojila druhá skupina – to naopak byly pěkné mladé holky, takže jsem náležitě ožil. Ale bohužel skupina s jen dvoudenní variantou, takže jsem věděl, že se od nás po první noci zase odpojí.



Mám tyhle výlety rád, bývají tam lidé nejrůznějších národností z celého světa, kteří v životě dělají ty neroztodivnější věci, a já přitom zažiju takového sociálního kontaktu a vzrušení, jakého se mi nedostalo za 20 let v Budějovicích.



Tak nějak jsem zjistil, že nejlepší strategií v takových skupinách je se o nic moc nesnažit, nic nijak zvlášť netlačit, k ničemu se nenutit. Prostě si to užívat, a pokud mě skupina náhodou občas nudí, tak se nebát si klidně odsednout a zabavit se na chvíli sám třeba knížkou nebo psaním těchto článků. A pak si dát třeba pivko, zkusit si k nim zase přisednout, poslouchat, o čem se mluví… a pokud je to něco zajímavého a mám k tomu co říct, tak to prostě říct. Mluvit pomalu, klidně…. Pokud zjistím, že je to banda tydýtů, co člověka nenechá domluvit, tak si zase v klídku odsednout a nenechat se tím rozhodit.



A taky hrát na kytaru a zpívat. Večer u táboráku to má neobyčejné kouzlo…. Člověk tím nádherně ovládne prostor a všechny zúčastněné.



S Christine jsem se setkal v okamžiku, kdy jsem si začínal uvědomovat, že svět vnímám trochu jinak než většina ostatních lidí. Že o něm daleko víc přemýšlím a dokážu se v něm mnohem lépe orientovat. A pokud se něco rozhodnu říct, tak je to zajímavá věc, kterou stojí za to si poslechnout. A jestliže mi při tom někdo konstantně skáče do řeči, tak je lepší to netlačit, a prostě se od takových lidí odpojit. Myslím, že se tomu říká prostě sebevědomí.



Prvního večera jsme při večeři seděli naproti sobě. Postupně jsme si začali povídat. Zdála se mi docela inteligentní, takže jsme postupně přešli od takových těch obecných keců k něčemu hlubšímu. Nepříjemné bylo, že se k nám z jiné skupiny připojily další 3 Dánky… takže když jsem s Christine zabloudil k tématu AI a jejímu vlivu na zaměstnanost, tak se omluvila, že se musí s tou dánskou honorací seznámit a pozdravit je, a pak už se ke mně nevrátila. No, lví podíl na tom měl i průvodce, který zrovna v okamžiku, kdy mě konverzace s ní začínala zajímat, tak měl nezvladatelnou potřebu se do toho vložit a překřiknout nás hlášením o tom, že se podává večeře. Za takovouhle formu sociálního barbarství bych snad byl schopen i zabíjet. Vyložil jsem si to tak, že Christine už v konverzaci pokračovat nechtěla, takže to vzala jako přiležitost se vzdálit. Povzdechl jsem si s tím, že jsem asi narazil na limity jejího zájmu a inteligence, koupil si další plechovku piva a přisednul si k americko-kanadské části naší skupiny, kde mě to kupodivu docela bavilo.



Christine jsem holt přeřadil do kategorie „Dobrá jen na povrchní kecy“ a ztratil jakoukoliv potřebu se s ní nadále bavit.



Ovšem druhého a třetího dne si mě našla sama. Najednou jakoby začala vyhledávat moji společnost. Všimnul jsem si, že se najednou dostávám zcela jakoby „náhodně“ do její blízkosti. U snídaně na mě začala sama od sebe mluvit, když si všimla, že studuji thajská slovíčka.



Dalšího večera se k nám připojila zase další skupina. Mezi nimi Holanďanka Sudi. Ve tváři žádný zázrak, ale měla úžasné tělo. Docela jsem po ní pokukoval.



Po večeři se toho moc nedělo, bohužel se toho večera sešla u stolu parta s převahou pytlíků s testosteronem, což mě nijak zvlášť nebralo, a tak jsem popadl erární kytaru a odsedl si kousek stranou. Nic moc, byla hodně rozladěná, takže jsem ji po většinu času jen tak ladil a pak si chvíli tiše hrál a broukal pro sebe. A pak mě osazenstvo stolu začlo s konečnou platností s*át, a tak jsem se zvednul, popadl další plechovku piva a šel si přesednout k blízkému táboráku. Ale Sudi si všimla a jen prohodila: „Jak se ti hrálo na kytaru?“



Christine s policajtem někam zmizeli, nejspíš do postele.



Sudi se mi líbila… tedy především její tělo, měl jsem na ni chuť. Toho večera a také další den jsme si vyměnili několik dlouhých pohledů a úsměvů.



Mě ukrutně vždycky baví číst a analyzovat dynamiku celé skupiny. Sudi tam očividně byla s nějakým Holanďanem, ze kterého ukapávalo sebevědomí. Ale všiml jsem si, že se k sobě nijak nemají, nedotýkají se, a spali odděleně na opačných stranách místnosti.



A tak jsem na pěšině v džungli k Sudi prostě přišel a povídám jí: „Hele, dnes kolem 21. hod budu v Chiang Mai poslouchat živé rockové pecky v baru Boy Blues Bar. Jestli chceš, tak přijď.“ Zeptala se na jméno baru ještě jednou s tím, že se pokusí si to zapamatovat, a že možná dorazí. Zeptal jsem se, jestli pije pivo. Rozesmála se: „Jistě.“



Hele, já nevím, jak to ty ženské dělají, podle mě je mezi nimi nějaké telepatické propojení. Sudi kráčela ve skupině jako poslední, Christine byla o stovky metrů někde dál vpředu, mezi námi džungle a hory. Nemohla nás v žádném případě vidět, natožpak slyšet.



Jenže najednou se ke mně začala docela mít. Na jedné zastávce u vodopádu si ke mně přisedla a horlivě si se mnou začala povídat. Vylezlo z ní, že kdesi v Dánsku vlastní a řídí azylové centrum pro zneužité ženy, že by chtěla žít v Thajsku, že bydlí ve velkém domě na periferii, že je jí jen 49 let (to mě tedy dost překvapilo, tipoval bych jí víc), a že v Dánsku se chodí do důchodu až v 69, takže neví, jestli s tím stěhováním chce takhle dlouho čekat. Myslím, že se mě i párkrát letmo dotkla.



A pak na další zastávce, zrovna když jsem si bookoval další ubytování v Chiang Mai a poprosil průvodce, jestli bychom ještě mohli 2 minuty počkat, než to na mobilu dopotvrdím, tak to zaslechla, přistoupila ke mně a zeptala se: „Co bůkuješ Jane?“.



A pak hlavně ta jízda džípem zpátky do ChiangMai. Christine jsem měl zleva, Sudi zprava. A Christine nenapadlo nic lepšího, než vytáhnout mobil a začít ukazovat Sudi jakési pěkné místo s vodopády a restaurací po cestě do Pai. A udělala to tak, že se přeze mě nahla a celou svou pravou paži mi položila přes obě mé předloktí. Bylo mi to příjemné, neřekl jsem nic, ani jsem se nehnul. A pak celá ta kodrcající se cesta zpátky. Zatímco Sudi se držela na své straně a ani jednou se mě nedotkla, tak Christine se o mě otírala neustále.



Tohle je přesně ten koncept „plausible deniability“. Kdybych na ty její doteky jakkoliv zareagoval, tak vždycky mohla říct. Ale to byly přece jen náhodné doteky, seděli jsme v kodrcajícím se džípu, to bylo úplně normální a přirozené, nic za tím nehledej.



Jistě, nahnout se přeze mně, a položit mi celou paži přes obě předloktí… to určitě nešlo udělat jen tak, že by ten mobil prostě přidržela Sudi před očima z dálky. A to že měla ruku na tyči tak blízko té mé, takže se o mě v jednom kuse otírala, to byla taky úplná náhoda. Klidně ji mohla bezpečně přesunout o 10 cm dál… ale neudělala to.



Začal jsem o Christine přemýšlet. Ona si těch pohledů mezi mnou a Sudi velmi dobře všimla. Ženská rivalita…. Začala se o mě očividně přetahovat. Lichotilo mi to.



Já vím, že tyhle věci jsou vysoce ambivalentní a lze je interpretovat z milionu nejrůznějších úhlů. Jenže s Christine to do sebe začínalo zapadat. Ona teď věděla, že mířím do Pai a velmi dobře podle toho mého bookingu věděla i to, kdy se tam zhruba budu vyskytovat.



V tu chvíli jsem si uvědomil, že pravděpodobnost, že se v Pai potkáme znovu, je takřka 100%. Ponejvíce proto, že ona se prostě setkat chce. A ano, začal jsem na ni mít chuť.



A tak jsem se rozhodl pro takový malý gambit. Na kousek tvrdšího kartonu jsem načmáral jméno svého hotelu a své číslo. Zastrčil jsem si ho do kalhot.



A po příjezdu a ubytování se vydal oděn to košile na míru a obřími stříbrnými hodinkami na levačce do své oblíbené restaurace na walking street. Vzal jsem si notebook, že budu psát nějaké povídky.



A ano, intuice mě v žádném případě nezklamala. Seděl jsem tam asi 30 minut, když v tom periferně vidím, jak ke mně kdosi přistupuje a mluví na mě. Christine. I s policajtem.



Pocítil jsem závan vzrušení. Chvíli jsme si povídali u vstupu a pak jsem je pozval, že si dáme společný drink.



Policajt mi vyloženě vadil, chtěl jsem být s Christine o samotě. Ale vzrušovalo mě to. A tak jsem zdvořile konverzoval a čekal, až policajt vypadne na záchod.



O pár minut později přišla má příležitost, policajt se konečně vzdálil. Řekl jsem Christine: „Hele, normálně bych něco takového asi neudělal, ale tohle je Thajsko. Takže tady pro tebe něco mám. A můžeš s tím naložit podle svého uvážení.“



Vytáhl jsem lístek s názvem hotelu a svým číslem a položil ho před ni.



Christine na to chvíli uvážlivě hleděla. A pak se zeptala: „Co to je?“. Takový dotaz mi přišel zbytečný, měl jsem pocit, že to musí pochopit i cvičená jezevčice. Ale pro jistotu jsem tedy vysvětlil, že to je název mého hotelu a moje číslo na whatsapp.



„Aha…. To máš takhle připraveno a dáváš to tady všem holkám kolem?“



Neřekl jsem na to nic. Upřímně jsem předpokládal, že ten lístek vezme, zastrčí si ho s úsměvem do kabelky a pak se budeme bavit o něčem jiném. Tohle se tedy podle plánu nevyvíjelo vůbec.



Zeptala se dál: „Už jsi někdy byl s thajskou holkou?“. Jenom jsem se na ni podíval, ale než jsem stačil cokoliv říct, tak zvedla láhev s pivkem, přiťukla o tu moji a se svým dánským „Skoll“ se napila. Na moji odpověď nečekala.



Policajt se vrátil z toalety. A Christine tam ten lístek nechala před sebou svítit na stole jako maják.



V první chvíli mě ovládla panika a nutkání ten lístek bleskově vzít a schovat. Ale pak jsem si řekl: „Fuck it. Já se nikoho z vás nebojím. Tohle je Thajsko a i když je to teď velice trapné, tak to má náběh na velice zajímavý zážitek. Takže tuhle hru dotáhneme až do konce.“



Další průběh mi přišel poněkud bizarní a surreálný. Po očku jsem sledoval policajta. Christine mu něco krátce dánsky řekla, nerozuměl jsem ani slovo. Na lístek se ani jednou nepodíval. A v celé konverzaci se pokračovalo tak, jako by se vůbec nic nestalo.



Zdvořile jsem konverzoval, opřel se v křesle a snažil se vypadat v klidu. Ale uvnitř mě to docela vřelo. Vůbec jsem netušil, co se právě děje.



Dánský páreček dopil svá pivka, pak vstali, zaplatili a odešli. Přesedl jsem si zpátky na bar, zhluboka se nadechl, napil se pivka a začal hluboce přemýšlet.



Co tohle všechno mělo dop*dele znamenat?



Měl jsem pocit, jak kdybych byl totální úchyl, co se pokusil zneužít ženu, využít situace a dohnat ji k nevěře.



Jenže pak jsem o tom přemýšlel ještě o trochu víc. Hele, já jsem neudělal nic špatného. Jenom jsem četl její signály, doteky, úsměvy. Do celé téhle situace mě vmanipulovala ona. Pokoušela mě, dráždila mě… a pak když jsem ji nabídl, že tohle celé převedeme do něčeho reálného, tak mě naprosto setřela a ponížila.



Já jsem jí dal jenom lístek se svým číslem a řekl jí, že s tím může naložit podle svého uvážení. Nic víc, nic míň. Nebyla to přímá nabídka k sexu, jen implikovaná. Mohla to s úsměvem přejít.



A především pak mohla férově říct: Hele, já jsem si jen užívala tvé přítomnosti, byl jsi pro mě osvěžující… doma mám jen šedesátiletého policajta s jeho 4 dětmi a 1 mým vlastním. Byl jsi pro mě vytržení z rutiny. Trochu jsem si s tebou hrála, protože mi tvůj zájem lichotil. Líbily se mi ty doteky. Promiň, nemám odvahu to dotáhnout do reálného konce.



Takhle by to bylo cajk. Jenom jsme se tomu mohli zasmát.



Jenže ona měla potřebu ze mě vyrobit úchylnou zrůdu, ponížit mě, vystavit mě možné agresi svého manžela. Aby před tím svým policajtem mohla vypadat očištěná jak lilie. Aby se mohla cítit jako naprosto počestná žena, která nade mnou má absolutní morální převahu.



A pak mi to došlo. Ona vlastní krizové centrum pro zneužité ženy. Ona těm ženským každodenně cpe do hlavy, jak jsme mi chlapi hrozní a odporní.



Tohle považuji za vrcholnou formu ženské manipulace – vyprovokují nás, pohrají si s našimi touhami, a pak z nás vyrobí dobytek.



A my se z toho buď můžeme cítit na dně, naprosto zdeprimovaní…. Anebo si říct: „Zas jen další feministická píča, která se specializuje na vytváření pocitu viny a trapnosti v pánech“. Napsat o tom povídku a uložit si to v hlavě jako odstrašující příklad toho, čeho jsou ženské schopné.