Soutěžní Májová romance

Máj má v sobě zvláštní kouzlo. Vzduch voní rozkvetlými šeříky, večery už jsou příjemně vlahé a noc přichází tak nějak pomaleji, líněji. Přesně v jeden takový květnový večer seděli Klára a Jakub na dece uprostřed starého třešňového sadu na kopci nad městem.
​Původně to měl být jen obyčejný piknik, útěk od všedních dnů. Jenže podvečerní slunce, které barvilo oblohu do odstínů purpuru a zlata, s sebou přineslo napětí, které mezi nimi viselo už týdny.
​
​Jakub otevřel láhev lehkého růžového vína a nalil dvě sklenky. Když mu Klára poděkovala, jejich prsty se střetly. Nebyl to jen letmý dotek – Jakub ruku neodtáhl. Místo toho jí pohledem sjel k rtům, které se v západu slunce leskly.
​„Na máj,“ zašeptal Jakub a jeho hlas zněl hlouběji než obvykle.
​„Na lásky čas,“ usmála se Klára, ale dech se jí mírně zadrhl. Věděla, že tahle noc nebude jako ty ostatní.
​S přibývajícím soumrakem začal pofukovat chladnější májový větřík. Klára se lehce otřásla, což byla pro Jakuba dokonalá záminka. Sedl si blíž, paži jí položil kolem ramen a přitáhl si ji k sobě. Klára položila hlavu na jeho hruď, cítila pevný tlukot jeho srdce a vůni jeho parfému smíšenou s vůní jarní přírody.
​
​Když k němu vzhlédla, Jakub už na nic nečekal. Prsty jí zajel do vlasů a políbil ji. Nejdřív jemně, zkoumavě, ale když Klára odpověděla tichým vzdechem a pootevřela rty, polibek prohloubil. Jejich jazyky se setkaly v divokém, hladovém tanci. Víno bylo zapomenuto, sklenky zůstaly stát v trávě.
​Jakubovy ruce začaly objevovat její tělo. Přes tenký jarní svetr nahmatal křivky jejích boků a pomalu se přesunul k pasu. Klára ucítila v podbřišku horkou vlnu touhy. Chytila ho za límec košile a tiskla se k němu tak blízko, jak to jen šlo.
​
​Svlékání bylo rychlé a netrpělivé, doprovázené jen tichým šustěním oblečení a zrychleným dechem. Když Klářin svetr a Jakubova košile skončily na trávě vedle deky, chladný májový vzduch je na kůži zastudil, ale jen na vteřinu – vzápětí ho vystřídalo žár jejich těl.
​Jakub Kláru jemně položil na záda na měkkou deku. Nad nimi se začínaly objevovat první hvězdy, ale v tu chvíli pro ně existoval jen ten druhý. Jakub svými rty putoval od jejích úst, přes krk, kde našel citlivé místo, které ji přimělo prohnout se v zádech, až k jejím ňadrům. Klára mu prsty vjela do vlasů a tiskla ho k sobě, zatímco její boky se podvědomě začaly pohybovat v rytmu jeho doteků.
​Když Jakubovy prsty sklouzly níž, mezi její stehna, zjistil, že jarní příroda nebyla jediná, co té noci rozkvétalo a vlhlo touhou. Klára slastně zavřela oči a zašeptala jeho jméno jako modlitbu.
​„Jakube... prosím,“ vydechla.
​Nebylo třeba slov. Jakub se nad ni vyhoupl, na okamžik se jí podíval hluboko do očí a pak se do ní jedním plynulým pohybem vnořil. Klára hlasitě vzdychla a nohama ho obemkla kolem pasu.
​Pohybovali se spolu v dokonalé harmonii. Každý příraz byl hlubší a intenzivnější, doprovázený zvuky nočního sadu, šuměním listí a jejich vlastním, neovladatelným dechem. Vůně rozkvetlých třešní nad nimi jako by umocňovala každé tření jejich kůže. Jakub zrychloval, jeho svaly na zádech byly napjaté k prasknutí a Klára cítila, že se blíží k vrcholu, který ji zaplavoval jako horká láva.
​
​S posledním, divokým spojením Klára vykřikla do tiché májové noci a její tělo zachvátily silné stahy rozkoše. Jakub se do ní opřel naposledy, se zaťatými zuby a tichým zaremčením našel svůj vlastní konec, když ji naplnil svým teplem.
​Ještě dlouho poté leželi bez hnutí, propletení jeden do druhého, schovaní pod Jakubovou bundou. Kolem nich padaly bílé okvětní lístky třešní a na nebi zářil měsíc. Májová romance dosáhla svého vrcholu a zanechala v nich pocit, že tahle noc byla teprve začátkem něčeho mnohem většího.