Směna

Když jsem nastoupil do nové práce, byl jsem ještě hodně nesmělý. Malá firma – kancelář, šéf, dva starší kolegové a dvě kolegyně v provozu.

V kanceláři seděla jen jedna kolegyně, spíš uzavřená, pořád u počítače. Šéf mluvil málo. Dva starší chlapi v provozu spolu žertovali a sem tam mi ukázali, jak se co dělá „po jejich“.

A pak byly ony dvě v provozu. Jedna byla Lenka.

Hned od začátku na mě Lenka působila silným dojmem. Tím klidem, který z ní vyzařoval. Tím, jak jistě se pohybovala mezi stroji a regály. Jak žensky a přirozeně řešila věci, které se pokazily – bez zbytečného křiku, jen s tichým soustředěním.

Nejdřív jsem s ní pracoval jen občas. Pak častěji. Šéf mě k ní přiřadil, abych se zaučil. Ona věděla, co a jak. Ukazovala mi postupy, opravovala chyby klidně, bez ponižování. Já byl u ní tichý, často jsem nevěděl, co říct. Druhá kolegyně v provozu byla spíš kamarádská, ale s Lenkou to bylo jiné.

Postupně se mezi námi usadilo něco nenápadného.

Krátké rozhovory u kávy. Společné ticho, když jsme balili palety. Občas vtípek nad nějakou hloupostí na skladu. Pohled, který vydržel o vteřinu déle. Drobný dotek rukou, když jsme si předávali krabici nebo nářadí.

Jednou jsme se takhle bavili o módě a oblečení – úplně mimochodem, u kávy. Říkala, jak ráda nosí věci, které mají svůj příběh, a já se přiznal, že v tomhle vůbec nejsem dobrý.

Nic nahlas. Nic přímého.

Začal jsem se na směny těšit hlavně kvůli ní. Kvůli tomu pocitu, že vedle ní není práce jen rutina.

Ten den měla jít domů dřív – kvůli psovi, říkala. Když odcházela, zastavila se u mého místa, lehce se dotkla mého ramene a tiše řekla: „Drž se tam.“

Zůstal jsem sám na večerní směně. Dílna postupně utichala, hučely jen ventilátory. Seděl jsem vzadu u malého stolku, unavený, s papírováním před sebou.

V horní zásuvce jsem našel malý igelitový sáček.

Uvnitř byl její modrý hrníček s odřeným uchem. Ještě vlažný čaj s medem. Vedle složená cedulka z bločku.

Na cedulce stálo jejím drobným rukopisem:

„Není to nic velkého.
Jen aby sis nemyslel, že jsi tady sám.
A abys věděl, že si toho všímám.


Vedle sáčku stála pootevřená malá skříňka, kterou jsme normálně používali na drobnosti a ochranné pomůcky. Teď byla jen lehce přivřená, jako by tam něco nechala schválně. Neodvážil jsem se ji hned otevřít dokořán.

Seděl jsem tam dlouho. Čaj chladl. Venku se setmělo.

V hlavě mi zněl ten náš rozhovor o módě a oblečení. A teď tahle pootevřená skříňka. Nevěděl jsem, co přesně uvnitř je, ale věděl jsem, že to souvisí s námi. S tím tichým, pomalým sbližováním.

Teď jsem měl na výběr – buď to nechat tak, jak to je, nebo příští směnu tu skříňku otevřít a podívat ...

A zatím jsem nevěděl, co udělám.