Věřte nevěřte - Volání

K jezeru jsme přijeli těsně před setměním. Poslední kilometr vedl lesem po cestě plné kamenů a větví. Klára se smála pokaždé, když auto škrtlo podvozkem.

„Jestli tu zůstaneme viset, nikdo nás nenajde.“

„Právě proto jsem to místo vybral.“

Jezero bývalo lomem. Voda byla tmavá a jen pár metrů od břehu se dno propadalo do hloubky. Postavili jsme stan poblíž starého ohniště. Kromě rezavé cedule se zákazem koupání tu nebylo nic.

Když jsem zatloukal poslední kolík, vyšel z lesa starší rybář.

„Budete tu spát?“

„Jen jednu noc.“

Podíval se na Kláru a potom na stan.

„V noci nechoďte k vodě.“

Klára se usmála.

„Proč?“

Muž chvíli mlčel.

„Před lety sem přijela žena se šestiletým synem. Nechala ho spát ve stanu a odešla s přítelem do lesa. Když se vrátila, chlapec byl pryč.“

„Utopil se?“ zeptala se Klára.

„Našli ho ráno mezi kořeny pod hladinou. Matka ho celou noc hledala. Chodila kolem jezera a volala.“

Zvedl rybářský prut.

„Když v noci uslyšíte volání, neodpovídejte.“

Potom zmizel mezi stromy.

Večer jsme seděli u ohně, pili víno a pozorovali hladinu. Klára do ní hodila kámen. O několik vteřin později se zprostřed jezera ozvalo jiné šplouchnutí.

„Ryba,“ řekla.

„Nebo Matýsek.“

„Tohle není vtipný.“

Přisunula se ke mně.

„Myslíš, že ta pověst byla pravdivá?“

„Možná se tu někdo utopil. Zbytek si lidé vymysleli.“

„A proč by ta žena chodila za páry?“

„Třeba jim chce překazit zábavu.“

Klára se podívala ke stanu.

„Tak by si měla pospíšit.“

Když oheň dohořel, vlezli jsme dovnitř. Vítr se opíral do tenké plachty a les kolem nás praskal a šustil.

„Co teď?“ zeptala se Klára. „Budeme čekat na mrtvou maminku?“

„Můžeme ten čas využít jinak.“

Přitáhla si mě k sobě.

„Tak už nic neříkej.“

Klára se usmívala a já také. Hřáli jsme se vedle sebe a já ji pomalu začal svlékat. Měla na sobě volné šortky bez kalhotek, takže jsem prakticky hnedka nahmatal její zarostlou kundičku. Na to, že byla tak mladá, tak měla rozkrok asi jako z Playboye z osmdesátek. Dost mě to rajcovalo.

„Pojď na mě“ řekl jsem ji.

Co jsem ji mačkal kundičku, tak ona už mi vytáhla péro. Začala si na mě sedat. Dosedla na mě až na kořen a chvilku tam byla. Nic jsme neříkali. Začala na mě kroužit pánví a začali jsme vzdychat. Pak jsme ale slyšeli zvuky.

Nejdřív jsme ten zvuk ignorovali.

Krok.

Pauza.

Další krok.

Někdo pomalu obcházel stan.

Klára znehybněla.

„Slyšíš to?“

Přikývl jsem.

Plachta se těsně za její hlavou prohnula dovnitř, jako by se jí někdo dotkl dlaní. Potom po ní něco mokrého přejelo odshora až k zemi.

„Možná ten rybář,“ zašeptal jsem.

„Proč by se vracel?“

Kroky odešly směrem k vodě.

Pak se ozval ženský hlas.

„Matýsku?“

Klára mi sevřela ruku.

Hlas byl slabý, unavený a lidský.

„Matýsku, kde jsi?“

Z jezera mu odpovědělo dítě.

„Mami.“

Popadl jsem baterku a rozsvítil ji proti stěně stanu. Venku stála silueta ženy s dlouhými vlasy a skloněnou hlavou.

„Jděte pryč!“ zakřičel jsem.

Postava zvedla hlavu.

„Matýsku?“

Hlas zazněl přímo z druhé strany plachty.

Potom se žena rozběhla k jezeru. Slyšeli jsme rychlé kroky, několik šplouchnutí a ticho.

Klára se začala zvedat.

„Kam jdeš?“

„Je tam dítě.“

„Žádné dítě tam není.“

Z vody se ozval pláč.

Klára sáhla po zipu. Strhl jsem ji zpátky.

„Pusť mě.“

„Ne.“

Dětský hlas zvenku náhle řekl:

„Kláro.“

Oba jsme ztuhli.

„Jak ví, jak se jmenuju?“ zašeptala.

Hlas se ozval znovu. Tentokrát zněl jako starší žena.

„Klárko, pojď ke mně.“

Klára zbledla.

„Takhle mi říká máma.“

„Tvoje máma je doma.“

„Já vím.“

Přesto se znovu natáhla po zipu. Musel jsem ji chytit oběma rukama.

Venku někdo přešel ke vchodu.

„Klárko,“ volal hlas. „Už je všechno v pořádku.“

Zip se pohnul.

Někdo ho zvenku pomalu otevíral.

Vrhl jsem se k němu a chytil jezdec. Z druhé strany zatáhla obrovská síla. V úzké mezeře se objevily bledé, oteklé prsty.

Uhodil jsem do nich baterkou.

Ruka zmizela a venku se ozval hluboký nádech, jako když se někdo po dlouhé době vynoří nad hladinu.

Žena potom chodila kolem stanu až do rána. Při každém kroku vyslovila jiné jméno.

„Matýsku.“

Krok.

„Klárko.“

Krok.

„Jakube.“

Probudilo mě světlo. Klára ležela vedle mě otočená ke stěně.

Od vchodu vedly po podlaze mokré otisky bosých nohou. Končily u jejího spacáku.

„Kláro?“

Pomalu se otočila. Kůži měla bledou a rty skoro modré.

„Byla jsi venku?“

„Ne.“

„Podívej se na ty stopy.“

Usmála se.

„Už je ráno.“

Od jezera se ozval pláč.

„Jakube?“

Byl to Klářin hlas.

Podíval jsem se na ženu ležící vedle mě.

Pořád se usmívala.

„Jakube, prosím,“ volala skutečná Klára od vody. „Ona je ve stanu.“

Žena vedle mě otevřela ústa. Mezi zuby měla černé bahno.

„Nechoď tam,“ zašeptala. „Ještě ho hledám.“