Kapitola 7: Habešský lev
Následující ráno mě zastihlo v naprostém vyčerpání. Sotva jsem po divoké noci s Vivienne stihla na pár hodin usnout, už mě ranní chlad and ostré sluneční paprsky, prosvítající skrze těžké závěsy, nutily otevřít oči. Celé tělo mě bolelo, svaly byly ztuhlé a v podbřišku mi stále ještě doznívalo ono zakázané horko. Jenže v tomto domě neexistoval odpočinek. Vzpomněla jsem si na Viviennina slova z minulé noci: „Dnes tě čeká lekce u Balthazara.“
Služebná mi pomohla obléknout lehkou plátěnou halenku a jezdecké kalhoty, které mi Vivienne nechala připravit. Když mě pak vyvedla na zadní nádvoří sídla, kde se nacházely luxusní soukromé stáje, cítila jsem, jak se mi nervozitou svírá žaludek. Uprostřed stájí, vedle nádherného, neklidného černého hřebce s čistou arabskou krví, stál muž. Když jsem ho spatřila, okamžitě jsem ho poznala a po zádech mi přeběhl mráz.
Byl to ten samý obrovský černoch, který stál jako němý, děsivý přízrak v chodbě sirotčince svaté Jude, když si pro mě Vivienne tehdy přijela. Tehdy jsem z něj měla hrůzu – vysoký jako antický sloup, s rameny tak širokými, že by dokázal zlomit člověka v pase, zahalený v těžkém kabátě, ze kterého vyzařovalo čisté nebezpečí. Tehdy patřil k Viviennině moci, která mě drtila.
Jenže teď, bez onoho těžkého kabátu, jen v lehké plátěné košili, pod níž se mu rýsovaly svaly ostré jako vytesané z kamene, vypadal jinak. His kůže měla barvu té nejtemnější noci, měl ostře řezané, vznešené rysy a v jeho hlubokých, temných očích nebyl ani stín otrocké poddanosti. Byl to Habešan, lev ze starobylé křesťanské Etiopie, kterého smetánka nazývala Balthazar. Vivienne ho vlastnila, byl to její osobní sluha a bodyguard, stín, který ji chránil před celým světem. A jak jsem brzy pochopila, byl to také vášnivý milovník a znalec ušlechtilých arabských koní, pro které měl v srdci zvláštní slabost.
Čekala jsem, že mě bude brát jako podřadný kus zboží, stejně jako jeho paní. Jenže Balthazar udělal něco, co nikdo v tomto domě neudělal. Položil si pravou ruku na srdce, mírně se sklonil a s hlubokou úctou se mi podíval do očí.
„Salám alejkum,“ promluvil hlasem tak hlubokým a sametovým, že mi jím projela neznámá vlna tepla až do podbřišku. Zůstala jsem stát, neschopná slova. Balthazar se ale nenarovnal, dokud neucítil moji reakci. Jemně mi pokynul hlavou, jako by mě povzbuzoval. Vzpomněla jsem si na jediné slovo, které jsem kdy zaslechla od sestry Agáty, když vyprávěla o svých cestách.
„Wa alajkum assalám,“ odpověděla jsem tiše, hrdelně a s mírným zaškobrtnutím. I s tebou buď mír.
Balthazar se pomalu narovnal a v jeho tváři se mihl první náznak uznání. Od té chvíle na mě mluvil výhradně arabsky – jako by angličtina byla příliš hrubá pro to, co mě chtěl naučit. Hned mě hodil do vody. Položil svou obrovskou dlaň na lesklou šíji neklidného černého hřebce, pohlédl na mě a pevně pronesl první lekci: „Al-Hisán.“ Kůň.
Než jsem stihla to slovo v duchu zpracovat, začal na mě chrlit povely k přípravě zvířete. „Chud al-lidžám!“ poručil mi ostře, ale klidně a ukázal na koženou ohlávku. Podle jeho ruky jsem pochopila, že ji mám vzít a nasadit hřebci přes uši. Moje prsty se chvěly, ale zvíře se pod mým dotekem kupodivu uklidnilo.
„Al-sardž,“ hřměl jeho hlas vzápětí and položil mi ruku na těžké kožené sedlo. Pochopila jsem. Pomohl mi ho zvednout a hodit na hřbet koně. Pak mi ukázal na popruh pod břichem. „Išduk al-hizám!“ Dotáhni podbřišník. Učil mě, jak ho utáhnout dost pevně, aby sedlo drželo, ale ne tak moc, aby to hřebce bolelo. Každé arabské slovo doprovázel pevným tlakem svých rukou na mé, dokud jsem úkol nesplnila. „Irkab!“ pronesl nakonec nekompromisně – Nasedej!
Nenechal mě jezdit v drahém dámském sedle s nohama na stranu, jak velelo upjaté londýnské dekorum. Vyšvihla jsem se na hřbet divokého arabského hřebce obkročmo. Sukni jsem měla vyhrnutou vysoko nad kolena, takže má stehna v tenkých punčochách byla přitisknutá přímo na horké, svalnaté a lesklé tělo zvířete. Balthazar se postavil těsně vedle mě, položil své obrovské, teplé černé ruce přes mé dlaně na otěžích and přitiskl se hrudí k mému boku, aby mě poučil o rovnováze.
Cítila jsem jeho horký dech na svém krku a plynulý pohyb jeho svalů při každém kroku koně. Učil mě jednoduché povely – jak mírným stiskem stehen přimět koně k chůzi a jak jemným tahem otěží zastavit. Byla to neuvěřitelně smyslná lekce. Učil mě, jak boky reagovat na rytmus zvířete, jak v sobě probudit divokost, kterou korzet dosud potlačoval. Pod jeho trpělivým vedením jsem brzy překonala strach a poprvé zažila opojný pocit svobody, když jsme se nakonec vydali v plném trysku ranní mlhou za městem.
Když jízda skončila a hřebec se uklidnil, zjistila jsem, že se sotva dokážu pohnout. Nezvyklý pohyb obkročmo a divoké tempo mi paralyzovaly svaly. Když jsem se pokusila přehodit nohu přes sedlo, abych slezla, z hrdla mi uniklo tiché, bolestivé syknutí. Celý zadeček i vnitřní strana stehen mi hořely jako v ohni.
Balthazar si mého zaváhání okamžitě všiml. Bez jediného slova přistoupil blíž k boku koně. Vzhlédla jsem k němu a setkala se s jeho klidným, hlubokým pohledem. Než jsem stihla cokoliv říct, položil mi své obrovské, teplé dlaně kolem pasu. S neuvěřitelnou, až šokující lehkostí mě zvedl ze sedla a postavil mě na pevnou zem, jako bych nevážila víc než pírko. Na moment mě ještě přidržel, dokud se mi podlomená kolena nepřestala třást.
V jeho tváři se mihl neznatelný náznak uznání. „Šátira,“ zašeptal arabsky pochvalu – šikovná.
Pak mě vzal do tichého koutu knihovny. Tam mě nečekala angličtina ani francouzština. Otevřel přede mnou svitek pergamenu, namočil rákosové pero do černého inkoustu a začal na papír vykreslovat složité, neuvěřitelně nádherné arabské znaky. Jeho hluboký, hrdelní hlas mě provázel každým tahem. Když jsem udělala chybu, netrestal mě rákoskou jako sestry v sirotčinci. Místo toho vzal své dlouhé prsty, namočil je do trochy inkoustu a pomalu, dráždivě mi vykreslil arabský znak pro slovo „oheň“ (An-Nár) přímo na odhalenou kůži mého zápěstí, těsně nad pulzující tepnou. Podíval se mi hluboko do očí. Olízla jsem si suché rty a pokusila se napodobit ten hluboký, melodický tón. Zopakovala jsem slovo po něm, čistě a pevně. Balthazar spokojeně přikývl a jeho prst se naposledy jemně otřel o mé zápěstí, než ruku stáhl.
V tom pohledu nebylo zvrhlého prasečího chtíče, ale hluboké pochopení dvou duší, které byly uvrženy do této zlaté londýnské klece Vivienne Sterling. Ten obávaný strážce ze sirotčinečke chodby se stával mým prvním skutečným přítelem, mým mentorem a mužem, který mě skrze horký dech arabských koní a tajuplná slova učil ovládat mou vlastní, probouzející se ženskou smyslnost.
Když konečně nastal večer, moje tělo bylo v zuboženém stavu. Celý den strávený v sedle obkročmo si vybral svou daň. Svaly na vnitřní straně stehen mi hořely a spodní část zad mě bolela při každém sebemenším pohybu. Celý zadeček jsem měla neuvěřitelně otlačený a ztuhlý. Balthazar mě nešetřil, jeho drsná arabská slova mi stále zněla v uších stejně jako pach koňského potu a kůže.
Ležela jsem na břiše ve své posteli, schovaná pod lehkou přikrývkou, a pokoušela se najít polohu, ve které by mě bolavý zadeček tolik netlačil. Každé nadechnutí doprovázel tichý sténavý povzdech. Na nočním stolku vedle svíčky odpočívala ta rudá, zakázaná kniha, kterou mi tu Vivienne včera zanechala.
Vtom se dveře bez zaklepání otevřely. Očekávala jsem Vivienne v jejím obvyklém upjatém společenském oděvu nebo v těžkém večerním brokátu jako včera, ale pohled, který se mi naskytl, mi okamžitě vyhnal veškerou únavu z hlavy.
Vivienne vstoupila do pokoje oděná v něčem, co se sotva dalo nazvat oděvem. Její noční košilka byla ušita z té nejjemnější, naprosto průhledné černé krajky a sotva jí sahala do půlky stehen. Látka byla tak tenká, že v záři svíček neodkrývala nic představivosti. S naprostou jasností jsem viděla plný tvar jejích ňader s tmavými, vztyčenými bradavkami i hustý, tmavý trojúhelník jejího klína. Její úplně odhalená buchtička se rýsovala pod průsvitným závojem krajky při každém jejím ladném kroku. Byla ztělesněním hříchu, tak svůdná a dravá, až se mi zatajil dech.
Zavřela za sebou dveře a s dravým úsměvem se podívala na mé zmožené tělo.
Došla až k mé posteli a s naprostou samozřejmostí ladným pohybem usedla na matraci těsně vedle mě, přesně na stejné místo jako včerejšího večera. Vůně opia a jejího vlastního, horkého těla okamžitě zaplnila prostor mezi námi.
„Slyšela jsem, že tě Balthazar dnes nešetřil, Viktorie,“ promluvila tím svým nízkým, medovým hlasem, zatímco se její nahá stehna v průsvitné krajce otřela o mou matraci.
„Bolí... bolí mě zadeček, madam,“ přiznala jsem polohlasně a tiskla se obličejem do polštáře.
Vivienne se tiše, hrdelně zasmála. Zvuk jejího smíchu byl jako předení šelmy. Zpod průsvitné krajky své košilky náhle vytáhla malou, těžkou skleněnou dózu s tmavou mastí. Pach mentolu, kafru and neznámých exotických olejů okamžitě přebil vůni opia v místnosti.
„Divoká jízda bez dámského sedla vyžaduje pevnou ruku, to je pravda. Ale tvoje tělo je můj majetek, Viktorie, a já nedovolím, abys zítra byla nepoužitelná. Shod tu přikrývku a otoč se na břicho,“ poručila Vivienne ledově klidným, ale naprosto nekompromisním hlasem.
Srdce mi divoce zabušilo. Roztřesenými prsty jsem stáhla těžkou peřinu až k patám postele. Zojuostala jsem před ní ležet jen v tenké bílé noční košili, kterou mi Vivienne bez ptaní jedním plynulým pohybem vyhrnula až k lopatkám. Moje saténové kalhotky s odvážným, prázdným průstřihem v klíně teď nezakrývaly vůbec nic. Můj zadeček, celý červený, oteklý a ztuhlý od koženého sedla, byl zcela vystaven jejímu chladnému zraku.
Slyšela jsem tiché cvaknutí, jak otevřela skleněnou dózu, a pak zvuk, jak si nabrala mast na prsty.
„Zůstaň ležet a ani se nehni,“ zašeptala. Když se její dlouhé, chladné prsty poprvé dotkly mé rozpálené, otlačené kůže, z hrdla mi uniklo hlasité, bolestivé syknutí. Mast neuvěřitelně studila, ale s každým dalším plynulým, pevným krouživým pohybem jejích dlaní se chlad měnil v sálavé, hluboké horko. Vivienne mě nešetřila. Její prsty se zabořily hluboko do mých svalů na zadečku, roztíraly mast s pevnou, až drsnou autoritou, která mě nutila zatínat zuby a tisknout boky hlouběji do matrace. „Ano, přesně takhle to potřebuješ,“ komentovala to Vivienne chladně, zatímco její palce plynule sjely po mých hýždích níž, až k citlivé vnitřní straně stehen, kde kůže pálila nejvíc.
Při tom plynulém tlaku se její prsty s mastí nebezpečně přiblížily k mému obnaženému klínu, který byl skrze průstřih v kalhotkách úplně volný. Ucítila jsem, jak se mi do rozkroku okamžitě nahrnula nová, spalující vlna divokého horka, která neměla s mastí nic společného. Celá jsem se roztřásla. Vivienne náhle s tichým mlasknutím odtáhla své promaštěné ruce, vzala z nočního stolku rudou knížku a položila ji přímo před můj obličej.
„A teď, když je tvé tělo zaopatřené, se postaráme o tvou mysl,“ zašeptala a usedla na matraci těsně vedle mé hlavy. „Otevři ji tam, kde jsme včera skončily. A čti dál. Chci slyšet tvůj hlas!“
Ladným, plynulým pohybem se pak uvelebila v posteli přímo naproti mně. Opřela se o polštáře, přičemž lehce rozevřela svá bílá stehna. Skrze průhlednou černou krajku se mi tak naskytl naprosto bezprostřední pohled na její odhalenou buchtičku. Vivienne si mě změřila dravým pohledem, zvedla ruku a s naprostým klidem si položila dlouhé, pěstěné prsty na svůj podbřišek, těsně nad tmavý trojúhelník lůna.
Srdce mi divoce bušilo a v krku jsem měla úplně sucho. Pohled na její obnažená ňadra s temnými bradavkami a roztažená stehna mě paralyzoval víc než bolest v celém těle. Roztřesenými prsty jsem nalistovala včerejší stránku.
Začala jsem číst.
Můj hlas se chvěl, když jsem do ticha pokoje začala znovu pouštět ta hříšná francouzská slova: „...il a écarté mes jambes avec une telle fermeté que j'ai cru défaillir. Ses mains ont glissé le long de mes cuisses, cherchant l'endroit le plus chaud...“ (...roztáhl mi nohy s takovou pevností, že jsem myslela, že omdlím. Jeho ruce sklouzly po mých stehnech a hledaly to nejteplejší místo...) Při těch slovech jsem koutkem oka bázlivě pohlédla na Vivienne. Její ruka na podbřišku se prozatím nehýbala, jen tam nehybně spočívala, ale ten dravý, spokojený úsměv na jejích rtech značil, že si mou nervozitu a selhávající hlas náležitě užívá. Můj bolavý zadeček a pálící stehna jako by v tu chvíli ustoupily té neskutečné vlně horka, která se mi začala znovu rozlévat do rozkroku.
„...chaque caresse était un ordre silencieux auquel mon corps ne pouvait pas résister...“ (...každé polaskání bylo tichým rozkazem, kterému mé tělo nedokázalo odolat...), pokračovala jsem ve čtení a můj hlas slábl s každým dalším řádkem.
Sledovala jsem, jak Vivienne po chvíli mého čtení začala svými dlouhými prsty pomalu sklouzávat z podbřišku níž. Její ruka vklouzla přímo mezi rozevřená bílá stehna, až k samotnému středu jejího lůna. Skrze průhlednou černou krajku košilky jsem viděla, jak se její prsty poprvé zabořily do vlhké, odhalené buchtičky. Vivienne hluboce, kontrolovaně vydechla a její pohled se do mě doslova zabodl.
„Chci tě vidět celou, Viktorie,“ poručila náhle nízkým, zastřeným hlasem, zatímco její ruka mezi stehny začala vykonávat pomalý, krouživý pohyb. „Chci vidět, jak se tvoje tělo chvěje pod tíhou těch slov.“
Srdce mi vynechalo rozporuplným vzrušením a studem. S tichým povzdechem jsem zůstala před ní ležet, široce rozevřená tak, jak jsem po masáži byla. Kvůli odvážnému, prázdnému průstřihu mých saténových kalhotek tak moje buchtička zůstala zcela odhalená a vystavená jejímu zraku. V chladném vzduchu pokoje mi na stehnech naskočila husí kůže a ucítila jsem, jak mi v obnaženém klíně začíná divoce pulzovat horko.
Vivienniny oči dravě sjely po mých rozevřených nohách a okamžitě našly mou odhalenou buchtičku, která se leskla v záři svíček. Její prsty mezi jejíma vlastníma nohama viditelně zrychlily a tichý, mokrý zvuk její rozkoše opět začal plnit prostor mezi námi.
„Pokračuj,“ vydechla Vivienne, lehce zaklonila hlavu a skrze průhlednou černou krajku své košilky se nekompromisně dotýkala sama sebe. „Čti dál. A nesmíš se zakoktat.“
Nadechla jsem se a donutila svůj hlas znovu promluvit. Moje oči sice sledovaly řádky, ale mysl byla úplně ochromená pohledem na Vivienne, která se přede mnou rytmicky pohybovala a skrze průhlednou krajku si bez jakýcholi zábran dělala dobře.
„...sa langue je ne sais plus où j'en suis, mon corps ne m'appartient plus...“ (...jeho jazyk, už nevím, kde jsem, mé tělo už mi nepatří...), četla jsem dál, ale slova se mi zadrhávala v hrdle.
Vivienne najednou prudce vydechla, její prsty se do její mokré buchtičky zabořily ještě hlouběji a pohled jejích dravých očí se mi zabodl přímo do tváře.
„Odlož tu knihu, Viktorie, a poslouchej mě,“ poručila zastřeným, dechem zrychleným hlasem. „Vsuň ruku dolů. Dělej si to taky. Přesně v mém rytmu. Chci vidět, jak tvoje prsty kloužou v té tvé sladké, vystrašené nevinnosti.“
Srdce mi divoce zabušilo až v krku. Na moment jsem zaváhala, paralyzovaná studem, ale pohled na její roztažená bílá stehna a ruku pracující v jejím klíně mě úplně přemohl. Pomalu jsem položila rudou knihu vedle sebe na matraci.
Zcela obnažená před jejím zrakem jsem poslechla. Pomalu jsem natáhla roztřesenou ruku a vklouzla dlaní dolů, mezi svá pokrčená, rozevřená stehna. Moje prsty bez jakékoli překážky prošly prázdným průstřihem saténových kalhotek a dotkly se mého vlastního, horkého klína. Zjistila jsem, že i přes únavu a strach jsem už teď byla úplně mokrá a připravená.
„Ano, přesně tak...“ zašeptala Vivienne, když viděla, jak má dlaň spočinula na mém klíně. Její dýchání se změnilo v tiché, aristokratické syčení. „Sleduj mě a nepolevuj. Zůstaň na povrchu, Viktorie. Pamatuj na mé pravidlo.“
Začala jsem se pohybovat přesně v jejím tempu. Sledovala jsem každý záškub jejího těla v průsvitné krajce, každý pohyb jejích prstů v jejím vlastním lůně a moje vlastní ruka ji slepě, ale dokonale napodobovala. Moje prsty kroužily v horké vlhkosti kolem mého nabobtnalého klitorisu. Zjistila jsem, že bolest v celém těle a otlačený zadeček jako by pod tímto spalujícím žárem úplně otupěly. Všechna zbylá energie se mi smrštila do jediného bodu mezi stehny.
„Rychleji, Viktorie...“ vydechla Vivienne a poprvé se v jejím hlase objevil náznak nefalšované, surové touhy. Její pohled se mi vpíjel do očí, jako by mě chtěla pohltit. Můj dech se změnil v hluboké, trhané vzdychání. Moje pokrčené nohy se začaly chvět napětím a prsty se na mém rozžhaveném korálku pohybovaly v šíleném, křečovitém rytmu, důsledně se vyhýbajíce vchodu do mého nitra. Už nebylo cesty zpět. Ta známá, divoká vlna se ve mně zvedla s dvojnásobnou silou než včera.
Viviennino aristokratické sebeovládání v tu vteřinu definitivně prasklo. Její tělo se prudce prohnulo, hlava padla dozadu a z hrdla se jí vydralo hluboké, chraplavé zasténání, jak její prsty naposledy křečovitě zajely hluboko do její mokré buchtičky.
Ten pohled a zvuk mě okamžitě strhly s sebou. Skoro ve stejný okamžik jsem divoce trhla boky nahoru proti své vlastní dlani. Z hrdla se mi vydralo hlasité, protáhlé zasténání, které zaplnilo celý pokoj. Moje vnitřek se sevřel v neuvěřitelně silných, pulzujících záškubách. Oslepla jsem rozkoší, která mnou otřásala celou nekonečnou minutu, zatímco se naše dechy v tichu noci divoce mísily. Panenská blána zůstala nedotčená, ale mé tělo bylo probuzené čirým žárem.
Když ty nejhorší záškuby pominuly, zůstala jsem bezvládně ležet na zádech s nohama stále rozevřenýma, neschopná sebemenšího pohybu. Moje ruka zůstala bezvládně ležet v klíně, celá mokrá od mé vlastní touhy.
Vivienne vedle mě pomalu vydýchávala. Její průhledná černá košilka se divoce zvedala a klesala na jejích plných ňadrech. Trvalo několik dlouhých vteřin, než se jí do obličeje vrátila ta maska chladné, aristokratické mistryně. Ladně se posadila, stáhla si průsvitnou krajku dolů přes stehna a zahladila stopy po své rozkoši, jako by se nic nestalo. Jen její rty byly rudější a oči dravější.
„Tvůj hlas i tvoje tělo mě dnes potěšily, Viktorie Match,“ zašeptala, vstala z postele a shora se na mě podívala. „Tvůj zadeček si teď může odpočinout. Zítra tě Balthazar naučí, jak zkrotit hřebce bez sedla. Potřebuješ pevnou ruku víc než kdy jindy.“ Otočila se a její průhledná košilka za ní svůdně zavlala, když tiše opustila pokoj. Zůstala jsem ležet v temnotě, zničená, ale naplněná zvláštním, nebezpečným triumfem. Moje tělo sice bolelo, ale moje mysl byla připravená na cokoli, co přinese zítřejší ráno.
Konec 7. kapitoly
