Nahá procházka v lese

PP - pravdivý příběh:

Bylo to jedno z těch podzimních odpolední, kdy les u Dobřichovic voní po spadaném listí, vlhkém mechu a blížící se zimě. Karel a Míša se rozhodli, že si udělají delší procházku. Od vlakového nádraží došli k okraji lesa, a pak se vydali po málo frekventované pěšině hlouběji mezi stromy.

Míša byla v dobré náladě. V posledních týdnech se její hravá, exhibicionistická stránka probouzela čím dál častěji a Karel to miloval – i když ho to vždycky trochu děsilo.

Hravá nálada

Po chvíli chůze se Míša zastavila, otočila se k němu a s úsměvem řekla:

„Víš co? Mám chuť se nechat vyfotografovat nahá. Tady. V lese. Jako na těch fotkách, co máš rád.“

Karel se rozhlédl. Cesta byla prázdná, nikdo v dohledu. Les byl tichý, jen občas zapraštělo nějaké zvíře nebo spadl list.

„Jsi si jistá?“ zeptal se, i když už cítil, jak se mu v kalhotách začíná dít něco nekontrolovatelného.

Míša se jen usmála, stáhla si bundu, pak tričko, podprsenku… a pokračovala dál, až stála úplně nahá uprostřed podzimního lesa. Její kůže měla v chladném vzduchu husí kůži, bradavky ztvrdly. Vypadala neuvěřitelně sexy – pološtíhlá, s pevným zadečkem a těmi dlouhýma nohama, které Karel tolik miloval.

Nahá u stromu

Došla k silnému dubu, položila ruku na kůru a otočila se k němu zády – přesně v póze, kterou už z fotek znal. Zadek mírně vystrčený, jedna noha lehce pokrčená, pohled upřený do hloubi lesa. Karel vytáhl telefon a začal fotit.

Cvakačka fotoaparátu se ozývala v tichu lesa. Míša se pomalu pohybovala, měnila pózy, občas se podívala přes rameno s tím svým provokativním úsměvem. Bylo to vzrušující. Bylo to riskantní. A bylo to krásné.

Nečekaní diváci

Najednou uslyšeli hlasy a smích. Z vedlejší pěšiny, asi dvacet metrů od nich, se vynořila skupinka čtyř kluků – vypadali na osmnáct, devatenáct let. Měli na sobě mikiny, batohy, jako by šli z výletu nebo ze školy. Jeden z nich něco řekl a všichni se najednou zastavili.

Viděli ji.

Na okamžik bylo ticho. Pak jeden z nich tiše, ale slyšitelně řekl: „Jéééé…“ a ostatní se začali smát – ne zlomyslně, spíš nervózně, pobaveně, s tím typickým pubertálním nadšením.

Míša se nezakryla. Naopak. Zůstala stát v té póze, ruku pořád na stromě, a pomalu se otočila hlavou k nim. Usmála se.

„Ahoj,“ řekla klidně, jako by se potkali na ulici.

Kluci stáli jako přikovaní. Jeden z nich měl oči úplně vykulené, druhý se smál do dlaně, třetí si instinktivně sáhl po telefonu, ale pak ho zase spustil. Čtvrtý jen zíral a pomalu kroutil hlavou, jako by nemohl uvěřit, co vidí.

Karel cítil, jak ho zalévá horká vlna – směs paniky, žárlivosti a intenzivního vzrušení. Jeho žena stála nahá před čtyřmi mladými kluky a ani se nepokusila zakrýt.

Všechno dobře dopadlo

Po chvíli, která připadala jako věčnost, jeden z kluků – ten nejvyšší – se odvážil promluvit:

„Ehm… sorry… my… my jsme vás nechtěli rušit. To je… wow.“

Míša se zasmála – opravdovým, veselým smíchem.

„Nic se neděje. Jen se projdeme a fotíme. Hezký den, kluci.“

Kluci se na sebe podívali, pak zase na ni. Jeden z nich se nakonec usmál a mávl rukou.

„Tak… hezký den i vám. A… ehm… pěkné fotky.“

Pak se otočili a pokračovali dál po své cestě. Ještě chvíli bylo slyšet jejich tlumený smích a rozrušené šeptání, jak se vzdalovali. „To byla fakt nahá…“ „Ty vole…“ „To bylo dobrý…“

Karel vydechl.

Míša se k němu pomalu otočila, stále nahá, s tím šibalským úsměvem na rtech.

„Viděl jsi jejich obličeje?“ zašeptala. „Byli úplně vedle.“

Karel přikývl. Měl sucho v ústech.

„A ty jsi… zůstala stát.“

„Líbilo se mi to,“ přiznala se tiše. „To, jak na mě koukali. Jak byli vyjukaní a zároveň… nadšení. Bylo to neškodný. Bylo to… vzrušující.“

Lesní vyvrcholení

Jakmile kluci zmizeli z dohledu, Míša se pomalu otočila k Karlovi. Stále byla úplně nahá. Bez slova došla zpátky k tomu stejnému dubu, kde před chvílí stála v póze, položila ruce na kůru a lehce se předklonila, zadek vystrčený směrem k němu.

„Pojď,“ řekla tiše, chraplavě.

Karel k ní přistoupil zezadu. Ruce jí položil na boky a bez dalších okolků do ní vnikl. Byla mokrá, horká, připravená. Začal ji šukat pomalu, hluboce, přitisknutý zády k jejímu tělu.

V hlavě mu bleskly obrazy, které se snažil potlačit, ale nedokázal: ti čtyři kluci, jak stojí kolem ní, jak si střídají místo za ní, jak si ji berou jeden po druhém… jak Míša sténá pod jejich mladými, tvrdými ptáky…

Cítil, jak ho to neskutečně vzrušuje. A věděl, že i ona na to myslí.

Míša měla oči zavřené. V duchu viděla totéž – jak ji ti kluci střídají, jak ji plní, jak se na ni dívají s tím vyjukaným, chtivým pohledem… a jak Karel všechno vidí. Ta představa ji brala tak silně, že se třásla.

Ani jeden z nich to ale neřekl nahlas.

Místo toho Karel zrychlil, ruce jí držely pevněji za boky a šukal ji tvrději, hlouběji, jako by se snažil předběhnout ty představy v hlavě. Míša sténala do kůry stromu, tlačila zadek proti němu a šeptala jen:

„Ano… takhle… víc…“

Když přišla, bylo to silné, dlouhé, tělo se jí třáslo a v hrdle jí uvízl tlumený výkřik. Karel přišel hned po ní, hluboko uvnitř, s obličejem zabořeným do jejích vlasů.

Chvíli zůstali tak stát, stále spojení, opření o strom.

Nikdo z nich neřekl, co jim oběma běželo hlavou.

Ale oba to věděli.

A oba to vzrušovalo víc, než byli ochotní přiznat.

Potom se pomalu oblékli. Cestou k autu už spolu moc nemluvili, ale vzduch mezi nimi byl nabitý. Míša seděla v autě jen v bundě přes nahé tělo a pořád se usmívala tím zvláštním, trochu zamlženým úsměvem.

„Příště půjdeme zase,“ řekla tiše, když vyjížděli z lesa.

Karel stiskl její ruku. Věděl, že oba teď přemýšlejí o tom samém.

Všechno dobře dopadlo.

A oba cítili, že to byl jen začátek něčeho mnohem většího.

Inspirováno fotkami z alba „Lesní víla“ na Amateri.com