Seděla jsem v koženém křesle své klimatizované kanceláře, unavená po celém dni plném porad a neustálého rozhodování. Kolem mě byl svět, ve kterém nosím neprůstřelnou masku chladné šéfové. Všichni mě tu poslouchají na slovo. Jsem zvyklá všem velet, kontrolovat každou vteřinu svého dne a nedávat najevo ani sebemenší stopu slabosti.
Jenže pak jsem ze zvědavosti otevřela seznamku a narazila na profil muže z Toruně. Nabízel bezpečné místo pro úspěšné manažerky, kde mohou tu tíhu konečně odložit. Místo, kde ovšem slovo ženy neznamená vůbec nic a jeho pravidla všechno. Moje dravé ego okamžitě vystřelilo nahoru. Rozhodla jsem se mu napsat zprávu – chladnou a odtažitou:
„Tvůj profil mě zaujal, i když Tvůj tón je na můj vkus až příliš sebejistý. Jsem zvyklá mít věci pod kontrolou a nenechám se jen tak snadno ovládnout. Na druhou stranu, sever Polska mám ráda od dětství a Toruň není zase tak daleko. Pokud jsi opravdu ta klidná síla, za kterou se vydáváš, dokážeš to ustát? Kdy a kde se potkáme?“
Tvoje odpověď mě však zasáhla jako ledová sprcha hned uprostřed další ranní porady. Přečetla jsem ji a naopak horko mi v tu vteřinu zalilo celé tělo:
„Ok, kočko, můžeme si hned tykat, když jsme, dejme tomu, skoro stejně staří. Ale popravdě je mi šumák, co máš v životě pod kontrolou, a zajímat mě to bude teprve tehdy, až mi to začneš dobrovolně odevzdávat se sklopeným pohledem.“
Úplně se mi zatajil dech. Celý můj byznys status smetl jedinou větou. To drzé oslovení „kočko“ mě šíleně ponížilo. Moje dravé ego mě sice nutilo poslat Tě do háje a začít bojovat, ale to zrychlené, divoké bušení srdce mě usvědčilo z úplné bezmoci. Ta představa, že budu takto stát před mužem, kterého můj status vůbec nezajímá, ve mně zažehla šílený, palčivý stud a neuvěřitelné vzrušení. Chtěla jsem vědět víc. Jenže moje další zpráva byla až moc defenzivní, a tak mi z Tvé strany přišla jen krátká odpověď o „jiné dynamice“, kde jsi mě s naprostým klidem odepsal a popřál mi hodně štěstí ve vanilkových vztazích.
To mě totálně zlikvidovalo. Ta zvědavá žena ve mně se změnila v šelmu, která odmítala být hozena do jednoho pytle s obyčejnýma holkama. Doslova jsem Tě začala žádat, abys mi dal šanci Tvůj scénář zažít. A Ty jsi přitvrdil. Oznámil jsi mi, že v Tvém filmu mám jasnou postavu, ale rozhodne se až na konkurzu. Dostala jsem za úkol přijet ve středu do Toruně upravená, elegantně oblečená a s sebou si v hlavě přivézt návrh tří trestů za svou aroganci. Ten úkol byl geniální past – nutil jsi mě, abych už doma seděla, myslela na Tebe a sama v sobě prozkoumávala hranice svého vlastního pokoření.
Podle Tvého rozkazu jsem se Ti musela v úterý přesně v 17:00 nahlásit. Tvůj jistě předem promyšlený tah, kdy jsi mi odpověděl až za tři hodiny a bez diskuze mi oznámil, že sedmnáctá hodina padá a chceš, abych byla ve středu připravená už v 15:00, mě definitivně dorazil. Ty jsi byl režisér a já musela poslechnout. Moje manažerské schůzky šly definitivně do koše a já namísto nich začala po letech sama bookovat hotel a chystat se na šestihodinovou cestu plnou do té doby nepoznaného vzrušení a adrenalinu.
Ve středu ve čtrnáct padesát pět mi přišla Tvá finální instrukce: zaparkovat v boční ulici a poslat zprávu, že jsem na místě. Když jsem to udělala, napsal jsi mi, ať si rozmyslím, jestli chci ztrácet čas v kavárně, nebo jsem dost dospělá jít rovnou k Tobě. Moje vnitřní, zkrocená žena v tu vteřinu vyhrála. Chtěla jsem kavárnu vynechat. Jenže Ty jsi měl už dávno jiný plán. Chtěl jsi mě nejdřív vidět a rozebrat na neutrální půdě.
Napsal jsi mi název stylové kavárny v centru starého města kousek od Visly a poručil mi, ať tam jdu pěšky. Třesoucíma se rukama jsem za patnáct minut otevřela dveře a sedla si ke stolku. Ty už jsi tam seděl a chladně si mě měřil. „Jdeš pozdě.“ Místo vína nebo kávy jsi přede mě nechal bez ptaní postavit obyčejnou, ale skvělou domácí malinovku. Nápoj z dětství. Tímto jediným gestem jsi ze mě v jedné vteřině svlékl celou mou byznys identitu. Pocítila jsem obrovský stud – najednou jsem nebyla paní ředitelka, byla jsem jen holčička, které někdo prostě přikázal, co bude pít.
„Mluv,“ poručil jsi mi klidně a Tvůj pobavený pohled mě skenoval jako rentgen. Nechal jsi mě vyprávět o sobě. Zoufale jsem se pokoušela zachránit zbytky své pýchy, ale Ty jsi mě jen tiše pozoroval, hrál si s výrazem tváře a občas možná záměrně dělal, že mi nerozumíš:
„Promiň, nerozuměl jsem, zopakuj to a mluv trochu pomaleji.“ Tato nutnost neustále se zastavovat, zjednodušovat věty a znovu Ti vše opakovat úplně rozbila můj naučený, rychlý korporátní rytmus. Musela jsem zpomalit, zahodit vyumělkované manažerské fráze a podvědomě se začít strašně snažit, aby mi Tvůj analytický mozek perfektně rozuměl. Moje hrdost a zvyk všem velet začaly pod tímto hustým napětím tát. A přesně ve chvíli, kdy jsi viděl, že spolupracuji a že máš mou mysl plně v hrsti, jsi chladně vstal od stolu: „Jdu zaplatit. Počkej na mě venku.“
Byl to nekompromisní rozkaz. Nechala jsem sklenici s malinovkou na stole a poslušně vyšla na ulici, s tvářemi opět rudými studem z toho, jak zcela plním Tvou vůli. Stála jsem venku a s absolutní bezmocí několik dlouhých minut čekala, až vyjdete a... teď už mě, MŮJ PANE!, zcela zkrocenou a poslušnou..., odvedete na konkurz do svého filmu...
