Snad se to formátování zase nerozhodí. Díky za pozitivní odezvu za minulé kapitoly. Tady jsou další.
-------------------------------
Kapitola 18
„Laura, těší mě!“ přisedá ke stolu naproti stále mírně otřesenému Petrovi jeho aktuální věznitelka. Podává si ruku s kolegy a seznamuje se s oběma pány.
„Tady Petra už asi znáte, že?“ nemůže si odpustit poznámku Tomáš a významně hlavou hodí jeho směrem.
„Ano, vašeho kolegu už jsem měla možnost potkat včera. Netušila jsem, co se ve vás ajťácích skrývá!“ odpovídá Laura opět s výrazem, který dává tušit, jak moc si tuhle situaci užívá.
Petr sedí, červená se a neví, co říct. Tak raději mlčí.
Zná se.
„Nezachraňuj to, neumíš to, kamaráde. Počkej, kam se to vyvine,“ radí mu jeho vnitřní hlas, zatímco alespoň na chvíli utíká pohledem a dává si doušek piva.
„No, tak pánové. Co se řeší? Je to něco, čemu může i blondýna rozumět, nebo se mám jen usmívat a čekat, až vás přestanou bavit jedničky a nuly?“
Snaží se zahájit debatu Laura.
„Ale nee, to vůbec. My jsme úplně normální kluci. Řešíme život, holky a tak,“ snaží se vylepšit její odhad situace Honza.
„Až na Petra! Ten normální není, hahaha,“ vybuchne Tomáš a směje se, jak to kolegovi natřel.
„To už jsem si všimla, je to výjimečný muž s vytříbeným vkusem,“ říká Laura opět s dvojsmyslem v očích. Ten ale ani jeden z Petrových kolegů nemůže vidět.
Petr ano.
Zahřálo ho to vlastně u srdce. „Tak možná, že jsem ji vážně něčím zaujal. To teda sám hledím…“ v duchu přemítá Petr, zatímco Tomáš vytahuje karty.
„Tak ať nejsme za nudaře, pojďme si dát špíl. A kdo prohraje, podlézá stůl!“
„Prší?“ táže se Laura se zájmem v očích.
„Jojoo, hezky pěkně, hospodská klasika,“ přitakává Tomáš a začne rozdávat.
Petr nadšený není. V tomhle prostě nemá štěstí. Nechce prohrát a potupně podlézat stůl před Laurou, na kterou by naopak chtěl udělat dojem z jiné strany.
„A co třeba poker? To je trochu víc o fištrónu,“ navrhuje Petr osazenstvu a doufá, že se svou matematickou hlavou ajťáka bude mít navrch.
„Nene, prší se sem hodí mnohem víc!“ kazí jeho plány Laura a oba pánové se tváří, že jsou na její straně.
Ostatně i oni se snaží nehrbit a mluvit trochu jinak než obvykle. Není zvykem, že u jejich stolu sedí atraktivní blondýna – která navíc nemá klasický pohrdavý výraz.
„No, tak můžeme no… To zase projedu…“ hlesne Petr a bere svou porci karet.
Hra začíná.
Karty létají vzduchem, nadšené výrazy malých výher střídají úšklebky z nepadnoucí karty.
„Jooo!“ křičí Tomáš a první se zbavuje karet. „Na mě si jen tak nepřijdete,“ čiší z něj nadšení.
„Tak to zase uklidníme, mladý muži,“ krotí jeho vášně Laura, která nemá v ruce karty úplně ideální. S úsměvem ale pokračuje.
Po několika chvílích se radostně usměje taky Honza a zbaví se poslední karty taktéž. „No, tak hlavně, že nemusím pod stůl,“ směje se a odchází na záchod.
Finále je tedy mezi Laurou a Petrem.
Jak příhodné, řekl by jeden.
Petr tahá karty a snaží se zvítězit. I když to jsou jen karty u piva, pro něj se to stává symbolem síly. Chce Lauru alespoň trochu pokořit.
Ta si rozepíná knoflík na košili a stěžuje si na horko.
„Fuu, vedro tu máte, chlapci,“ doplní pohyb zdánlivě obyčejnou větou.
Petr si ale všímá jistého detailu, který opilý Tomáš vidět nemůže. Laura odhalila nejen pár centimetrů kůže navíc, ale taky řetízek na krku.
Ten řetízek, na kterém se lehce houpal malý klíček. Laura si jej nenápadně bere mezi prsty a mne ho. Dává dobrý pozor, aby Petr celou situaci viděl.
Ten ji vidí až moc dobře.
„Sakra, to je ten klíček od mé klícky! To je ale… fuu,“ vzteká se uvnitř hlavy Petr a projíždí jím vlna vzrušení.
Tak blízko svobodě – a přitom tak daleko.
Laura ví, co dělá.
Petrova pozornost se stáčí směrem k jejich soukromé hře a přestává se věnovat hře karetní. Neuběhne ani pět tahů a Laura vítězně pokládá poslední kartu navrch hromádky uprostřed stolu.
„No a máme tady vítěze!“ zvolá vesele a objednává si další drink.
„Tak zdá se, Petře, že budeš muset dolů. To mě mrzí, snažil ses,“ škodolibě komentuje situaci Laura, zatímco sleduje jeho rozpačitý výraz.
Petr je naštvaný. Nejen, že prohrál tuhle stupidní hospodskou hru, ale taky svou vnitřní. Místo toho, aby mohl ponížit Lauru a trochu narovnat misky vah mezi nimi, je opět v roli poraženého.
„No tak dělej! Podlézáš!“ křičí nadšený Tomáš a tleská hlasitě rukama.
„Tak pojď!“ vybízí ho s podivným úsměvem Laura. „Ne vždy porážka musí znamenat prohru!“ dodává.
Tomáš, ani Honza vracející se zpět ze záchodu, její poznámku nevnímají. Jak by taky mohli. Je to přece jen hospodská tradice.
Petr si ale všiml toho podivného vzrušení v hlase a podíval se pod stůl.
„Ona se vyzula!“ uvědomuje si okamžitě.
„Tak šup, dolů! Pravidla jsou pravidla,“ povzbuzuje Laura a kyne směrem pod dřevěnou desku.
„Tohle je snad horší než to v šatně,“ říká si Petr.
Pomalu sbírá odvahu a kleká si pod stůl. Pod stůl, kde jsou nohy té, která mu včera sebrala svobodu a získala ho do své moci.
Tohle nebude obyčejné podlézání stolu. Laura je opět o krok napřed – a Petrovi nezbývá, než přijmout svoji roli. Roli toho, kdo kvůli chtíči skončil už podruhé pod stolem.
Opět bezmocný, tentokrát ale bez jediného uzlu na kravatě.
„Hlavně nesmím vypadat, že mě ty nohy příliš zajímají,“ říká si ještě v duchu a noří se mezi čtyři ocelové tyče.
Nevnímá ostatní návštěvníky, své kolegy ani hlučící televizi. Vidění se mu zužuje – a uprostřed vidí jen ten pár bílých ponožek, které na něj jakoby volají, ať přijde blíž.
Vyrazí vpřed.
Okamžitě ucítí tu známou vůni, které si mohl dosyta předchozí večer užívat v šatně Národní opery. Pomalu se sune pod stůl celý.
V tom se bez varování přiblíží k jeho obličeji jedna ze dvou lehce zpocených ponožek Laury a přitiskne se mu k obličeji.
„Ježiši ano!“ bleskne Petrovi hlavou a nasaje opojnou vůni její nohy.
Cukání mezi nohama dává najevo, že tahle porážka byla vlastně výhra.
Pomalu se sune pod stolem, aby nedal kolegům záminku ke zbytečnému přemýšlení, proč mu to tak dlouho trvá.
„Ještě bota, musím ji opět cítit!“ pulzuje Petrovi hlavou a sklání se k bílé tenisce.
Laura, jakoby to tušila, a v okamžiku, kdy Petr zlehka nasává pach propocené boty, ucítí dotyk na temeni hlavy.
Nohou ho lehce přitlačí k tenisce, pak mu laškovně přejede prsty přes krk dolů.
Petr ukončuje svůj průzkum Lauřiných bot a vylézá na druhé straně. Snaží se tvářit jakoby nic, ale tupá bolest mezi nohami dává najevo, že ho Laura opět dostala.
„No vidíš, a ani to nebolelo!“ burácí na celou hospodu Tomáš, spokojený, že Petr splnil trest.
I když – on to tak nevnímal. Je opět na vrcholu vzrušení, penisem mu tepe krev, snažící se kovovou klec prorazit. Bolí to.
Ale to je teď Petrovi jedno.
Mozek dostal porci hormonů, tělo se lehce chvěje. Sedá si zpět na židli.
„No, vidíš! Jak říká Tom. Ani to nebolelo,“ vesele dodává Laura.
Její noha je přimáčklá na Petrův rozkrok, kde může i přes kalhoty cítit přesný opak.
Tohle Petra bolelo.
A Laurou projede vlna vzrušení. Při představě, co její boty a nohy Petrovi způsobují, začíná být vzrušená i ona sama. Cítí lehké mravenčení v prstech a přeje si, aby to nebylo v hospodě.
Ale někde, kde si může Petra vychutnat naplno – bez diváků.
Možná je neděle příliš daleko i pro ni.
Kapitola 19
Po návratu zpod stolu trvalo Petrovi chvíli, aby se uklidnil. Klícka mu docela nekompromisně připomínala, že přílišné vzrušení není žádoucí. S vděkem se zapojil do diskuze Toma a Honzy, kteří se vrátili k práci.
Laura se po zážitku s Petrem pod stolem taky trochu stáhla. Chvíli uvažovala, jestli náhodou trochu nejde sama proti sobě.
„Tohle přece už znáš. Dostat chlapa na kolena, ať prosí a dožaduje se,“ říkal jí vnitřní hlas. „Víš, jak tohle vždycky dopadá,“ vzpomíná si na předchozí zkušenosti.
„On je ale jiný. Cítím to,“ ujišťuje Lauru její část mozku zodpovědná za emoce.
Najednou se necítí tak jistá v kramflecích a poprvé lituje hry, kterou s Petrem rozehrála. Dochází jí, že tohle může být jiné a opravdové.
„To nějak ukočírujeme, drž se role!“ velí jí mozek a ona přerušuje debatu.
„Já bych možná už měla jet domů, je docela pozdě,“ hlásí do pléna s výrazem, který má Petrovi dát jasně najevo, že se očekává jeho reakce.
Ta nepřichází.
Jeho IT mozek přepnul na řešení problémů se servery, které s kolegy probírají, a i penis v kleci po delším vypětí radostně přijal fakt, že není potřeba.
„Petře, pomůžeš mi prosím zavolat Uber?“ snaží se opět dostat Petra do role, která jí vyhovuje víc. „Nefunguje mi nějak karta, zavoláš ho prosím?“
Petr nad tím moc neuvažuje. Ze zkušeností ajťáka moc dobře ví, jak občas běžní uživatelé neodhalí podstatu problému. A jelikož nejrychlejší řešení je použít svůj telefon, už jej loví z kapsy.
„U nábřeží 1552/4, prosím.“ S až nečekaně milým pohledem Laura předává svou adresu.
„Ty vole, dyť to je u nás! To mám maximálně deset minut pěšky,“ uvědomuje si Petr a zadává adresu do taxislužby.
Ano. Jeho vysvobození bylo v noci jen několik kroků od něj.
A přitom tak daleko.
„3 minuty, už je za rohem,“ přeruší myšlenky upozornění aplikace. Laura se zvedá od stolu.
„No nic, pánové, bylo mi potěšením. Teď už aspoň vím, že když mi nepojede notebook, mám ho kam odnést. Pomohli byste přeci nebohé blondýnce v nesnázích, že ano?“
Souhlasné zamručení od stolu dává tušit, že udělala dojem nejen na Petra.
„Možná bych uměl pomoct i s jinýma věcma, hele. Stačí se ozvat, Petr ti může dát číslo,“ pokouší se ještě na poslední chvíli o nejapný flirt Tomáš.
„Hmm, vida. To je super! Tak já, kdybych něco potřebovala, se ti, Péťo, ozvu.“
Ukončuje Tomášovy snahy a odchází ke dveřím.
Tam se ještě otočí, aby zamávala svým novým přátelům. Petrovi věnuje pohled trochu osobnější. A prstem naznačí, jakoby si sahala do kapsy od kalhot.
Petr zajede do kapsy a ztuhne.
Neví, jak se jí to podařilo, ale má tam srolovanou tu ponožku, kterou ještě před chvílí pod stolem obdivoval.
Vrhne pohled ke dveřím, aby alespoň na dálku poděkoval. Ale už není komu.
Laura je pryč.
Opět.
Jak se nečekaně objevila, tak taky zmizela.
Kapitola 20
Laura sedí v taxíku a přemýšlí. I když Petrovi dala – podle ní – jasný náznak, že by třeba mohl jet domů s ní, je na zadním sedadle sama.
„To jsou ti ajťáci, bože!“ pomyslí si lehce zklamaně.
„Musím příště být asi trochu přímočařejší. Škoda... mohla být zábava.“
Uvažuje nad tím, že by mu mohla napsat a naznačit, aby se stavil. Celá hra pod stolem ji totiž docela vzrušila. Když viděla jeho dychtivé oči, cítila, že chce víc.
Ne zítra. Hned!
Popadá rychle telefon a otevírá zprávy.
„Počkat, co to dělám?“ zarazí se najednou. Zamyká mobil a zahledí se z okna.
„Nemůžu mu to přece dát tak lacině. A už vůbec ne tak brzy. Ještě by si na to zvyknul.“
Taxík přijíždí k domu a Laura vystupuje.
Mezitím v hospodě, kde na Petrovy kolegy evidentně zanechala dojem, pokračuje debata. Po Lauřině odchodu už ale tématem není práce – jako bývá zvykem.
„Proč si, vole, nejel s ní? Dyť na tobě mohla oči nechat!“ lomozí Tomáš.
I když ho trochu mrzí, že na jeho narážky nová známá nereagovala, štve ho to i za Petra.
A tomu ta otázka zní v hlavě taky.
„Měl jsem jet s ní? Byl to nějaký signál?“ ptá se sám sebe.
Odpovídá Tomášovi:
„No, víš… ono je to s ní celé trochu složitější. Já nechci být moc hrr. Víš, že to ženský nemají rády.“
Do hovoru se zapojí Honza, který nemá tolik upito jako druhý Petrův kolega. Se kamarádským úsměvem mu dodává sebevědomí:
„Jo, v tomhle má Tom pravdu. Bylo vidět, že nepřišla za náma, ale za tebou. A taky nevím, co jsi pod tím stolem dělal, ale její obličej dával tušit, že něco, co se jí líbilo.“
Plácne Petra po zádech.
„Ty náš bejku! Tak jí napiš, třeba ještě není pozdě.“
Petr se jen uculuje a přemýšlí, jestli má dát na kolegy. Trochu ho potěšila Honzova poznámka, že se Lauře líbila jejich hra pod stolem. Říká si, že možná by to vážně stálo za zkoušku.
„Ostatně... proč by jinak chtěla zavolat taxíka a dávala mi adresu?“
Zadumaně dopíjí pivo a přemýšlí, jestli jí napsat.
„Ne! Já tam zajdu. Ukážu, že jsem chlap!“
Napadne ho, a hned to i vykřikne nahlas.
Zkoumá obličeje kolegů, jakoby se snažil vyčíst jejich reakci. Neví sám, jestli je to dobrý nápad, nebo ne. A přece jen – jak Honza, tak Tomáš už za sebou pár reálných vztahů mají.
„To je náš kluk! Tak se mi to líbí! Jinak by ti přece nedala adresu. Jeď tam a dej jí co proto!“ povzbuzuje hlučně Tomáš. Honza taky pokřikuje a kývá hlavou na znamení, že souhlasí.
„Tak jo. Dám si ještě panáka na kuráž – a jedu,“ zakončuje debatu Petr.
Rozloučí se s kolegy, u baru do sebe otočí ještě jednu vodku a platí. Během toho si nervózně objednává taxík na adresu, kam před chvílí poslal svou novou známou.
„Sakra, možná jsi toho panáka už pít neměl. Víš, jak to pak tam dole funguje! Akorát si uděláš ostudu na první dojem,“ zlobí se jeho vnitřní hlas.
Ale tyhle obavy Petra dnes v noci trápit nemusí.
I když – to v momentě, kdy nasedá do taxíku – ještě nemůže tušit.
Klec v rozkroku se opět začíná plnit představou, že už za chvíli Lauru možná opět uvidí.
Že možná už za chvíli opět bude mít možnost obdivovat její nohy, tělo… a možná i víc.
Zasněně zavírá oči a propadá se do hlubin svých fantazií.
„Je to tady, pane?“
Probere ho zpět řidič, který se dotazuje, u kterého vchodu zastavit.
„Ano, jasně, děkuju. Tady to je,“ opáčí Petr a rychle se hrne z auta.
Neví, jestli je to opravdu tam.
Neví, jestli neudělal chybu.
Neví, jestli je to vůbec její adresa.
Jediné, co ví, je, že bude muset chvíli přemýšlet nad prací, aby trochu povolil tomu tam dole.
Kapitola 21
Laura po příchodu domů zamířila rovnou do kuchyně. Potřebovala si dát ještě drink, aby rozdýchala nedávné zážitky.
Petr jí evidentně vrtá hlavou víc, než by se jí samotné líbilo.
„Je vlastně docela milej. Takovej... nezkaženej,“ přemýšlí nad skleničkou prosecca.
Rozvaluje se na gauči, stále tak, jak přišla z baru. Ví, že by bylo nejlepší jít spát, ale myšlenky na její novou oběť jsou silnější.
V hlavě se jí odehrává scénář, který si tam nosí už od jejich prvního setkání. Nemá sice konkrétní plán, ale ví, že by si s tím roztomilým nerdem chtěla trochu pohrát.
Dát mu ochutnat ještě víc z toho, co ho přivedlo do šatny na večírku.
Možná i trochu víc.
Vrr, vrrr, vrrr. Zvoní telefon.
PETR!
Jako v šoku sleduje displej mobilu a přemýšlí, co dělat.
„Budu dělat nedostupnou. Svou šanci už dostal,“ napadne ji okamžitě.
Vůbec ji v tu chvíli nenapadne, že Petr právě stojí u vchodových dveří.
A už vůbec ne, kolik síly musel v sobě posbírat, aby se neotočil a neodešel domů – ale vytáhl telefon a zavolal jí.
Telefon stále zvoní. Laura se nakonec rozhodne, že minimálně zjistí, co chce.
„Ale copak, už ti chybím?“ bere telefon k uchu laškovně.
„Noo... já… Ahoj Lauro,“ souká ze sebe nejistě hlas na druhé straně.
„No tak, chybím ti, nebo ne? Je to tak složitá otázka?“ odpoví Laura o něco přísněji.
„Jo, to určitě. Já jen že… víš… Já…“ koktá hlas ve sluchátku.
„Co ty? Já poslouchám,“ přeruší ho Laura.
„No... já jsem asi u tvýho domu. Nedalo mi to. Chci tě vidět!“ konečně ze sebe Petr rychle vysype důvod telefonátu.
Sakra! pomyslí si Laura.
Tohle nečekala. Na jednu stranu si sice představovala, jak mohl večer pokračovat, kdyby jeli domů společně, ale že Petr opravdu sebere odvahu a vážně přijede – to ji překvapilo.
„Klíček od klícky ti nedám, není neděle,“ snaží se zachránit si tvář Laura a přemýšlí, jestli má nezvaného hosta pustit dovnitř.
„To nevadí, kvůli tomu tu nejsem. Můžeme si třeba jen povídat,“ rychle odpovídá Petr.
Srdce mu buší, jako by právě doběhl maraton. Bojí se odmítnutí. Bojí se, jestli tímto krokem nenaruší křehkou rovnováhu jejich zvláštního vztahu.
Zdá se mu, že čekání na odpověď trvá celou věčnost.
Slyší dokonce tep krve v uších.
Kdyby teď spadl špendlík, možná by ho slyšel taky.
Ostatně – i Laura je trochu v rozpacích.
Ale zároveň si uvědomuje, že trocha vzrušení by jí rozhodně nevadila.
„A když už sám přijel… proč si trochu neužít srandy?“ pomyslí si a přeruší mlčení.
„Tak pojď. Je to čtvrtý patro, na dveřích mám žlutou kytku. Ale jen povídat si... mi asi stačit nebude,“ zahlásí významně do mikrofonu a zavěsí.
Běží ke dveřím, aby Petra pustila dovnitř.
Srdce jí už buší taky.
Ne strachem, ale vzrušením.
„Tak jo. Pojď kámo, tohle dáš!“ dodává si odvahy Petr, zatímco pomalu stoupá po schodech.
Laura mezitím rychle rovná boty do botníku a přemýšlí, v kterých by mohla nečekanou návštěvu přivítat nejlépe.
„Už vím. Vezmu si ty z firemního večírku. To bude stylové.“
Rychle si sundá ponožky a vklouzne do těch lodiček, které je včera večer svedly dohromady.
