Čtenářský zážitek

Architekti našeho města, stejně jako projektanti tramvajových linek, si zřejmě nelibovali v rovných čarách, pravých úhlech a přehledných systémech. Pro mě to má ten praktický dopad, že při odchodu z domu mám na výběr ze dvou tramvajových zastávek na stejné lince. Ta první je zároveň konečnou své linky, ta druhá je čtvrtou zastávkou od konečné ve směru, kterým jezdím (dvě zastávky mezi tím mám docela překvapivě daleko). Proti zdravému rozumu a tomu, co by udělala většina, zpravidla, nespěchám-li velmi, chodím od dveří svého bytu na tramvaj doleva, tedy na konečnou. Mám k tomu spoustu důvodů, racionálních i méně racionálních. K těm racionálnějším patří to, že jsem vášnivý čtenář, a, jako většina vášnivých čtenářů, nemohu-li si číst vleže, preferuji polohu vsedě. A na konečné zpravidla se mnou nastupuje pět šest lidí, tedy s nalezením místa k sezení nemám takový problém jako bych měl v případě druhé možné zastávky (mezi oběma zastávkami kousek od mého bydliště jsou dvě zastávky obkružující velké obchodní centrum, na nichž zpravidla nastupuje hodně lidí). K těm méně racionálním patří fakt, že mé pracoviště (a zpravidla jezdím tramvají do práce) se nachází na druhé konečné tramvajové linky. V podstatě už v polích, kromě průmyslového komplexu a několika kancelářských budov tam není nic. A já rád romanticky říkám, že jezdím z konečné na konečnou. Dalším faktem důležitým pro další vyprávění je, že jsem si zvykl jezdit do práce s hodinovým předstihem. Původně to byl zvyk z doby, kdy jsem (taktéž většinou tramvají) doprovázel své děti do školy, vzhledem k tomu, že starší dítě má před státnicemi na VŠ, a to mladší loni zdárně odmaturovalo, to před několika lety padlo, ale zvyk jsem zachoval. Hodinu mezi mým příjezdem na druhou konečnou a nástupem do práce trávím rád na lavičce v jakémsi pokusu o park mezi průmyslovým komplexem a několika kancelářskými budovami. Je tam klid, zvláště ráno před prací, shodou nelogičností v naší městské výstavbě je to park udělaný tam, kde nikdo park nepotřebuje a je i mimo všechny cesty do kancelářských budov či průmyslového komplexu.

Ono osudné ráno jsem se na jízdu tramvají vyloženě těšil. Za padesát let svého čtenářského života (tedy od doby, kdy jsem se naučil číst, marně si vzpomínám, kdy mi kniha nebyla společníkem) jsem přečetl většinu klasiků, to důležité z filosofů (klasických i novodobých), většinu významných romanopisců 20. století, a tak se teď specializuji na rarity a kuriozity. A tentokrát jsem se chystal na výbornou raritu, Olova Norkvista, švédského spisovatele, povětšinou autora psychologicko-erotické literatury, co publikoval v 60. až 80. letech. Jeho dílo bylo střídavě zakazováno a povolováno snad ve všech jurisdikcích, ve kterých bylo vydáváno. Bylo považováno střídavě za pornografii i umění, jako by jedno druhé mělo vylučovat. To, co jsem měl v ruce, bylo vydání souboru jeho pozdních povídek, trefně nazvané Experimenty. Kritici se v hodnocení tohoto díla nikdy pořádně neshodli... vlastně na ničem, tak jsem byl zvědav, co mě čeká.

Už na konečné jsem se začetl a do tramvaje nastoupil víceméně na autopilota. Norkvist je evidentně mistr barvitých popisů, a rád eskaluje zvrhlost za hranici pohodlného.Člověka ty jeho prasárničky baví číst a těžko se od nich odtrhuje. Už dávno nejsem testosteronem nabytý mladík, kterého vzruší jakákoli zmínka o ňadrech či vagíně, ale musím přiznat, že zvrhlost a lechtivost tohoto díla, jednotlivých povídek, kratších i delších, ve mě po nějaké době cosi vzbuzovala. Bylo to asi v polovině mé čtyřiadvacetizastávkové cesty, když jsem si jí všiml. Těžko říci kolik jí mohlo být. Vypadala starší, než je, řekněme, patnáct let, ale ne o moc, jistě jí ještě nebylo dvacet. Měla na sobě džínovou sukni s laclem a pod ním takřka nic, jak to vypadalo. Krátké, oblejší, ale nikoli nehezké nohy z ní koukaly takřka v celé své délce, abych tak řekl, ve předu za laclem se vzdouvalo něco, co ještě nejspíš nebyla prsa v plné velikosti, ale rozhodně to nebylo něco zanedbatelného. Ale nebyl to její outfit, co mě udivovalo nebo snad šokovalo, či vyrušovalo. Bylo léto, a takto (ne)oblečená chodila kdekterá. Byly to její oči. Částečně schované za lehce přerostlou černou zubatou ofinou, částečně schované za nadměrně velkými transparentními, ale mírně zatmavenými, brýlemi s kostěnými obroučkami. Ty oči se na mě dívaly. Jako by mě studovaly, skenovaly, zkrátka, ta bytost mě, dědka, do kterého by jí už dávno nemělo nic být, nepřestávala sledovat. Stála nedaleko mého sedadla, otočená směrem ke mě a nekoukala do smartphonu, jak to její vrstevnice takřka bez ustání (alespoň v tramvaji) dělají, nekoukala z okna, ani nikomu netelefonovala. Koukala přímo na mě. Intenzivně, dost možná i vyzývavě.

Rozhodl jsem se si jí nevšímat, vrátil jsem se k Norkvistovi a snažil jsem se znova začíst. Teď už jsem si nebyl jist, zda se mi probouzí poklopec jen díky jeho spisovatelskému umění, nebo zda je v tom i ten rušivý a nepatřičný pohled nějaké slečny, kterou jsem dnes viděl poprvé. Viděl jsem jí opravdu poprvé? Trochu povědomá mi přeci jen připadne, jen jak? Však ona vystoupí, já jedu až na konečnou. Řekl bych, že jsem vydržel tak šest sedm zastávek opravdu nekoukat jinam než do knihy. Pořád jako bych cítil její pohled, či její přítomnost, netuším jak to nazvat, ale říkal jsem si, že se nesluší na stárnoucího pána v obleku a kravatě, aby okouněl po slečnách, co dost možná ještě nemají po maturitě. A pak jsem se podíval směrem, kde původně stála. A stála tam zas, a skenovala mě zas. Přemýšlel jsem, že jí oslovím a zeptám se, zda mi něco nechce, ale myšlenku jsem zaplašil jako pošetilou. Do práce zbývalo tak sedm osm zastávek, jistě vystoupí u nějakého obchodního centra, co je před konečnou. Možná si to celé blbě vykládám.

Norkvist mě dokázal zase odtrhnout od reality, sotva jsem ušima zachytil hlášení: "Konečná stanice, prosím vystupte. Last stop, please exit the vehicle," v už docela prázdné tramvaji. Sbalil jsem knížku a pospíchal do svého oblíbeného parčíku pokračovat ve čtení. Z tramvaje na konečné vystupuje zpravidla dav, který se dělí na proudy bezduše směřující buď ke dveřím do průmyslového komplexu, nebo do kancelářských budov. A tak to bylo, až jsem se od postupně řídnoucích mas lidí odpojil a zamířil do parku, který nikdy není ničím cílem, když jsem si všiml, že vedle mě jde ještě někdo. Byla o hlavu nižší než já, tahle zubatá ofina. Šla vedle mě, jako bychom šli někam spolu, to už bylo divné. "Kam jdete, co to čtete?" oslovila mě bez varování hraně dětsky naivním tónem. "V práci začínám až za hodinu," mimoděk jsem zkontroloval hodinky, "většinou si dám snídani, kafe z termosky a housku se salámem, a nějakou tu četbu před prací tady v parku," ani nevím, proč jsem jí odpověděl. "A co to teda čtete?" pokračoval hlásek tentokrát trochu mísící rafinovanost zhýralé ženy, a naivitu odvážné školačky. "Jmenuje se Olov Norkvist, spisovatel, o kterém se asi ve škole nebudete učit, už se na něj skoro zapomnělo," mlžil jsem, nestál jsem nějak o to zacházet do detailů. Vpravdě konverzace mi začala být nepříjemná, i to, jak na mě pořád koukala, jako na boží obrázek. Nejspíš má nějaké psychické problémy, říkal jsem si.

Došla se mnou až k "mé" lavičce. Není moc na očích, nestojím o to, aby si šéf, či nějaký spolupracovník všiml, že jsem "v areálu" před začátkem pracovní doby a začal mě otravovat s pracovními záležitostmi. "Přečtete mi něco?" začala nenuceně, jako by v naší "konverzaci" nebyla chvilka mlčení. "Nevím, jestli je to vhodné, aby člověk jako já, někomu, jako ty četl zrovna Norkvista v opuštěném parku," řekl jsem po pravdě, sedaje si. "Tak nějakou ukázku..." sundala brýle a její čokoládové oči vynikly v celé kráse a jakési prazvláštní neodolatelnosti prosícího dítěte. Bez vyzvání si sedla vedle mě, příliš blízko, řekl bych. A nespustila ze mě oči. Nechtěl jsem tropit scény a upřímně jsem se obával, aby se v těch kulatých čokoládových očích neobjevily slzy, zároveň se mi, jistě pochopíte, nechtělo předčítat nějaké dorostence zrovna z tohoto díla. Ale po chvilce váhání jsem prostě rezignoval, řekl jsem si, že když uslyší, co čtu, nejspíš uteče. Stejně nedávalo smysl proč je tady, proč na mě tak kouká, co vlastně tohle všechno má znamenat. A nejlepší způsob jak to zjistit, bylo vybrat obzvláště peprný úryvek a počkat na její reakci.

Inu začal jsem: "... Nechtěla na sobě nechat nic zdát. Jakoby nenuceně stála u baru a zejména se snažila, aby ruka jejího šéfa šátrající pod její minisukní byla viditelná z co nejmenšího počtu úhlů. Bála se. Její manžel stál vedle ní a mluvil s ní, stačilo, aby se nějak nečekaně naklonil či pokročil, a viděl by, že jí právě prstuje její šéf. Nebylo pro ní jednoduché mluvit, ani se svým mužem, když měla prsty cizího muže hluboko ve vagíně. Šéf v tom uměl chodit. Znal ji. Lépe než manžel. Věděl, co udělat, kam sáhnout, co pohladit, aby maximalizoval její rozkoš. V tomto případě i utrpení. Mluvili o dětech, hypotéce, plánech na víkend, nevypadalo to, že by si Stefan něčeho všimnul. A šéf postával vedle, jako by se ho z toho nic netýkalo. Jen ta jeho ruka, umě vpašovaná pod minisukni.

Stefan Hasseho neznal. Vlastně to měla být noc, kdy Stefan Kolkka Hasseho Fredriksena pozná. A dohodnou si nějaký kšeft, který Stefan tak nutně potřebuje. Vše vypadalo dobře, došli do baru, kde měla být schůzka, ale než stačila v přeplněném prostoru vyhledat Hasseho pohledem, ucítila známé prsty na místech, kde už byly hodněkrát. Ještě ho pořádně neviděla, ale věděla, že je přímo za ní, cítila jeho kolínskou, cítila jeho pohyby, známé pohyby. Pokud se koukal jejich směrem, ví, že tu je s manželem, ale stejně jí dělá toto. Perverzák. Vlastně nikdy ani pořádně nevěděla, jestli má s Hassem poměr, nebo jestli jí on zneužívá. Nikdy se jí neptal, jestli něco chce, nikdy nežádal o žádné svolení. Prostě za ní přišel a udělal jí. Zřídka chtěl, aby ona udělala jeho, ale když chtěl, uměl jí přimět. Trvalo to už celých deset let, co u něj pracuje. Ještě před tím, než se seznámila se Stefanem. A nepřestalo to, ani když si ho vzala..."

Četl jsem nahlas a pociťoval mírné vzrušení, až po chvíli jsem si všiml, že je zčásti způsobeno tím, že se její ruka dotýká zipu mých kalhot. Netuším, kdy jí tam dala, ale teď už mi zřetelně hladila vzdouvající se rozkrok. Podíval jsem se na ní, snažil jsem se o vyčítavý, či snad káravý pohled, netuším, zda se mi to povedlo. Zahypnotizovala mě těma svýma čokoládovýma očima a prostě jen nenuceně řekla: "Čtěte dál, prosím..."

"Věděla, že se jí to blíží. Nechtěla, nebo spíš nemohla se udělat, to by Stefan poznal, nebo by alespoň pojal podezření. Zadrhávání v řeči zatím sváděla na účinky alkoholu, možná si přeci jen neměli dávat ty dvě deci, než se vydali do města. Chvíli vzdorovala všemu, nechtěné ruce v klíně, manželovým otázkám, kde že je ten slavný (a příšerně bohatý) Hasse, svému vlastnímu tělu. Pak, takřka vteřiny před nevyhnutelným průšvihem, dostala spásný nápad. Cukla sebou a prudce, ale co nejvíc plynule, aby mohla Hasseho ruka nenápadně opustit své působiště, a omluvila se Stefanovi, možná příliš hlasitě, že si potřebuje odskočit. 'Ale, ale, kdopak tu není?' předstírala překvapení. 'Jak dlouho už tu sedíš a posloucháš nás?' řekla jakoby rozpačitě směrem k Hassemu. Tikla pohledem ke Stefanovi, který zjevně nevěděl, která bije. Hasse se defenzivně usmíval, evidentně zaskočen její nečekaně rozhodnou akcí, a rozmýšlel se, jak naloží s nově vzniklou situací. Po půlvteřině trapného ticha mezi třemi lidmi uprostřed rušného baru se rozhodla ponechat si iniciativu. 'Stefane, tak tohle je můj excentrický šéf Hasse Fredriksen. Hasse, tak tohle je láska mého života, o které jsem ti tolikrát vyprávěla, Stefan Kolkka. Pánové omlouvám se, vážně už musím někam.' Koutkem oka zahlédla, že Hasse nabídl Stefanovi pravici a Stefan mu jí vděčně potřásl. Celou cestu k dámským záchodkům přemýšlela, kterou ruku používal Hasse k jejímu dráždění. Palec cítila na pravém stehně a stála k němu zády, ruku musel mít dlaní nahoru, protože na poštěváčku cítila bříška jeho prstů, když opustil vagínu. Jasně, musela to být pravačka. Hasse právě podal jejímu manželovi ruku, co byla před pár vteřinami v ní, nejspíš byla ještě od ní. Zatmělo se jí před očima. Zavrávorala, taktak se chytla kliky dámských záchodků a ta jí zachránila před pádem. Nikdy netušila, že se o ní může pokoušet orgasmus i ve chvíli, kdy se jí nikdo nedotýká..."

Četl jsem dál, a pak další odstavec a ještě jeden a možná ještě další, učetl jsem asi dvě stránky. Dotyky na mém penise zintenzivňovaly, po čase jsem pojal podezření, že už se mě dotýká kůže na kůži. Odklonil jsem tedy knihu, abych zkontroloval situaci v reálném světě. Její ruka objímala můj penis, který jsem já sám dobrý půlrok neviděl v takto výstavní erekci. Měla malou ručku, mnohem menší než má Ivana, což mimo jiné způsobilo, že můj penis takto vypadal větší. Snad proto jsem jí neokřikl, i když její, tedy spíše teď už naše chování nebylo vůbec vhodné. Podíval jsem se na tu záhadnou bytůstku snaže si nepříliš jasnou myslí zrekapitulovat, jak se stalo, že mi teď v parku, do kterého nikdo nikdy nechodí, honí péro nějaká teenagerka. Když jsem se podíval na ní, zjistil jsem, že si povolila a sundala lacl své sukně. Měl jsem pravdu, když jsem odhadoval, že pod ním nic neměla. Její téměř dokonale kuželovitě tvarovaná ňadra zakončená velmi minimalistickými hodně tmavými dvorci a špičatost podtrhujícími absurdně dopředu stojícími bradavkami. Měl jsem pocit, že bych měl něco dělat, ta ňadérka, co by mi opravdu hezky padla do ruky jsem chtěl polaskat, ale neuvědomil jsem si, že mám stále v ruce knihu s tvrdým hřbetem. Naklonil jsem se na ní, a jak jsem nevěděl, co s rukama, z nešikovností jsem jí praštil naplocho přebalem knihy, kterou jsem měl založenou ukazovákem, do ramene. Pobavilo ji to. "Opatrně pane," řekla. Až teď jsem si uvědomil, že mi celou dobu vyká, i teď kdy její levačka kmitá v mém otevřeném a komicky dopředu vyvaleném poklopci. "Radši čtěte, já se o zbytek postarám," dodala.

Na chvíli pustila můj penis, zvedla se z lavičky lehce si vyhrnula sukni (moc nemusela, sahala jí sotva pod rozkrok) a sedla si mi čelně obkročmo na kolena. Nohy prostrčila mezerou mezi sedadlem lavičky a opěradlem. Koukal jsem na to chvilku jak opařený, s rukou s knížkou založenou ukazovákem povislou podél těla. Dívala se mi do očí tím svým hypnotizujícím pohledem, jemně, bez velkého násilí mě pozvedla ruku s knížkou, přiměla mě, abych jí otevřel na založeném místě, pootočila mi hlavou, abych viděl na čtení. A pak jsem jen blízko levého ucha slyšel pološept polovzdech: "Tak už čtěte..."

"... Už vzdala všechny konvence. Jen se komíhala v rytmu dvou těl, nalepených na to její tak těsně, jak jen to bylo fyzicky možné. Uvědomovala si, že ti dva se musí držet v pase nebo za zadky, jinak prostě nebylo možné, aby se na ní oba tak nalepili. Pohybovali se spíše proti rytmu hrající hudby, než podle něj, tančit ve třech takto vysokokontaktní ploužák prostě nejde, natož v rytmu. Oba muži měli ztopořené penisy natlačené v kalhotech od rozkroku nahoru. Stefanův jí tlačil na břichu, Hasseho mezi půlkami. Cítila je tak dobře, že je mohla porovnat. Ne na dálku, jak je porovnávala dosud, ale v přímém kontaktu. Ale ujistila se v tom, co jí bylo jasné už déle. Stefan ho má výrazně silnější, takový podsaditější, objemnější, zato Hasse ho má delší. Hasseho je takový pronikavý šíp, co vstoupí, kam si jeho majitel zamane, a tak hluboko, jak si zamane. Jako by k Hassemu seděl, byl to muž podobných vlastností, jako jeho penis. Těžko existovaly v celém Göteborgu, či celém Västergötlandu dveře, které by před ním mohly zůstat zavřené, těžko existovala v provincii nějaká schůzka, na kterou nebyl pozván. Neuvědomovala si, zda se této myšlence uchechtla nahlas, či jen v duchu. I Stefana jeho penis, jako by ho vystihoval. Dalo práci, aby někam pronikl, nebyl to typ, co by se kdekam vešel, ale tam, kde se jednou dostal, na něho nezapomněli. Ale ne, myšlenky na jeho ex, co ho terorizuje kvůli dětem, na tento večírek nepatří.

Měla podezření, že ti dva, Göteborský byznysmen z dánské rodiny, co má konexe na všech skandinávských královských dvorech, a dítě stockholmských ulic, co má talentu na rozdávání ve většině věcí, na které sáhne, si nějak paradoxně padnou do oka. Jen netušila, že to bude takové. Jednali spolu asi hodinu a půl hodiny, nechtěla být přítomná, a tak si hledala příležitosti, jak se od nich vzdálit. Nejdříve si šla na záchod dořešit orgasmus, ke kterému jí Hasse málem dohnal uprostřed nabitého baru, pak uviděla známou. Vlastně to ani nebyla pořádná známá, viděli se jednou na nějaké konferenci, ale šla s ní promluvit pár slov, aby nebyla s nimi dvěma, pak zas odběhla na záchod, tentokrát opravdu za účelem potřeby. Pak si šla dát skleničku na bar a trochu se tam zdržela flirtováním s barovými povaleči. Když se k nim vrátila, ke stolu, který si pro své jednání vybrali, už oslavovali vzájemnou dohodu. Stefan se stane externím kreativcem pro dva Hasseho podniky, pro začátek. Uvidí se, jak se ukáže. Pak se oslavovalo, sedla si mezi ně, a od té doby na jí ruce obou dorážely na všelijaké části těla. Snažila se Hasseho dotyky skrývat před Stefanem, ale byla si jistá, že nebyla úspěšná. S dalšími rundami to nabývalo na intenzitě. Uvědomila si svoji opilost a neschopnost odolávat těm dotěrům, manželovi a dlouhodobému milenci. A už nic nijak neskrývala, alespoň ona ne. Jako by se ti neřádi ještě vzájemně podporovali. Začala se bát, co si vlastně všechno spolu řekli. Koukali na sebe a sršeli narážkami, jako dva letití známí. Čím dál odvážnějšími a dvojznačnějšími.

Chtěla si se Stefanem promluvit, co se to vlastně děje, a tak ho vyzvala k tanci, jakmile začala hrát hudba. Ale byl to Stefan, kdo trval na tom, že Hasse bude tancovat s nimi. A tak postupně, po nějakém trapném začátku vytvořili tento propletenec. Až teď si začala uvědomovat, že v tom propletenci se už dávno nesvíjejí na tanečním parketu. Nějak, aniž by si byla schopna uvědomit jak, se dostali do temné chodby vedoucí k zadním dveřím. Stefan byl opřený o stěnu a líbal jí, jak to dokáže jen on. Jeho jazyk rejdil po jejím horním patře a vytvářel tam efekt, jako by jí po něm lezla chlupatá moucha. Takhle jí to vždycky přišlo. Ale dokázal jí tím vzrušit, vlastně ani nevěděla, zda se jí to opravdu líbí, nebo je to jenom podmíněný reflex. Takhle jí vždycky líbal, když měl nastat sex. Měl nastat sex. Měl nastat sex. Uvědomuje si vůbec Stefan, že tu nejsou dva ale tři? Navíc na chodbě k zadním dveřím baru, na kterou může kdokoli kdykoli přijít? Co se to děje? Ze zmatku jí vytrhl Hasseho hlas. Až nyní si uvědomila, že Stefan sedí na bobku a ona je nad ním skloněná. A že jí někdo stáhnul kalhotky ke kolenům! Co to? 'Můžu ti ošukat ženu, Stefane?'. 'Zeptej se jí, tohle je Švédsko, tady rozhodujou ony...' uchechtl odpověď Stefan. 'Tak co bejby, když už jsi takhle nastavená...' směřoval k ní polootázku Hasse. Na odpověď nijak moc nečekal. Hasseho zřídkakdy zajímalo, co si myslí někdo jiný. Jeho příraz byl tak mocný, že trkla hlavou do Stefanovi hlavy. Spustila se mu krev z nosu, ale smál se. Bože tak zle se smál, tekla mu červená nudle a smál se zle a opile a honil si, zatímco jí zezadu klátil její boss..."

Řekl bych, že na mě nasedla hned jak jsem začal číst. Vnímal jsem její poskoky na klíně celou dobu, co jsem četl. Koutkem oka bylo možné zahlédnout ta její houpající se prsa, velmi pružná, řekl bych, byl jsem na hranici mezi knižní a opravdovou realitou a, i vzhledem ke svému vzrušení, jsem je nedokázal dost dobře rozlišit. Někdy, když v povídce došlo na zvrácenou trojku v zadní chodbě baru, už jsem nedokázal číst koherentně. Přeskakovaly mi řádky, nenavazovaly mi věty. Vždycky, když jsem čtení přerušil, a chtěl se podívat do reality, zazněl mi do ucha vzdech jako: "Ještě čtěte, ještě prosím čtěteee, přečtěte mi tooo". A tak jsem četl o tom, jak hrdinku vysemenil Hasse, jak Stefan mísil krev tekoucí ze svého nosu s Hasseho spermatem, když jí pak lízal. Jak si jí znova vzali, tentokrát na střídačku. Jak byli čím dál agresivnější, hrubší k ní slovy i skutky. Povídka nabírala grády, hrdinka už měla modřiny, tedy zaděláno na modřiny, a ti dva jí střídavě způsobovali bolest a přiváděli k orgasmu, až se jedno nedalo odlišit od druhého.

Už se mi dělaly mžitky před očima, četl jsem přerývavě, přeskakoval jsem a pletl řádky, povídce už zbývaly poslední dva odstavce. A na mém klíně poskakovala bytůstka, o které jsem nevěděl zhola nic a stále mě pobízela, a stále vykáním, abych četl dál a ještě a ještě. Navíc jsem cítil, co už jsem pěkně dávno necítil. Tedy, že se blížím k vrcholu. Nevěděl jsem, jestli mám číst, nebo bytůstku varovat, ona pořád ať čtu. A tak jsem četl, jak se na hrdince vyřádili, až nebyla schopná vstát, roztrhali jí šaty a spodní prádlo. A pak jí tam nechali pohozenou, zneužitou a zneuctěnou. A odešli. A Stefan na ní při odchodu pohodil rozvodové papíry. Tím povídka skončila. A tím jsme skončili i my. Uvědomil jsem si, že stříkám do útrob bytůstky semeno nástrojem, který tomu takřka odvykl. Musela to cítit a ještě si přičupla.

"To byla pěkně podivná povídka..." řekla jakoby nic, když ze mě sesedala, "... ale ráda si poslechnu další od stejného autora," dodala vesele, mezi tím nenuceně zkasala minisukni a nahodila lacl zpátky. Vypadala teď úplně stejně, jako by se nic nestalo. Jako by byla celou dobu oblečená. Jen já měl rozcapený rozkrok, ze kterého už visel vadnoucí penis, ale to už veselým krokem odcházela a když jsem na ní zavolal, ani se neohlédla. Podíval jsem se na hodinky 9:01, kruciš, pracovní doba mi začala před minutou. Rychle jsem se upravil, a gratuloval si, že jsem si dnes vzal kalhoty světlejší barvy, na kterých můj zaneřáděný rozkrok nebyl vidět, nebo alespoň nebude, až zaschne. Brr.

Stane se maximálně jednou dvakrát do roka, že přijdu do práce až po deváté. Dneska byla moje karta registrovaná 9:05. A šéf už mě vyhlížel před kanceláří "Dneska nějak pozdě," začal zvesela. Chtěl jsem zamručet nějakou omluvu, ale nestihl jsem to. "Začetl ses co?" ukázal na knížku, co jsem, aniž jsem o si to uvědomoval, pořád držel v ruce, a doprovodil to mnohoznačným úsměvem. Ani teď jsem nestihl odpovědět: "No jo, vím to na tebe, že si támhle do parku ráno chodíš číst, ale jsem uznalej, neruším, většinou to stihneš do práce včas," pokračoval se stále mnohoznačnějším úsměvem. "To víš, erotická literatura..." pozvedl jsem knížku ve snaze vyhodit nebývale veselého šéfa z konceptu. "Ach ty prasáku starej..." překvapivě se nenechal rozhodit. "Jsem o měsíc mladší než ty, pamatuj..." opáčil jsem mu a už jsme se smáli oba. Jsme spolužáci od základky po vejšku, do firmy jsme nastupovali spolu. On to hold dotáhl dál, ale nikdy jsem mu to nevyčítal, je prostě lepší. Naložil mi práci, která nebyla těžká, ani nedodělků jsem moc neměl. Ponořil jsem se do toho a téměř zapomněl na raní epizodu. Lépe řečeno, přesvědčil jsem sám sebe, že se rozhodně nestala tak, jak jsem jí vnímal. Že to bylo jinak, že možná i ta bytůstka je nějaká halucinace. Začal jsem si o sebe dělat starosti, zda netrpím schizofrenií, nebo tak něčím. Ale pravdou bylo, že jsem se cítil výborně. A taky, že skvrny na mém poklopci rozhodně nebyly halucinace.

Domů jsem šel o trochu dřív, aby ne, měl jsem hotovo. Tentokrát jsem si po cestě nečetl, projednou jsem koukal z okna. A těšil jsem se na Ivanu. Pro stárnoucího patrona s odcházející erekcí je těžké mít o jedenáct let mladší ženu, a to si ani nedovedu představit, jak těžké to musí být pro ni. Ale věděl jsem jistě, že dneska má volno, že obě děti jsou v trapu, jedno v zahraničí a to starší domů už chodí spíš jen na návštěvu, že dneska ji nezklamu.

Už si ani nepamatuji, kdy jsem se na svou ženu vrhnul hnedka ode dveří. V našem vztahu byla netypicky ona ta spontánní a živočišná, a já byl vždycky ten, co potřeboval svíčky a romantiku. Po půlhodinovém milostném zápasu jsme oba skončili hluboce oddechující na naší manželské posteli: "Po sedmi měsících..." promluvila jako první "bože, vždyť já se už ani nechráním, klidně můžu být ještě těhotná," probleskla jí obličejem starost. "Tak budeme mít třetího špunta, zas tak moc se neděje..." řekl jsem jí blaženě a usměvavě. "Začals brát ten Tribulus terestris, nebo co?" vyzvídala. "Ale ne, čtu teď takovou švédskou hambatou knížku..." odpověděl jsem polopravdivě, "asi to bylo všechno o hlavě...". Přitulila se ke mě, jak už dlouho ne. A jak už dlouho ne, stihli jsme pak ještě v noci jedno číslo. A od té doby začlo naše manželské "druhé jaro", co trvá doteď. Bytůstku jsem ze své reality skoro vytěsnil. Druhý den jsem jí v tramvaji nepotkal, další den pak taky ne a byl jsem naplno přesvědčen, že byla jen výplodem mé fantazie.

Až jednou mě zavolal do své kanceláře a se mnou to málem seklo, seděla tam ona bytůstka, stejná zubatá ofina, stejné kostěné obroučky, jen tentokrát byla oblečená poněkud cudněji. "Rózu už jsi asi deset let neviděl, že?" představil nás. Aha Róza (vl. jménem Rozálie), šéfův hřích s jednou z našich bývalých uklízeček: "Věřil bys tomu, že tohle třeštiprdlo příští rok maturuje?". "No, malej Jura maturoval loni, to víš, že věřil, vyrostou vždycky tak strašně rychle." "To ona tě tuhle práskla, že se zašíváš támhle v parku a čteš si." "Víš, teď už tam ani tolik nechodím," byla moje další polopravdivá odpověď, je pravda, že jsem poslední dobou pár ranních seancí vynechal. "Však já ti to nevyčítám, do práce chodíš včas, práci odvedeš taky vždycky včas." uklidnil mě šéf. "Co čtete?" přerušila drze náš rozhovor Róza. "Tak různě, od všeho trošku, teď mám zrovna rozečtené rané povídky Dashiella Hammeta, zakladatele drsné školy americké detektivky." odpověděl jsem stydlivě. "Jé, to byste mi mohl někdy něco přečíst," vrhla na mě pohled, který jsem tak nějak znal. "Ona je totiž Róza tak trochu taky knihomolka, říkal jsem si, že bys jí občas mohl půjčit nějakou z těch tvejch rarit, kterejma se pořád chlubíš, nebo jí prostě občas něco přečíst..." uzavřel rozhovor šéf. Tak odtud vane.