Jak zabít souznění...

Na to seznamovací rande jsem se hrozně těšila. Předcházela mu asi dvoudenní komunikace, ale byla to teda smršť. Porozumění, souznění... vše, co psal, bylo tak promyšlené a tak to zapadalo do mého vidění světa ... a já reagovala sice z jiného úhlu pohledu, ale vlastně jsme každý psali totéž ... Takové psané porozumění se nachází přinejlepším výjimečně. Nejen proto jsem se chtěla vidět co nejdříve.

Začátek byl mírně rozpačitý, což nebylo nic překvapivého. Vím, jak moc jsem se mu líbila podle fotek, vím, že byl nadšený z našeho psaní stejně jako já. Nevadí, to se dá pochopit, to, že já touto rozpačitostí netrpím (no, spíše se jen projevuje jinak - mluvím a plácám kdeco), neznamená, že je to špatné. Tak jsem se chovala bezprostředně a věřila jsem, že jeho nervozitu odbourám. Což se po chvíli skutečně stalo, a taky se rozmluvil. Vypadalo to dobře. Nešetřil obdivem.

No, opravdu nešetřil... po nějaké chvíli jsem z toho už neměla úplně nejlepší pocit.

Když po každém tématu přijde reakce, jak je úžasný, že si tohle myslím, jak je skvělé, že mám takové názory ... jak to obdivuje, jak mu to přijde skvělé, krásné, obdivuhodné... Komplimenty samy o sobě mě už dlouho do rozpaků nepřivádějí, beru je s nadhledem a jako projev zájmu, v podstatě i jako součást etikety na rande, které vypadá nadějně. Ale začalo jich být nějak moc, z čehož jsem začala být trochu rozpačitá, postupně skoro až otrávená. Když jsem se pokusila naznačit, že to trochu přehání, že mě nemůže hodnotit, když mě dobře nezná, přišla odpověď, že chce, abych to věděla, že mě tak vidí. Odpověděla jsem mu upřímně, že z hlediska informací to pro mě nic neznamená, protože nadšení při prvním setkání opravdu nevypovídá o realitě. Rozloučili jsme se nicméně hezky, a já doufala, že do příštího setkání to psaní přejde na původní notu, kdy jsem měla pocit, že se bavím s mužem, který je mi rovnocenný.

Bohužel, nestalo se.

V následné psané komunikaci to už nebylo po každém tématu, ale dokonce po jedné větě. A to se týkalo prostého sdělení, že jsem právě nemohla odpovědět, protože jsem porcovala chlazené kuře, které jsem koupila, tak aby se mi nezkazilo. Reakce "aha, tak ty jsi navíc k tomu všemu ještě úžasná hospodyňka..." mě už skutečně otrávila. V tu chvíli už možná bylo po všem, ale ještě jsem učinila poslední pokus odvrátit to katastrofální směřování. "Brzdi s těmi lichotkami." Což opět vzal jako výzvu k tomu, aby opěvoval mou úžasnost, protože on přece nelichotí, jen chce, abych věděla, jak skvělá jsem. A to už byla skutečně poslední kapka.

Doháje, samozřejmě, že chci, aby si chlap o mně myslel, že jsem úžasná a kdesicosi. Ale musí to být chlap, který i ve mně vzbuzuje obdiv, respekt, vůči kterému cítím něco podobného! Ale jak můžu vzhlížet k někomu, kdo se nezmůže na nic jiného, než na kolovrátkové "ty jsi tak úžasná"??

Vysvětlila jsem mu to velmi důrazně, ovšem to už byly veškeré sympatie tytam. Bylo mi to trochu líto, protože původně to opravdu vypadalo na spřízněnou duši. Možná jí i mohl být, kdyby se nepasoval do role vděčného pejska.

Kapitola 2
Po několika měsících mě znechucení přešlo. Ne že bych tomu dávala velké šance, jednou znechucena nedává moc nadějnou vyhlídku na změnu, nicméně to prvotní souznění bylo natolik skvělé, že jsem nechtěla zahodit ani tu nevelkou možnost. Třeba mu to došlo, že to zabil, třeba bude teď víc sám sebou... Třeba.

Domluvili jsme se na další setkání. Je možné, že to bylo odsouzeno k nezdaru už od samého začátku, ale chtěla jsem k tomu přistupovat pozitivně.

No, je pravda, že zbožňující lichotka zazněla asi jen jednou. Asi se opravdu poučil a snažil se krotit. Rozhovor plynul. Místy ztichl. A tahle tichá místa ... to byla definitivní konečná. V těchto tichých časových úsecích na mě upřel své nevinné oko, a hleděl na mě pohledem zbožňujícího oddaného otroka. Chci říkat věci na rovinu, i když ty nepříjemné mi moc nejdou. Takže jsem ze sebe dostala jen "Proč na mě tak koukáš? Jsem z toho nervózní."

"Nebuď nervózní," a hleděl na mě upřeně s přiblblým úsměvem dál. Nevěděla jsem, kam s očima, což mu očividně nevadilo, pozoroval mě s nejvyšším zájmem. Na tohle jsem nějak odpověď nenašla. Když se tato odmlka provázená upřeným zbožňujícím pohledem zopakovala ještě dvakrát, modlila jsem se, ať se mi rychle podaří dopít co mám, a zahlásit odchod. Ne, tohle nepůjde. NE. Velké tučné blikající NE.

Jak jen se mohl z chlapa, který měl vyzrálý pohled na život a názory promyšlené, formulované aktivně vlastními slovy (nešlo o přikyvování), stát takovýhle podlézavý čokl?? Proč?? Hlavně, že tehdy mlel o rovnocennosti a vyváženosti mezi mužem a ženou.

Ano, my ženy chceme obdiv. Ale chceme obdiv od MUŽE, ne od podělané sračky. Chceme slyšet od MUŽE, kterého obdivujeme, že jsme pro něj úžasné, chceme to slyšet potom, co se zachováme jako krávy a chceme navždy chodit kanálama. Ale nechceme - já nechci - bezmezný obdiv za to, že řeknu, že je hezké počasí ("ty jsi tak pozitivní, líbí se mi, jak umíš vychutnávat obyčejný den") a že jsem uvařila oběd ("úžasná hospodyňka a skvělá matka").

Chápu to od nějakého primitiva, nesebevědomého chudáka, který ještě nikdy ženskou neměl. Ale od sečtělého vzdělaného muže, který už má nějaký ten vážný vztah za sebou? Nechápu.