Chudák upřímnost...

Pro mě takové věčné téma. Protože se nikdy nepřestanu podivovat nad tím, jak tuto - původně krásnou vlastnost - umí spousta lidí zkazit.

(A jinak jo, je to zase něco, co se moc nesluší říkat nahlas (vím, že nahlas se sluší naříkat "lidi chtějí upřímnost, ale pak ji nedávají, upřímnost se nenosí, já jsem upřímná a proto jsem já chudinka neoblíbená"), takže to asi zase schytám :) )

Jsou lidi, kteří mají nějaký vnitřní problém, který způsobuje jejich permanentní naštvanost na svět, nespokojenost se vším (a hlavně se sebou), anebo je to prostě jen baví, zraňovat druhé a vysírat (pak to nese jisté rysy sociopatie). Tito lidi se s oblibou a hrdostí nazývají "upřímnými". (Uvozovky ode mě, a kdybych to nevypadalo moc blbě, dala bych jich tam aspoň deset na obě strany.)

Jenže upřímnost není totéž, co potřeba vysírat. Primární význam slova upřímnost je totiž opak lhaní, nebo prostě důvěryhodnost. Ano, s upřímností se spojuje i schopnost umět říct nepříjemnou pravdu, je-li to nutné. ALE!

...zdůrazňuji "schopnost" (ne nutkavá potřeba)

...zdůrazňuji "je-li to nutné"

...říkat nepříjemné věci není primární význam slova upřímnost. To je až vedlejší efekt, důsledek všeobecné důvěryhodnosti.

Vážení samozvaně "upřímní", pokud máte několikrát denně POTŘEBU říkat druhým nepříjemné věci, i tehdy, když to není dobré k ničemu jinému než k uvolnění vašeho přetlaku nebo k vašemu pocitu, jak vy sami jste úžasní a skvělí, pokud máte nutkání říkat nepříjemné věci lidem, kterým jste víceméně u prdele, a kteří by měli být u prdele vám...

... mám pro vás smutnou zprávu.

Ta vlastnost, kterou disponujete, se NEnazývá upřímnost. Má to různé názvy, např. neomalenost, hulvátství, nedostatek sebeovládání, povýšenost, misantropie, asociálnost, absence emapatie (=sociopatie), vyberte si. Ale ne upřímnost - pokud tomu totiž říkáte upřímnost, pak především nejste upřímní sami k sobě a lžete si do kapsy, abyste se nemuseli dívat na svůj vlastní nešťastný život.

Upřímný člověk nemusí být nutně nepříjemný. Pokud upřímný člověk netrpí výše zmíněnými vlastnostmi či poruchami, je obvykle vnímán jako člověk příjemný, milý a sympatický, možná až na druhý či třetí pohled, právě proto, že jeho primárním zájmem není zalíbit se. Přesto - jako ostatně každý duševně nezmrzačený člověk - upřednostňuje dobré vztahy s okolím. Z upřímného člověka cítíte, že pokud je na vás milý více než k ostatním, je to proto, že vás má skutečně rád, a ne proto, že z toho něco bude mít. Pokud vám říká, že vy jste pro něj ta jediná a nejdůležitější, můžete se spolehnout, že to pro něj není blá blá kec, ale že to myslí skutečně vážně. Pokud vám řekne, že na té chlastačce s klukama žádné ženské nebyly, tak víte, že nebyly. A pokud vám říká, že je nezadaný, tak skutečně to neznamená existenci manželky, se kterou si nerozumí a "v podstatě" už jenom žijou vedle sebe, a možná někdy v budoucnu se i budou rozvádět.

Takže pánové - vy samozvaní "upřímní". To je důvod, proč ženský na seznamkách hledají upřímné chlapy. (Já teda ne, aspoň to teda nepíšu - přijde mi to totiž informace nahovno, neumím si představit, že nějaký protřelý lhář a intrikán, který spočine na mém profilu, si řekne - no, tu bych klidně i přefik, ale když říká, že hledá upřímného, a to já nejsem, tak to radši zkusím u nějaké jiné.) Ženský na seznamkách si totiž přejí ty důležité atributy upřímnosti - viz odstavec výše. Vážně nehledají chlapa, který jim na prvním rande řekne "ty šaty sis kupovala, když jsi vážila trochu míň, že?" nebo "celkem ti to i sluší, ale ta rtěnka je dost divná" případně "ale jo, docela se mi líbíš, i když ty prsa bys mohla mít větší/menší".

Jestlipak vás někdy napadlo, že upřímnost se nevylučuje s taktem?

Jestlipak vás někdy napadlo, že upřímný člověk nemusí být neomalený hulvát, a že třeba pečlivě zvažuje, zda je třeba nepříjemnou věc říct, že třeba neméně pečlivě volí slova, a především - nemá z toho žádné velké potěšení, že musí říct něco nepříjemného..?

Jestlipak vás někdy napadlo, že pokud je to vaší oblíbenou činností, neustále něco "upřímně" kritizovat a komentovat, a "bavit se" tím, jak lidi, kteří chtějí upřímnost, ji nakonec "nedávají"... napadlo vás někdy, že je něco v nepořádku s vámi??

Jestlipak vás někdy napadlo, že skutečná upřímnost se cení především mezi přáteli ... ale když žádné přátele nemáte, je na vaší koncepci "upřímnosti" něco špatně? Že třeba nejdřív musí být přátelství pevné, aby mohlo ustát nepříjemnou kritiku, ale nikdy se nemá jak stát pevným, pokud nebude postaveno na sympatiích a porozumění?