O orgasmu

Neumím odpovědět na otázku kolik jsem měl žen, mužů, zvířat či věcí, protože zapomínám, ale už dávno jsem dospěl k závěru, že orgasmus je radost z dočasného uspořádání sebe sama těsně po rozpadu na nekonečno odrazů v druhých.
Co mě však fascinuje na „malé smrti“ - jak by řekli Francouzi, je fakt, že s její vzácností, roste její síla měnit a popírat čas.

Jsou to přesně ty vteřiny, které znamenají věčnost. Vteřiny, kdy se ve slastné křeči stáhnou hlasivky tak, až člověk lapá po dechu okamžiku, nebo vydá zvuky syrového bytí. Vteřiny, kdy se poševní brána rytmicky stahuje v doprovodu slastných výstřiků, které doprovází očistný pláč duše. Vteřiny, kdy proud bílé tekutiny hrotu penisu spojuje prostor a splývá s bílou barvou stoliček odhalených výdechem v záklonu. Vteřiny, kdy se rýsují svaly a šlachy navzdory působeným křečím. To ticho mimo prostor, čas a hmotu. A pak? Pak to znovunalezené já, které je menší, pokornější a vstřícnější než kdy před tím.

Přesně takhle začala moje závislost. Závislost na životě a lidech v něm. Pochopil jsem, že orgasmus je vzájemný dar poznání. Jako člověk z masa a kostí ho neumím rozdávat na počkání, protože s každým darem ve mě něco umře, aby se v někom jiném, mohlo něco zrodit...a já vím, při své smrtelnosti, že už mi nezbývá moc příležitostí zastavit ČAS.