Řvoucí ticho

Procházela jsi mezi stěnami a kochala se barvami obrazů českých impresionistů. Některé jsi minula bez většího zájmu, u jiných jsi nasávala atmosféru i minutu. Kašlal jsem na obrazy, vnímal jen jejich obrysy. Jednak jsem tady už byl nedávno, ale především objekt mojí fantazie jsi byla ty. Ani nevím, proč jsem tě sem vzal. Vlastně proč jsem ti vůbec odpověděl na zprávu. Proč jsem neodepsal nicnevypovídající, alibistický text o dvou třech slovech jako na tvoje předchozí zprávy. Proč jsem znovu vstoupil tam, kam jsem se zařekl, že už se nevrátím.

Usmívala ses. Široký, upřímný úsměv odhalil tvoje zuby. Hleděla jsi na obraz mladého muže, který v zahradě četl knihu, zatímco dvě ženy ho z dálky pozorovaly. Biblioman. Ten obraz zaujal minule i mě. Byl odlišný od ostatních, na kterých byla znázorněna příroda, domy, ovoce. Tenhle obraz měl v sobě emoce, příběh. Příběh, jak jinak pojmenovat nás dva. A ty emoce, ty mezi námi pulsovaly.

Držel jsem se ve vzdálenosti, která nebyla příliš těsná, nicméně dostatečně vypovídající, aby ostatní nepochybovali, že patříme k sobě. I když fakticky jen pro tenhle den. Zastavila ses u dalšího obrazu, opuštěný strom v zasněžené krajině. Ten výjev jakoby sem nezapadal. Scenérie podobná nespočtu jiným, ale přesto působil odlišně. Možná to tak autor chtěl, být odlišný, vystoupit z řady. I ty vystupuješ z řady. My oba. Víme to o sobě a dokážeme to prodat, známe svojí cenu. Možná právě to nás k sobě tenkrát v létě přítáhlo. Nebyl to exteriér, design, ale to co z nás vyzařovalo. To kým jsme se stali. Četli jsme v sobě. Až nebezpečně dokonale. Znali jsme i to horší ze sebe, svoje limity, nedokonalosti a přesto ta energie nevyprchala ani po několika měsících, co jsme se neviděli. Cítila jsi víc než „jen“ touhu. Blízkost – to slovo jsi použila pro nás dva. Narozdíl od mnoha jiných ty jsi se obtěžovala podívat i pod povrch. A celé tohle prostředí bývalé konírny pražského hradu mi vůbec nepomáhalo, musel jsem myslet na naše milování. Bouřlivé, horké, dost za hranicemi slušných konvencí, ale přesto milování. Nechtěl jsem degradovat naší minulost na šukání. I když tohle slovo jsi měla moc ráda. Podvědomě se mi vybavila ta pronikavá bolest, když ses mi zakousla do ramene, abys utlumila vlastní výkřik při orgasmu. Bože musím přepnout myšlenky.

Sjel jsem pohledem níž. Byl tam. Ten bělavý kus drahého kovu na tvém levém prsteníčku. Vybavily se mi tvoje slova, pamatoval si písmeno po písmenu: „Děsí mě, že bych měla zůstat. A děsí mě, že bych měla odejít.“ Nejsem v roli, abych mohl soudit. Znal jsem pozadí i tvoje pocity, důvody. Nedělám si iluze. Jsi ženká, se kterou to není vůbec snadný. Umíš být solitérní, drzá, upřímně otevřená, emoční. Ale taky máš hranice. Určitý jednání se ti příčí, nemáš žaludek. Přesto, dát tě je výzva, někdy boj. Jsi osobnost.

Přistoupil jsem k tobě zezadu, blízkost se blížila limitu nule. Chtěl jsem, abys cítila můj dech ve svých vlasech. Díky kozačkám na podpatcích jsi dosahovala téměř mojí výšky. Kolem nás lidi. A co?! Přes látku kalhot jsem objal tvoje stehno a přitisknul k sobě. Ani ses nepohnula. Netoužil jsem než ti odhrnout vlasy a zabořit rty i strniště do tvého krku. Měla jsi to tak ráda. Ženský krk. Ta skvostná část těla působící destruktivně na mužské smysly. Dvě harmonické linky oddělující emoční vnímání a srdeční touhu. Část těla, kterou chlap touží majetnicky sevřít v dlani a vystupňovat vzrušení.

„Pojď,“ vzal jsem tě za ruku a vedl pryč. Pár schodů a stáli jsme u východu. Vyčítavě ses na mě dívala. Přitisknul jsem tě ke zdi a spojil naše pohledy. Chtěla jsi uhnout, ale držel jsem tvoji bradu. Cítil jsem, jak protestuješ, ale bylo mi to zoufale jedno. Nakonec ses mi vysmekla: „Dala bych si kafe, když už jsi mě vytáhnul z galerie.“
---
Stála jsi opřená o křiklavě hnedé dveře pokoje a uživali jsme si vzájemné pohledy. Nalíčená tak akorát, abys dala vyniknout vlastní přirozenosti a šarmu. Přejížděl jsem prstem od tvého čela, přes nos, rty až k tvé bradě. Přivřela jsi oči. Tuhle péči jsi zbožňovala. Začala jsi mi rozepínat knoflíky u košile. Bílá košile byla pro tebe nej. Kolikrát ses ve zprávách ptala, jestli jí mám na sobě. Skoro až podmanivě tě okouzlila. Košile a ještě něco. Něco, co se nedá koupit. Trocha povrchnosti neuškodí. I já zbožňoval tvůj dresscode, tvojí tančivou chůzi, nepředstíranou spontánnost. Ale to byla jen třešnička na dortu. Ironie. Seznámili jsme se na trochu punk výletu, kde jsme všichni spali ve spacáku a přes den fungovali jen v plavkách, žabkách. Občas příjemná změna. Ale víc si užiju terciální sektor. Mám to tak rád. Vítězství píle nad leností. Vítězství zaměřenosti na cíl nad pohodlností vystoupit z jistoty. Ne, mimo konvence chci být jen za dveřma ložnice. Nebo hotelového pokoje.

„Měla bys být ta moudřejší a dát ode mě ruce pryč. Jsem trochu pozér, nerad prohrávám, potřebuju stát v první řadě. A podle chytrých příruček to není správný.“
„My dva spolu nebudeme diskutovat, co je správný, že ne?“
„Nemám v plánu s tebou diskutovat ani mluvit. Chci...“
„Co chceš?“
„Chci tě cítit, vzít si tvoje tělo, podmanit si tvojí touhu a naplnit tu svojí. Ne protože jsem bdsm plus, ale protože je to návrat k přirozenosti.“
„Cítím to stejně.“
„Já vím. Dobře to vím.“
„Hranice mezi láskou a nenávistí je tenká.“
„Nenávidíš mě?“
„Mohla bych tě nenávidět. Jsi chlap, co vzbuzuje emoce. Tvoje silná stránka i achillova pata. Achillova pata, ten výraz mám od tebe. Když jsi mluvil o...,“ přisál jsem se na tvoje pootevřený rty a sevřel ti krk, abych umlčel to, co jsme oba beztak věděli. Nechtěl jsem připomínat to, co mě jednou sejmulo. Říká se, že pro chlapa musí být vlastní cesta víc než cokoliv jinýho. I když to bolí, pálí. Jistě. Jenže jsem taky jenom člověk. Svět není jen černá a bílá, svět má mnoho barev. Opět tvoje slova.
---
Venku byla ještě tma, když mě vzbudil šramot. Skládala sis věci do kožené kosmetické tašky se vzorkováním. Vybavil se mi náš poslední moment před usnutím. Spolu ve sprše. Dlouhé mazlení, hlazení, tisk našich těl k sobě pod proudem vody. Máš ráda domazlení po vášnivým, divokým sexu. Potřebuješ to tak. Rozdíl mezi šukáním a milováním. Obojí může být sprosté a perverzní, ale přesto rozdílné ve vnímání. Teď už jsi ale nebyla nahá. Měla jsi na sobě mojí košili a natahovala sis džíny. Chtěl jsem toho říct spoustu. Ale mlčel jsem. Možná proto, že tón hlasu by odhalil moje pocity slabosti, které mě začaly zmáhat, když jsem si uvědomil, kam odcházíš. A to jsem nechtěl dovolit. Nechtěl jsem být slabý. Dýchal jsem a snažil se udržet pocity tam, kde bylo dostatečně patrné, že mě mrzí, že odcházíš, ale dost pevné, abych ti v tom nezabránil. Věděl jsem, že musíš. Napadlo mě, jestli si tu košili sundáš až doma nebo v autě někde cestou. Debilní myšlenka. A přece pro mě měla význam. Sklonila ses ke mně a políbila mě. Zajel jsem ti rukou do vlasů a vnímal tebe. Spodní ret se ti mírně chvěl. Bolestivý výraz. Otevřela jsi ústa, chtěla něco říct. Umlčel jsem tě prostým „pššš“.

Ticho. To řvoucí ticho prostupovalo celým pokojem a já stál před zrdcadlem a snažil se přečíst výraz ve vlastní tváři. Hotel ještě spal. Přestože snídaně byla v ceně pokoje, věděl jsem, že snídat dnes určitě nebudu. Vzal jsem do ruky telefon, v seznamu nalistoval tvoje jméno a dlouze ho podržel, než se objevila nabídka. Stiskl jsem „Smazat“
„Odstranit vybraný kontakt?“ Nerozhodně jsem hleděl na ty tři slova.
„Smazat“
Kéž bych takhle jednoduše mohl vymazat tebe ze svojí hlavy. Naprosto zbytečné gesto, znal jsem posloupnost těch devíti číslic zpaměti.