Paní ředitelka I. (Lezdom povídka)

Varování - Trošku tvrdší lesbicko-dominantní povídka a čistá fantazie. Nicméně pokud nejste příznivci podobných povídek, či Vás tato tématika (BDSM, Paní-otrokyně, vydírání, ponižování, atd..) pobuřuje, prosím nepokračujte dále.. Ostatním přeji příjemné čtení a jen připomínám, je to Dark Lezdom Fantasy.. inu, byli jste varování.. ale začneme pomalu.

Kapitola I.

U Paní ředitelky.

„Hani, máš jít ihned k Paní ředitelce.“ Vběhla do maličké kanceláře udýchaná sekretářka.

Hana pracovala několikátým rokem jako účetní v jedné větší firmě, zabývající se obchodem s různými komoditami. Byla štíhlá, řekněme drobné postavy, hnědé vlasy ji volně padaly k ramenům, drobná prsa zakrývala bílá košile a dlouhá sukně končila těsně nad botami bez podpatků. Byla tichá, pracovitá, pokorná, obětavá, 26-letá matka dvou malých dětí a žena nemocného muže, který byl dlouhodobě nezaměstnaný, jen tu a tam našel brigádu a žil s podpory, takže veškerý chod domácnosti, výdaje, náklady musela táhnout vesměs sama.

Hana nevěděla, co ji může Paní ředitelka chtít, nebylo tomu ani dva měsíce, co nová ředitelka Monika nastoupila na místo po řediteli, co odešel do penze. Ale poslušně šla. Pře dveřmi si upravila vlasy, košili a zaklepala. „Dále“, ozval se z kanceláře tvrdý, ženský hlas. Hana vzala za kliku a vstoupila.

Paní ředitelka seděla za velkým stolem v koženém křesle a koukala se do monitoru, vedle leželo několik papírů a pravítko. Ředitelka byla velmi dobře stavěná žena, kolem 40, černé vlasy v elegantním drdolu, bílá halenka, jen stěží skrývající její velká dmoucí se prsa. Tmavé sako a kožená sukně obepínající její zadek a silná stehna. Pohodlně sedící v koženém křesle. Na nohou měla červené lakované boty na vysokém podpatku.

Jen letmo se podívala na ve dveřích stojící Hanu a vrátila se k pozorování monitoru.

Hanička chvíli čekala a pak se osmělila: „Volala jste mě, Paní ředitelko?“ Chvíli bylo ticho, jako by tam ani Hana nebyla, až po chvilce se od obrazovky ozvalo přísně „Ano, musím s Vámi něco probrat, sedněte si!“

Paní ředitelka byla autoritativní a přísná. Hned od začátku poznala, že Hana je pokorná, poslušná a že se bojí o svou práci, čehož se rozhodla využít.

Hana pro ni před nedávnem musela udělat jednu, ne zrovna zákonnou věc, díky které Paní ředitelce převedla velkou sumu z fondu. Hana se nejprve bránila, že to udělat nemůže, že je to proti zákonu a že by za to mohl jít někdo na dlouho do vězení. Avšak Paní ředitelka rozhodla, že pokud to neudělá, může si hned sbalit své věci a bude vyhozena. Hana nakonec souhlasila, vědoma si toho, že kdyby přišla o práci, jen tak nějakou teď nenajde, je krize a vedlo by se jim opravdu zle, možná by přišli i o byt. Všechno se snažila zařídit tak, aby nikdo nepřišel na to, že se peníze převedly a hlavně, aby nikde nebylo uvedeno její jméno, avšak Paní ředitelka to zařídila jinak..

Hana zavřela dveře, přešla místnost a posadila se na připravenou židli. Židle skoro jako ve škole, pomyslela si.. Žádná pohodlná sedačka, jen židle. „
Vy se jmenujete Hana a děláte tu účetní, je to tak“ Otázala se chladně ředitelka, jako by Hanu ani neznala, aniž by zvedla hlavu od monitoru.
„Ano paní ředitelko, stalo se něco?“ Zeptala se Hanka, divíce se, co to s ní Paní ředitelka hraje, vždyť ji dobře zná a ona pro ní dokonce musela…
„Víte, co je tohle?“ Podala ředitelka Haničce několik papírů. Hana se podívala a hned ji bylo jasné, o co jde. „Ano Paní ředitelko,“ řekla nahlas, „to je ta machinace, ke které jste mě donutila, už po tom jde policie?“
„Donutila, opravdu?“ Zeptala se mile se zlým úsměvem ředitelka a poprvé zvedla oči od monitoru.
„Pokud jsem se dobře dívala, nikde na tom není uvedené mé jméno, jen nějaký účet ve Švýcarsku a několikrát Vaše jméno. Policie se o to zatím nezajímá, ale víte, co by to znamenalo pro mou firmu, kdyby ano? Asi bych jim to měla předat, ať už si to vyřeší sami a já bych byla jen ředitelka firmy, kterou její zaměstnanci okrádají.“ Usmála se.
„Paní ředitelko, to přece..“
„Nedomluvila jsem a nemám ráda, když mě někdo přerušuje“ Řekla přísně.
Hana pokorně sklopila hlavu, co jen to udělala, převedla Paní ředitelce hromadu peněz a ona ji teď snad ještě bude vydírat. Jak jen jsou někteří lidé zlí.

Paní ředitelka se spokojeně usmála. Dobře věděla, že Hana tehdy nemohla odmítnout a musela ten podvod pro ni udělat, také věděla, že veškeré peníze má na svém tajném švýcarském účtu a že v originálech nikde není nic uvedeno, ale rozhodla se využít dané situace. Když pak ještě na kamerách viděla, jak Hana našla v koši její použité kalhotky, které tam schválně nastražila, aby zjistila, má-li v práci to co hledá a když pak viděla jak je našla právě Hanička, přičichla k nim, bojácně se rozhlédla, schovala si je do kapsy a šla s nimi na toaletu, kde se zavřela do kabinky a tam k nim čuchala a olizovala, byla Paní ředitelka přesvědčena, že našla svou budoucí hračku a rozhodla se Haničku vydírat. Trošku upravila dokumenty, od ajťáka, který ji od první chvíle zbožňoval, si nechala za pozvání na večeři, kterou ten chudák spolu s kyticí a limuzínou uhradil, vyjet dokumentaci vzniku daných papírů, čas, uživatele, no, a když ji teď viděla zkroušenou se sklopenou hlavou, bylo ji jasné, že je přesně jak předpokládala, pokorná a odevzdaná a že s ní to půjde lehce.

...

„Kdyby na to někdo přišel a předal policii, byl by to konec společnosti, ale když to předám rovnou sama, jako že jsem to objevila, půjde do vězení pouze ta, která ten podvod zavinila.“ Usmála se ředitelka.

Hanka sebrala poslední zbytek odvahy, zvedla hlavu a... „Proč, Paní ředitelko, proč? Vždyť jsem to udělala pro Vás a vy jste mě donutila.“
Ředitelka se zle usmála. Chudinka, jediným telefonátem ji může poslat do vězení, zničit ji a celé její rodině život a ona se ani nebrání, jen se uboze ptá proč?
„Jak už jsem říkala, nikdo mi nic nedokáže a proč jsem to udělala…?“
Chvilku se odmlčela a pak otočila obrazovku k Haničce. „Mám tu ještě jednu šokující věc, co.. no podívejte se sama.“

Hanička zbledla, když viděla záběry kamer, na kterých sbírá z koše použité kalhotky, čuchá k nim a schovává si je do kapsy, další záběr z kabinky (ta mrcha má i na záchodech kamery?) jak k nim znovu čuchá, olizuje je, strká si je do pusy. Tohle nikdo, nikdy neměl vidět, její nejskrytější tajemství, utajovaná touha po ženách.

Hana sklopila hlavu, neschopná cokoli říci, nachytaná, pokořená, ztracená.

Ředitelka se chvíli krutě kochala pohledem na zlomené Haničce a poté obrazovku otočila zpět k sobě.

„Nemáte mi k tomu co říci? Vždy slušná, příkladná zaměstnankyně, tajně očichává a olizuje použité kalhotky své nadřízené? Co by na to řekli vaši kolegové, přátelé, rodina, kdybych to zveřejnila? Měla bych být pobouřena, znechucena, hmmm, ale na druhou stranu, mi to vše jen ulehčuje.“
Hanička dál jen seděla, se sklopenou hlavou a klepala se, věděla, že ji má ředitelka absolutně ve své moci a že ji nic nepomůže.

Ředitelka, vědoma si své absolutní převahy se krutě pousmála, změnila tón hlasu a přešla na tykání.

„Špinavá lesbická coura, z které se mi dělá zle, sní o použitých kalhotkách a lízání kund, okrádá svou ředitelku, aby mohla vše utrácet za svou zvrhlost. Měla bych tě ihned vyhodit s paragrafem a vše předat policii.“ „Když to udělám, půjdeš na dlouho do vězení, po propuštění zlodějku nikde nezaměstnají, a když zveřejním video, absolutně to zničí tvůj život, rodinu, přátele.

Hanička schovala svůj obličej do dlaní a rozplakala se „Prosím, nedělejte to Paní ředitelko, udělám všechno, co budete chtít, prosím.“ Plakala zlomená Hanička, vidíce se ve vězení, s rodinou, přáteli, kteří se od ní, pro krádež a zvrhlost odvrátili. Bude navždy sama bez dětí, muže, s cejchem zvrhlé zlodějky, zlomená, ztracená, bezbranná.

„Ptala ses, proč jsem to udělala? Když jsem viděla to video, rozhodla jsem se, že si z tebe udělám poslušnou hračku, služku a otrokyni, věc, co už dávno chci mít. Jistě jsi poznala, že jsem přísná a jak se o mě říká, zlá, arogantní a bezcitná ředitelka, hmm, ale navíc jsem i panovačná, sadistická a mám ráda pokorné, zlomené a poslušné otroky, co udělají absolutně vše, co jim nařídím. Několik jich mám, ale ti mě už nudí. Dobrovolní otroci, plnící si své touhy, nebo mé servilní, bláznivě zamilované hračky. Ty budeš speciální.. nevinná, sladká vanilka, kterou si vycvičím v oddanou otrokyni.. Tak co, mám to předat a zveřejnit, nebo..?