Shibari (IX) - V pekle

- Zdravím tě Marečku - řekla má Bohyně poté, co jsem jí na uvítanou políbil její božskou ruku - Už jsi někdy visel v pekle?
Malinko ve mně hrklo.
- Paní, ale já se nevyzpovídal - pokusil jsem se o žert.
- Já už si tě vyzpovídám, neboj ... řekneš rád i to, co nevíš... - dodala potichu, jakoby pro sebe.
Myslím, že jsem lehce poblednul, ale Paní si toho nevšimla.
- A teď se běž nachystat. Do kůže! - zdůraznila.
Tou kůži myslela mojí vlastní, ale to dodávat zajisté netřeba.

Ve sprše jsem přemítal o tom pekle - co tím myslela, ale nic povzbuzujícího mi z toho nevycházelo. Tak jsem dospěl k neochvějnému rozhodnutí, že jestli to dneska přežiju bez inkontinence, tak pro jistotu radši už nikdy nebudu hřešit.

Po příchodu dolů jsem to "peklo" pochopil - nejspíš měli někde v akci červené žárovky a atmosféra v takto osvětleném salonu byla skutečně pekelná.

Poklekl jsem před Paní a přes oči jsem dostal šátek. Okolní svět pro mne přestal existovat. Zbyla jen má Bohyně, její provazy a já v nich. Úvaz byl překvapivě pohodlný a moje neochvějné rozhodnutí víc už nehřesit se otřáslo v základech... :-)