Můj první Gang bang

Je po dešti. Konečně. Dva dny pršelo. Intenzívně. Nedalo se dělat nic. Jen koukat z okna a čekat až do přejde. Až. Jsem nadržená jít do lesa. Chybělo mi to. Nasávat jeho vlahou vůni, šlapat bosa ve vlhkém mechu, slyšet znovu známý zvuk praskání větviček pod nohama. Ahoj kamarádko borovice, ahoj ztepilý smrku - máš se ? Stromy ševelí vysoko nahoře ve svých korunách. Nacházím první houbu. Škoda, je to hořčák. Pro jistotu kousek uždibuju a ochutnávám. Noo, není hořký. Je takový akorát. Jako sperma. Mňam. Přestaň s tím ! Už jsi trapná. Mám na to chuť a tak sním houbu celou. Syrovou. Asi po deseti minutách se mi těžce dýchá. Sedám si na pařez. Je ztrouchnivělý a já padám na záda. Do mechu. Z větve na větev skáče veverka. Je divná nebo mám mžitky před očima ? Je divná, má dva ocasy.

Je mi líp, zvedám se. Jdu dál, už jsem skoro u svojí jeskyně, když v tom uslyším hlasy. Schovám se a poslouchám, co se bude dít. Z druhé strany přichází čtveřice trampů a chtějí se utábořit. Jedině tady, na tom místě je signál. Chtěla jsem se podívat do mailu. Za chvíli mi to přestalo bavit, se schovávat. Vylezu ven a povídám:
"Čau, se podívám do mailu, jo ?" Nikdo z nich neodpověděl na pozdrav, ale všichni odstoupili od imaginárního stolu s počítačem. To je takový placatý kámen, už úplně hlaďoučký, jak na něm pořád ležím. Lehnu si na břicho, přihlásím se do emailu a než se to načte, komíhám nohama. Zapomenu, že nemám kalhotky a volná, kratší sukně se hýbe ze strany na stranu. Odpovídám pojišťovně ať mi vrátí peníze, protože jsem pojistku zaplatila dvakrát a oni že né, že to budu mít zaplaceno na příští období a já zase že né, že si to nebudu pamatovat a zaplatím to zase a najednou koukám - kluci nikde.

Stáli za mnou a koukali, víte kam. Aniž bych se otočila, ptám se jich:
"Líbí se vám moje kunda ?"
Ticho. Jen hlasy v mé hlavě: Jak to mluvíš ? Takhle přece nemluvíš ! Jó, tys měla tu houbu. Tys ji snědla celou ? A do prdele !
Sednu si a ptám se jich znovu:
"Líbí se vám moje kunda ?"
Čtyři hlavy pokývaly hlavou.
"Já mám čas, vy máte evidentně čas, chcete ji poznat zblízka nebo dokonce ochutnat ?"
Čtyři hlavy pokývaly hlavou
Svlékla jsem se do naha a oni zase jen stáli a mlčeli. Ty vole, co to je za ichtyly ?
"Kluci, stojíte tady jak čůráci, ale ty vaše nevidím, že by stáli. Tak co ? Bude něco nebo co ?"
"My jsme z Mladý Boleslavi a pracujeme ve Škodovce a dostali jsme závodní volno." povídá jeden z nich.
Jejda, vono to mluví.
"Fajn, já jsem místní, bydlím tady kousek a široko daleko není signál, jen tady a proto jsem tady. Trochu jste mi překvapili, nikdo o tom místě moc neví. Ale teď už je vyndejte z kalhot, ať je to překvapení příjemný !"

"Já jsem Vašek." povídá ten, co umím mluvit a vyndá ho ven a trochu pohoní.
"Tohle je Eda." šťouchne kamaráda do ramene na znamení, že ho má taky vyndat. Třetí se nenechá pobízet, bohužel není o co stát. Ha-ha-ha a to nevíš, jak vypadá ten čtvrtý, posmívá se hlas v mé hlavě.
"Já jsem Bohouš a už mi stojí." povídá ten třetí.
"Promiň, ale tebe dole nechci. Ty půjdeš do pusy. Pojď sem dopředu." přikazuju.
"A co ty ? Ukaž se." Čtvrtýmu trampovi se do toho moc nechce, tak si pro něj jdu. Rozepínám kalhoty, nohavice padají dolů a sahám do trenek pro ... pro nic. Vyndám malý páreček. Takový, co se prodávají v konzervě, koktejlový nebo jak se jim říká. Nicméně zachovám dekorum, beru ho do ruky a chci trochu požužlat jako dudlík.
"Jak se jmenuješ, chlapáku ?"
"Slávek." pípne.
"Tak pěkně stůj, Slávku. Neškubej se, ať ho neutrhnu." Ohrnu předkožku. Tam, kde má být žalud je ... nic tam není.
Kluci honí, koukají na nás. Slávek využije mé chvilkové nepozornosti, kdy se na ně podívám - ucukne, natáhne si kalhoty a utíká pryč do lesa.
"Co to kurva, je ?" ptám se udiveně.
"Toho už dneska neuvidíme." vysvětluje Vašek.
"Podívej, my už můžeme." hlásí Eda.
Jsou to opravdu pěkní čůráci. Silní mackové. Dva jsem v sobě ještě neměla a aby mě fistovali dva najednou, taky ne.

(pokračování)