Záhada rodiny Peyoteových

Píše se rok 1963 a ve Vietnamu právě zuří válka. Zde v New Yorku, kde žiji, to způsobuje značné napětí mezi obyvateli a proto se chystám odcestovat někam mimo město, kde nepůsobí politické vlivy takový rozruch. Mimochodem, jmenuji se Simon a pracuji jako soukromý detektiv. Čas od času se setkám s neobvyklými případy, jako jsou například rituální vraždy, nebo náhlé zmizení obyvatel. Já osobně na žádné nadpřirozené jevy nevěřím a víra v Boha je mi cizí, proto se vše snažím vyřešit racionálně. Vždy jsem úspěšný a neexistuje případ, který bych nedokázal rozlousknout. A právě zde začíná můj příběh.
Je časně ráno a hned po snídani nasedám do svého automobilu a odjíždím z New Yorku. Mířím do Alabamy, do malého městečka Billingsley, kde mám zamluvený několikadenní pobyt u jedné postarší dámy, paní Brownové. Jak ona sama uvádí, její penzion zrovna neoplývá luxusem, ale za to nabízí klidné a útulné prostředí pro odpočinek. Cesta ubíhá poměrně rychle, občas se zastavím u čerpací stanice, abych dotankoval palivo do automobilu a svůj žaludek zaplnil teplým jídlem. Je už večer a já přijíždím do svého cíle. Před penzionem mě čeká jeho majitelka. Její věk odhaduji kolem 50 let a celkově na mě působí velice mile. Trochu mě zaráží její styl oblékání, který vypadá dosti vyzývavě. Červené upnuté sáčko, minisukně, tmavé silonky a boty s vysokými podpatky. Mně to ale nevadí, líbí se mi ženy, které se umí pěkně oblékat. Představíme se jeden druhému a vzápětí mi jde ukázat můj pokoj. Po té mi dá do rukou klíče od pokoje, popřeje příjemnou noc a zmizí někde v chodbách svého domu. Rozhlížím se po pokoji, abych zhodnotil jeho stav. Interiér je už hodně zastaralý ale zachovalý. Celkově na mě působí tak nostalgicky a vybavují se mi různé vzpomínky, když jsem jako malý kluk býval u svých prarodičů na prázdninách. Pokoj není tak prázdný jak bych očekával. Na stolku leží noviny, v knihovně je naskládaných několik knih a poličky zdobí různé sošky. Přijde mi to spíše jako něčí pracovna, než pokoj pro hosty, ale vytváří to zde příjemnou atmosféru. Ještě chvíli si prohlížím svůj pokoj a pak ulehám do postele. Usnu hned, nejspíš únavou. Není divu, když jsem byl celý den na cestě. Vzbudím se až ráno. Vlastně mě vzbudí podivné vrzání, které chvílemi střídá bouchání a dupání z pokoje nademnou. Sedím na posteli a přemýšlím co to může být. Majitelka domu to určitě není, ta při uklízení přece nedělá takový hluk. Když se k podivným zvukům přidá i ženské sténání, je mi to jasné. A co jsem čekal, že tu uprostřed lesů, kde nic není, budou trávit dovolenou rodiny s dětmi? Tento penzion spíše slouží jako nějaký azyl, který využívají mladé páry, nebo zoufalí muži, kteří si sem vodí coury. Za chvíli se ozve klepání na dveře a do mého pokoje vchází paní Brownová se snídaní. Popřeje mi dobrou chuť a hned odchází. Na talíři leží dvě malé klobásy a pečivo, které není zrovna nejčerstvější, ale nemůžu očekávat žádný luxus pětihvězdičkového hotelu. Po snídani se převléknu a vyrážím na průzkum okolí. Kromě pár obydlených domů a jednoho dřevěného kostela tu nic není. Všude jen lesy. To je něco pro mě. Úplně jiné místo, než na které jsem zvyklý. S čistou myslí se vydávám vpřed, poznávat zdejší krásy tohoto, na první pohled, klidného místa. Procházím lesem úzkou pěšinkou s úsměvem na tváři a kochám se okolní přírodou. Obdivuji zdejší flóru, je naprosto okouzlující. Občas se zastavím u nějaké zajímavé květiny či stromu a detailně si je prohlížím. U nás nic takového nemáme a na procházky parkem není čas. Čím hlouběji prostupuji lesem, tím se úzká pěšinka ztrácí, až nakonec zcela zmizí. Přece se teď neotočím a nepůjdu zpět, vždyť se nemám kam ztratit. Pokračuji tedy dál a procházku si náramně užívám. Po delší době přicházím na mítinu, kde v zemi vyčnívá pár starých náhrobků. Snažím se přečíst komu patří, ale jsou už hodně staré a písmo je nečitelné. V tom uslyším nesrozumitelný šepot a otáčím se kolem sebe. Co to mohlo být, nikdo tu se mnou není. Obcházím kolem náhrobků, ale nevidím nic zvláštního. Všímám si jen toho, že nebe nademnou se pomalu zatahuje a začíná lehce poprchávat, což mě žene zpět do penzionu. Po mém příchodu už začalo slušně pršet a z nebes se snáší dlouhé provazy vody. Dnešní zbytek dne tedy strávím prohlídkou tohoto starého domu. Je dost velký a přístup mám téměř všude, až na pár zamčených pokojů. Procházím temnou chodbou a prohlížím si obrazy na stěně. Po chvíli nahlédnu do jednoho pokoje, který vypadá jako knihovna. Je tu spousta polic, na kterých leží staré knihy, ale jsou tak zaprášené, že je radši ani nebudu brát do rukou. Na stolku leží nějaká otevřená kniha. Je to album s fotografiemi a se zvědavostí se pouštím do jeho prohlížení. Na fotkách je většinou zachycený tento dům a několik lidí, kteří tu nejspíš bydleli, nebo byli příbuzenstvo zdejší rodiny. Na konci alba si všimnu ještě jedné fotky, která s celým obsahem zjevně nemá nic společného. Je to obrovská luxusní vila, ale nachází se někde v lese. Proč by si někdo stavěl takový palác uprostřed lesa? Nevím co se to se mnou děje, ale z ničeho nic se mi zamotá hlava. Mám pocit, že snad omdlím, a proto si sedám do polstrovaného křesla, ve kterém udřímnu. Probudím se až někdy večer, promnu si oči a podívám se na hodinky, kde rafičky ukazují jedenáctou hodinu. Tak dnes budu bez večeře, povzdychnu si. Zvednu se z křesla a odebírám se do svého pokoje. V tuto dobu nemá smysl, abych ponocoval, proto hned ulehám do postele, ale nedaří se mi usnout. Hlavou mi pořád vrtá ta luxusní vila, kterou jsem viděl v albu. To už je asi nemoc z povolání, jak se mi něco nezdá, musím nad tím dumat. Z chodby občas zaslechnu něčí kroky, ale nevěnuji tomu pozornost. Zanedlouho se ponořím do tvrdého spánku a probouzím se až ráno, kdy mě opět vyruší to stejné vrzání jako předchozí den. Jsem trochu zmatený a přemýšlím nad snem, který se mi právě zdál. Docela se u toho stydím, protože se mi zdálo o paní Brownové, která zrovna moc krásy nepobrala, ale jak už to ve snech chodí, člověk se v nich nebrání ani těm nejšílenějším věcem. "Přišla za mnou někdy v noci, když jsem spal. Vlastně ani nevím, jak se sem dostala. Ležel jsem na posteli a najednou jsem ji měl u svých nohou a vidím, jak mi rozepíná poklopec u kalhot. Nic jsem neříkal, byl jsem trochu vystrašený z toho, co bude následovat. Nejsem zrovna ten typ, kterého by vzrušovalo pomyšlení na nezávazný sex s cizí osobou, ale jak tak koukám, najednou se mi postavilo péro a ona už ho žmoulala v ústech jako nějaké lízátko. Jednou rukou mi ho navíc honila a druhou masírovala moje koule. Tohle jsem nikdy nezažil, ale bylo to tak krásné a vzrušující. Okamžitě se ze mě začalo chrlit obrovské množství spermatu, které ji stékalo všude mezi prsty až zpět do mého rozkroku. Myslel jsem, že mě to vystřelí přímo do nebes, cítil jsem se najednou tak uvolněný a šťastný." Zvláštní sen, pomyslím si a ještě nějakou chvíli si ho v hlavě přehrávám znovu a znovu. V tom si všimnu, že v mém rozkroku je obrovská vlhká skvrna. "To snad ne, já jsem se z toho snu udělal i ve skutečnosti." Znenadání se ozve zaklepání a ve dveřích se objeví paní Brownová se snídaní. Rukou si zakrývám skvrnu v rozkroku a trapnou situaci se snažím odlehčit vtípkem: "To tu máte po ránu vždy tak rušno?" Dáma se na mě nechápavě dívá a mlčí, tak se jí snažím situaci vysvětlit: "Každé ráno slyším nějaké rány a vrzání vycházející z horního pokoje." Jaké je ale mé udivení, když mi dáma odpoví, že jsem v celém hotelu jen jediný host. Položí snídaní na stůl a odchází. Hlavou mi teď koluje plno otázek, co může způsobovat onen hluk. Usedám ke stolu a zjišťuji, co dobrého mám k snídani. "No fuj, tak tohle nežeru." Na talíři jsou dvě zcvrklé vejce a fazole, které plavou v jakési podivné hmotě. Hrozně to zapáchá. Talíř odstrčím na kraj stolu a sahám pro pár sucharů, které jsem měl přibalené v kufru. Při jejich chroupání mě napadá, že bych měl jít prozkoumat horní patro. Zřejmě se tam děje něco podezřelého, i když mi majitelka tvrdí, že tu nikdo jiný není. Opouštím tedy svůj pokoj a temnou chodbou se plížím směrem ke schodišti, které je postaveno z masivního dřeva. Jen co došlápnu na první schod, ozve se hlasité vrznutí. Chvíli čekám a přemýšlím co dál...Bohužel, musím schodiště zdolat a doufat, že tohle hlasité vrzání neuslyší majitelka penzionu, protože přístup do horního patra je přísně zakázán. Když vystoupám po schodech nahoru, praští mě přes nos závan zatuchliny. "Hmm, tak tady se hodně dlouho neuklízelo." Vypadá to tu hodně zanedbaně, všude je prach a na stěnách visí pavučiny o které občas zavadím hlavou když procházím chodbou. Prohlížím si dveře od zdejších pokojů, které vypadají všechny stejně až na jedny jediné. Dokonce to vypadá, že zde někdo pravidelně chodí, na klice není usazený prach. Zkusím pootočit klikou, ale jsou zamčené. Tyhle staré zámky pro mě nejsou žádnou překážkou. Už jako malý kluk jsem se je učil odemykat takovým způsobem, aby nikdo nic nepoznal. Zámek klapne a já vcházím do místnosti. Přes okna jsou zahrnuté závěsy, ale jsou tak staré a děravé, že přes ně prosvítá velké množství světla. Uprostřed místnosti je postel a kolem ní jsou v kruhu rozmístěné svíčky. Hned naproti postele je police, na které leží pár osobních věcí, jako jsou například hodinky, opasek, pánské holítko a několik fotografií neznámého muže. "Kdo to může být?" Na polici je rozmístěno i několik papírků s různými nápisy: "Chybíš mi, miluji tě, navždy tvá Margaret, jsem jen tvá, strč mi ho tam, celou mě opíchej, chci to tvrdě". Nechápavě nad tím kroutím hlavou a přistupuji k posteli. Poodhrnu peřinu, pod kterou nacházím různé erotické pomůcky. Dilda různých velikostí, venušiny kuličky, dráždila a mnoho dalších hraček u kterých ani nechápu jejich význam. Tak už vím, odkud ráno pocházejí všechny ty záhadné zvuky. Paní Brownová bude asi pěkná dračice. Je mi za ni trochu stydno, ale chápu to. Každý má své potřeby, které se snaží nějakým způsobem ukojit. To mi stačilo, opouštím tuto místnost i celý dům a odcházím si vyčistit hlavu někam do přírody. Mířím na místo, které jsem navštívil včera. Cestou myslím na paní Brownovou a její bohatou erotickou výbavičku. Čím víc na ni myslím, tím větší to ve mě vyvolává vzrušení a chuť navázat s danou osobou intimnější kontakt. Zanedlouho přicházím k místu, kde leží náhrobky. Vidím, že u nich někdo klečí. Je to malý chlapec. Jeho špinavé a roztrhané oblečení na něm jen tak visí, je hrozně hubený a celý bledý. Přistoupím k němu blíž a ptám se, jestli mu můžu pomoci. Chlapec zvedne hlavu, přikývne a odvětí, že chce jít domů, ale neví jak. Z jeho očí srší smutek a beznaděj a po jeho ušpiněné tváři stéká pár slz. "A kde bydlíš?" ptám se chlapce. Ten mi jen odpoví: "Pojď se mnou". Jdu tedy přímo za chlapcem, který mě provádí hustým lesem, kudy nevede žádná cesta. Najednou, jakoby se všechna mračna roztrhala a slunce začalo svými paprsky zářit na obrovskou louku, která se rozprostírá přímo před námi. Je na ní spousta lučních kvítí a všude poletují motýli. V dálce vidím obrovskou vilu. Je tak nádherná. Září jasně bílou barvou, která místy přechází do jemně růžové. Okenice jsou barevně zdobené a všude jsou zavěšené truhlíky s různými druhy květin. To vše doprovází jakási líbezná melodie, vycházející z vily. Chvílemi z ní zaslechnu i nějaké hlasy a dětský smích. V životě se mi nikdy nenaskytnul tak nádherný pohled. Paprsky slunce tomu dodávají zlatavý nádech. Připadám si jako v pohádce. Jsem tím doslova uchvácen a dlouho si užívám ten nádherný pohled. Skoro jsem zapomněl na chlapce, který tu stojí vedle mě. Jen ho pobídnu se slovy: "Tak utíkej, rodiče už na tebe jistě čekají." Jeho odpověď mě však šokuje: "Já nemůžu, když se přiblížím, tak to všechno zmizí. Proto tu vždy sedím a jen se dívám." Co to ten kluk blábolí za nesmysly? Popadnu ho za ruku a mířím s ním přímo k jeho domovu. Ale co to...?! S každým dalším krokem, kterým jsme blíž, se náhle změní vzhled onoho domu a s ním i počasí, které se postupně zhoršuje.‌ Slunce se schovává za černá mračna a z domu se odlupuje omítka. Celé prostředí kolem nás se noří do šedého a ponurého odstínu. Nad námi se stahují bouřková mračna, ze střechy odlétává jedna střešní taška za druhou a okna jsou už ve většině všechna vybitá. Když přijdeme až k domu, je to už vlastně jen pár holých zdí s polorozpadlou střechou, na kterou bubnují velké dešťové kapky v doprovodu hromů a blesků. Až teď si plně uvědomuji chlapcovu beznaděj. Tak takhle vypadá realita jeho domova. Kam vlastně zmizel?? Nejspíš opět sedí na kraji louky a pozoruje svůj domov z povzdálí. Já tu teď stojím v této zřícenině, moknu a snažím se najít nějaké vysvětlení, čeho jsem teď byl svědkem. Byl to snad "otisk minulosti", který jsem dokázal zachytit a přehrát si ho ve svém mozku? Nebo jsem se dostal do časoprostorové smyčky? Vzpomněl jsem si na jedno rčení, které mi kdysi řekl jeden můj známý: "Nevěř všemu co vidíš, ale pokud něco nevidíš, neznamená to, že to neexistuje." Až teď mi to docvaklo. Tu nádhernou vilu jsem přece zahlédnul v albumu, které jsem prohlížel v penzionu. Ihned opouštím tohle místo a svyžnými kroky se vracím zpět. Bouřka neustává a doprovází mě celou cestu. Přicházím k penzionu, rozrazím vchodové dveře a jdu přímo do knihovny, kde si prohlížím fotku luxusní vily. "Jo, to je přesně ona." Rozhlížím se po místnosti, jestli nenajdu ještě nějaké dokumenty, které by mi mohly pomoci rozluštit tuto záhadu. Ve skříní nacházím štos starých zežloutlých novin. Pročítám je, když narazím na výtisk z roku 1933. Hned na úvodní straně je fotografie vily s titulkem "Tragédie v sídle Peyoteových". Pouštím se do čtení, přičemž mi na noviny stékají kapky vody z mých mokrých vlasů. Dočítám se, "Že tuto vilu si nechal postavit Jack Peyote, který zde chtěl založit rodinu a započít tak úspěšný rod Peyoteových. O pět let později se oženil s dámou, se kterou přivedl na svět dvě děti. Tuto rodinu ovšem stíhala jedná nešťastná událost za druhou a vyvrcholila v moment, kdy Jack na jedné ze svých expedic spadl do vodopádu a přišel tím o život. Vlivem této tragické události to u jeho ženy vyvolalo schyzofrenii, se kterou se odmítala léčit a několikrát se pokusila celé jejich sídlo zapálit. To se jí nakonec jednoho dne povedlo a celé sídlo tak skončilo v plamenech. Ženu, ani její dvě děti se už nepodařilo nikdy najít." Tak tato zpráva ledacos vysvětluje. Jedno dítě jsem už našel. Vlastně jen jeho dušičku, která bloudí kolem ruiny svého domova, pokud to nebyl přelud. Tak to vypadá, že se mi tu začíná rozjíždět velice zajímavý případ k vyšetřování. Ale dnes už toho mám až po krk, jdu si na chvíli odpočinout do svého pokoje. Ulehám do postele a v momentě usnu. Probudím se celý spocený, ani nevím jak dlouho jsem spal. Vlastně mě probudí něčí kroky, které se ozývají z chodby. Ze zvědavosti jdu ke dveřím a přiložím k nim ucho. Jak typické...zrovna to přestalo a neslyším nic. Opatrně otočím klikou a otevírám dveře. V ten moment mi ztuhne krev v žilách. Hned za dveřmi stojí černá silueta. Naslepo šmátrám po vypínači, abych rozsvítil světlo. "Blik". "Ach, to jste vy. Viděsila jste mě." Je to paní Brownová, ale stojí tu předemnou jen ve spodním prádle. "Mě se přece nemusíš bát" ,odpoví. Zatlačí mě zpět do pokoje a zavře za námi dveře. Nejspíš tuším, jaké má se mnou úmysly. Vlastně jsem si to tajně přál, ale teď, když to přišlo, hrozně jsem znejistil. Na sobě mám jen trenýrky. O to víc to láká dámu k jedné jisté činnosti. Svalí mě na postel a vyzývavě si mě začne prohlížet. Její zrak směřuje hlavně k mému rozkroku a šibalsky se usmívá. Začíná se předemnou zvláštně kroutit, asi je to snaha o nějaký taneček. Pomalu si u toho svléká podprsenku a tváří se jako nějaká sexbomba. Její prsa nejsou nic moc, jsou spíše povislá, ale i to patří k ženské kráse, na kterou je radost pohledět. Hladí si je, masíruje bradavky a s přivřenými oči si jazykem olizuje rty. To je neuvěřitelné, jak se taková dáma snaží být sexy. Působí to spíše komicky, ale zároveň je to vzrušující, protože jde vidět, že po mně šíleně touží. Klekne si ke mě na postel a rukou mi jemně přejíždí přes trenýrky. Tohle mě hodně vzrušuje, což jde na mě vidět. "Ale ale..kdopak se nám to probudil?" zeptá se dáma a svléká mi trenýrky. Ihned si strčí můj penis do úst a požužlává ho jako lízátko. Jednou rukou mi ho navíc honí a druhou masíruje moje koule. Tak moment, ona to dělá úplně přesně jako v tom snu, který se mi zdál minulou noc. Tak teď začínám silně pochybovat o tom, že to byl jen sen. Tahle dáma nejspíš využila toho, že spím a zneužila mě ke svému potěšení. Ani nestihnu dokončit myšlenku a dáma už má svléknuté kalhotky a nasedá na můj ocas. Strčí si ho do své vagíny a začne se na něm lehce a ladně pohupovat. Má zavřené oči a slastně u toho vzdychá. Já se k ní přidám, rukama ji chytnu za prdelku a sténáme tu rozkoší oba dva. Naše pohyby se zrychlují a jsou intenzivnější. Skáče na mně jako gumová opička. Po té si na mě lehne, silně se k sobě přitiskneme a divoké pohyby vykonává jen svým zadečkem. To bych nevěřil, jak dokáže být dáma v takovém věku tak energická a divoká. Teď už to není jen vzdychání ale hlasité křičení. Je úžasné vidět, jak silně prožívá svůj orgasmus. Já už to déle nevydržím, začínám stříkat a plnit tak její štěrbinku. V ten moment začne vykřikovat:" Oooh, ještě... ještě... nepřestávej...miluji tě Jacku!!". "Cože?! Já přece nejsem Jack" ,odpovím. Dáma jako když utne.. zvedne se, zamračí se na mě a povídá: "Nemůžeš být aspoň chvíli zticha? Celé jsi to zkazil!" Popadne své prádlo, odchází z pokoje a zlostně za sebou zabouchne dveře. Absolutně nechápu co se stalo, bylo to tak nádherné a najednou to skončilo, proč? Po tomto vyčerpávajícím sexu už nemám chuť ani sílu nad tím dál přemýšlet, lehnu si na bok a během chvilky usínám. Ráno se probouzím pěkně odpočatý a s čistou hlavou. Začínám teprve přemýšlet nad tím, co se stalo. Snažím se v hlavě nějak poskládat všechny mé poznatky a spojitosti, které se mi tu přihodily. Tohle nebude jen tak, něco mi tu nesedí, musím odtud co nejrychleji vypadnout. Rozhodně dřív, než mi majitelka donese snídani. Možná by dnes ani žádná snídaně nebyla po tom včerejším fiasku. Rychle si balím kufr a opouštím pokoj. V tichosti proklouznu přes recepci a ihned mířím ke svému vozidlu. Nemůžu se zbavit dojmu, že právě tato majitelka penzionu je onou Margarit Peyoteovou, která má možná na svědomí životy svých dvou dětí. Naposledy se ještě otočím a pohlédnu na penzion. V jednom z oken zaregistruji pohyb a za záclonou vidím jak stojí paní Brownová. V její tváři vidím hněv, ale i smutek, že ji opouštím. Jen se ušklíbnu a v duchu si řeknu: "Nebojte se paní Peyoteová, hned jak nasbírám potřebné množství důkazů, přijedu si pro vás".