Hradní síň

(věnováno mé milované ženě)

Venku fičí ledový vítr, ale zde v komnatě hradu pevně vystavěného mými předky ve velkém krbu praskají buková polena a naplňují celou síň vůní dřeva a mihotavým světlem. Na dubovém stole pár cínových talířů, dva poháry a konvice s vínem, je to vzácné víno, pravý Irsai Oliver, až z dalekých Uher, víno vášnivých mužů a ohnivých žen. Všichni již odešli, ale my zde dosud zůstáváme. Ve velkém stojanu desítka svíček plápolavým světlem osvětluje vysoký strop, který se ztrácí v temnotě nastávající noci. Venku déšť smíšený se sněhem bičuje okenní tabulky, před krbem se ale rozlévá milé a příjemné teplo.

- Nechávám si od tebe nalít...opatrně přikládám pohár k ústům opravdu... je velmi lahodné... jedna kapka rudého vína mi zůstala na rtech...

Sedím proti tobě na pradávné židli s vysokým vyřezávaným opěradlem, dívám se ti do očí a zkouším uhodnout, nač v této chvíli myslíš. Nevidím ti ale dobře do tváře, je těžké to byť jen uhodnout. A tak jen sedím a dívám se, jak odlesky plamenů modelují na tvé tváři fantastické obrazce. Slova ti splynou tiše ze rtů: „…dnes bude bouřlivá noc“, aniž bych poznal, jestli se týkají počasí venku. Vstávám a stoupám si za opěradlo tvé židle. Pozoruji tvůj krásný účes s umně spletenými vrkoči a bohatým zdobením.
Vidím ti do živůtku, který spíš zdůrazňuje než ukrývá pevně tvarované prsy. Zavřela´s oči a mnohoznačný vzdech ti unikl ze rtů. Snad vzpomínka na nějaký krásný okamžik… Pohrávám si s ozdůbkami tvých vlasů a ty se tiskneš tváří k mým dlaním, jako bys mi tím chtěla něco říct. Hladím tvou šíji, tvou tvář, zatímco tvé oči jsou zavřené a hruď se ti začíná vzrušeně dmout, plná ňadra stále prudčeji se zvedají a opět klesají dolů. Tvé paže se vzpínají k mým, jsou krásné, štíhlé, s pěstěnými nehty. Tisknu polibky do tvých vlasů, na tvé líce, až konečně mé rty najdou tvá ústa. Chceš snad něco říct, ale dlouhým polibkem tě umlčím.
Můj jazyk líbá tvé rty, jako by jen motýl usedal, pak stále víc a víc, až dlouhým a vášnivým polibkem hledáme ve svých ústech společnou řeč. Bloudí kolem tvých zubů, objímá se s tvým jazykem, zatímco mé ruce tě pevně objímají. Jak je krásná tato vášnivá chvíle…

- Mám zavřené oči – takto tě vidím víc…

Oddychuješ stále prudčeji a já cítím, co je to společná touha.
Vstávám a kdesi v trámoví zapraskalo, snad staletý trám, snad duše předků. Huňaté bílé kožešiny pokrývají ve vysoké vrstvě podlahu před krbem.
Je zde krásné teplo, mihotavé světlo, z krbu se ozývá tichý praskot hořících polen. Beru jedno z hromady v koutě a přikládám, velké kotouče jisker letí do komína. Přistupuješ ke mně, zouváš střevíce a bosá kladeš svou nohu do měkkých ovčích kožešin. Vstupuji za tebou, objímám tě v pase a znovu se vroucně líbáme. Cítím krásnou vůni tvého těla, vzácného parfému, který nedávno přivezli ti cizí kupci z Flander. Ale cítím i jinou vůni, vůni touhy, a vášně, vůni, která se nedá zachytit smysly, ale kterou milující muž přece neomylně pozná.
Dmoucí ňadra, rozšířené oči, zachvívající se tělo, které se po každém mém doteku znovu a znovu rozechvěje. Kladu svá ústa do výstřihu bohatých šatů a líbám krásné obliny prsů. Odpovědí jsou mi roztoužené vzdechy, které se ti bezděčně derou z úst. Má ruka se přidává, laskám tvá ňadra až k jejich tvrdým hrotům, co na nich náhle vyrostly. Vsunuji svou dlaň za brokátem zdobený živůtek a dopřávám sobě i tobě krásné mazlení s tvými pevnými a kulatými prsy, kroužím po nich, napřed jeden, pak druhý, tisknu mezi prsty jejich vystouplé hroty. Máš hebkou horkou kůži, jako by tě nějaký žár zevnitř rozpaloval.

- Ano, je to můj milostný žár, který se pomalu rozhořívá v mém nitru, aby vzplanul do temna této chvíle

Druhou rukou tě hladím na zádech, rozepínám knoflíčky šatů, ruka sjíždí po tvých zádech níž a níž, až do míst, kde se cudné panny již nenechávají hladit. Zatímco se oddáváš mému laskání, tvoje ruce bezděčně hledají v mém klíně. Hledají, hledají, až nacházejí. Je velký, tuhý, chtivý, pevně vztyčený a pro tebe nesmírně žádoucí. Tvá ruka jej obemkne a posunuje se nahoru a dolů, je to krásné pro tebe i pro mne. Opouštím tvá ňadra, abych i já našel cestu do tvého klína. Mé prsty se přesvědčují, ano, je to tak – jsi otevřená, roztoužená, chtějící mě do sebe přijmout.
Svlékám ti šaty. Krásná tvá nahota zasvítí do šera komnaty, žluté světlo ohně a svící zdůrazňuje hrotitost tvých ňader a temnou, lákavou hlubinu klína. Uléháme do měkkých kožešin. Je nám krásně teplo, ale daleko víc nás rozpaluje touha po tělesném odevzdání se. Chceš, abych se tě zmocnil, aby ses cítila přede mnou úplně bezbranná, vydaná, vše očekávající. Odpoutal jsem se od tvých rtů a ústy jemně obemknul bradavku na pravém ňadru. Je nádherně vystouplá a poddává se mému rytmickému pomalému sání.

- Chci se k tobě přitisknout a cítit tvoji kůži.

Mé prsty zajely do klína a našly zde ono krásné a přesladké místo. Dozadu až mezi půlky a zase zpět, sem a tam, pomalu a stále. Na hrbolku lehce přitlačit a o kousek níž náznakem zajet dovnitř a v okamžiku, kdy se tělo začne napínat k pohybu proti prstům, opět nahoru… „Jsi krásná, miluju tě!“ pošeptal jsem ti do ucha a lehce tě kousl do krku. „Vem si mě…“ vzdychla jsi, vzala mou ruku a sama sis určila rytmus. „Nepřestávej!“ Vedla jsi mé prsty na místa, kde ti to dělá nejlépe, na místa, která si sama dráždíš, když chceš zažít rozkoš.
Sklonil jsem se nad tvým klínem, jazykem přejížděl sem a tam, mé rty lehce sevřely tvůj klenot. Dech se ti zrychlil, přestala jsi se kontrolovat, sama nevíš, jestli to křičíš ty nebo jiná roztoužená žena. Vzepjala jsi své toužící tělo jako luk proti mě a vybuchla vášní. Lehl jsem si na tebe a cítila´s, jak do tebe vniká mé tvrdé mužství. Okouzlen hledím, jak kytička tvého ženství je nádherně rozkvetlá, její okvětní lístky jako kyprý límec lemují vchod do tvého lůna.
Můj tuhý úd do tebe vniká, někde vysoko nahoře v podkroví hradního paláce pískají netopýři. Vstupuji do tebe úplně, cítím, jak na tebe narážím, tam úplně vzadu uvnitř, hned jsem v tobě úplně, a hned zase téměř venku. Zasouvám stále rychleji, cítím, jak mě svíráš a je to fantasticky krásné. Zatoužila jsi být nahoře…otáčíme se, lehám na záda, nasedáš na mě a pomalu, rytmicky se pohybuješ nahoru a dolů, dopředu a dozadu, kroužíš do stran, abys sebe i mně nasytila houpavým požitkem lásky. Přidal jsem se a poddal se tvému rytmu.

- Malinko se nakláním a dráždím svá prsa o tvou hruď.

Na hradním nádvoří se ozvaly hlasy a někdo s pochodní přešel k bráně. Poryvy větru lomcují okenicemi, snad se žene vichřice; tady před krbem se však rozpoutala jiná bouře. Pevně ti oběma rukama svírám zadek. Dopředu, dozadu, dopředu, dozadu. Náhle jsi sebou trhaně zacukala. Vykřikla jsi a tvá kolena mě obepjala tvrdě a nesmlouvavě. Vtom to na mě přišlo. Vstoupil jsem co nejhlouběji do tvého těla a cítím, ze mne stříká v krátkých dávkách horký a silný proud … Jsi ho plná, vytéká z tebe, potřísní kožešiny.
Chvíli takto čekáme, než se zastavivší čas opět rozběhne… Vyčerpaně si leháš do měkkých kožešin, které sametově hebce laskají tvé znavené tělo. Uléhám vedle tebe, pomalu mi ochabuje. Beru tě za ruku, líbám tě něžně všude, kam svými rty jen dosáhnu. Díváme se do dohořívajícího ohně, do rudého žáru uhlíků, vyletující jiskry tančí opilý tanec, než zmizí v komíně. Vítr hučí na cimbuří hradeb, honí listí v hradebním příkopu a lomcuje uvolněnou okenicí.

- Miluji tě právě pro tyto chvíle, umíš být tak nádherný a mužně silný, to chci u muže cítit

Vstáváš, a jsi nádherná v záři ohně, ve své milostné únavě, ještě vidím, jak se zachvíváš v doznívající rozkoši. Bereš do ruky konvici s vínem, je to vzácné víno, pravý Irsai Oliver, až z dalekých Uher, víno vášnivých mužů a ohnivých žen, naléváš je do dvou pohárů. Usedáme na dubové lavice a mlčky popíjíme, vzácné víno, pravý Irsai Oliver, až z dalekých Uher.
Cítím, že do mne vstupuje znovu síla, znovu se mě zmocňuje touha tě mít, chci, aby ses zase svíjela v mém náručí milostnou křečí. Pochopíš – i v tobě plane stejná touha, snad za to může to víno dalekých Uher, víno ohnivých mužů i žen. Vstáváš, ohýbáš se přes okraj dřevěné lavice. Přiklekám zezadu a lehce obkroužím obě dírky. „Můžeš, ale buď opatrný,“ splynulo tiše ze tvých rtů, když jsi ucítila můj prst. Lehce jej nasliním a pomalu, přeopatrně, vstupuji svým prstem do tebe zezadu. Je to krásné a vzrušující, pro mne i pro tebe. Vystrkuješ svůj hezky tvarovaný zadek proti mně, líbí se ti to, cítím, jak moc to chceš. Vnikám do tebe prstem znovu a znovu, stavíš se na čtyři s prohnutým hřbetem jak kočka, chvěješ se novou rozkoší. Lehám si na záda, má vztyčená mužská chlouba už opět pevně ční. Bereš jej do své pusy a něžně saješ. Jazykem mě šimráš na špičce, pak zase všude kolem, všude, všude. Zavírám oči a poddávám se tvému hraní. Hledám tvoje krásné visící prsy a tisknu je, mačkám, drtím, svírám, hnětu. Naběhlé tuhé bradavky mám přímo před očima a beru je něžně do pusy a saju.
Jedna ze svíček špatně hořela a nyní spadla ze svícnu na zem. S drnčením se zakutálela až k nám. Bereš ji do ruky a beze slova mi ji podáváš. Chvíli nechápavě hledím, ale pak ji beru do ruky a jezdím ti s ní po vystrčené prdelce. Ne, to není to, co sis přála... Bereš mi ruku držící svíčku a nasměrováváš ji do svého zadečku. Pochopím… jemně ti ji pomalým krouživým pohybem zasouvám dovnitř. Když je tam v polovině, nechávám ji být. Svíčka dráždící tvou prdelku je pro tebe nesmírně vzrušující. Držím tě za boky, občas o ni zavadím rukou, a ty pokaždé vyjekneš vzrušením. Náhle znovu exploze. Křičíš, pláčeš, směješ se. Cítím stahy tvé pochvy, která jakoby mě chtěla uvěznit. Silně tě přitisknu k sobě a v záchvatu rozkoše tak setrváme nejmíň sto let, aspoň nám to tak připadá.

- Sto let bych s tebou chtěla být, a ještě víc, až do skonání světa

Oheň v krbu již jen žhne, svíce ve svícnech dohořívají. Ležíme zmáčeni potem na hromadě bílých kožešin a cítíme se jak námořníci, kteří přestáli divokou bouři a zvítězili nad ní. Pomalu vstávám, přihazuji do krbu dvě velká polena, usedáme nazí na lavici a hřejeme se v nově vytrysklé záři ohně. Plane, jako před chvílí planula naše vášeň…
Beru do rukou konvici, je již téměř prázdná, ale přece jen v ní zbylo trochu vína, je to vzácné víno, pravý Irsai Oliver, až z dalekých Uher, víno vášnivých mužů a ohnivých žen. Nalévám do dvou pohárů a sundávám z předprsně krbu velkou mísu pečeně. Po milování prý přichází hlad. Velkým nožem krájím maso a chléb, jíme mlčky, pijeme přitom vzácné víno, pravý Irsai Oliver, až z dalekých Uher, víno ohnivých žen a vášnivých mužů…
Venku se vítr utišuje, je silný liják, ale tady v krbu dohořívají polena. Skládám kožešiny na velkou hromadu, prokládám houněmi, a tak jak jsme, nazí, do nich zalézáme. Dotýkáme se svými těly a cítíme, že tyto chvíle byly nesmírně krásné, a že zdaleka nebyly to poslední, co spolu prožijeme….