Anna, ta pravá - část devátá

Ráno mě Anna probouzí slovy: „Ondro, vstáváme! Je nejvyšší čas.“ Otevírám oči. Ona stojí vedle gauče, je oblečená a usmívá se na mě.
„Dobré ránko miláčku, spal si jako mimino. Zřejmě tě to včera unavilo, ale bylo to úžasné a zřejmě to pomáhá na to, abys moc nebantoval. To je ale teď jedno, když tě čeká týden v klícce.“ říká a odhrne ze mě peřinu. Oči ji spočinou mezi mýma nohama. „Skvělé nebudeme muset chladit. Nasadím ti větší klícku, ať se s tebou Katka nemusí tahat.“
Kleká si ke mně na postel a až teď vidím, že má v ruce plátěný pytlík. Po chvílí už ležím zamčený. Cvaknutím zámečku se mi penis probouzí a já cítím (ne)příjemný tlak. Skrčím nohy a otočím se k ní, než ji ale stihnu pohladit, tak se odsune a řekne „Zajdu ti pro oblečení tak počkej a neuteč mi.“ plácne mě po zadku.
Když se vrátí, začne mě oblékat. „Udělala jsem ti snídani a ráda bych u ní probrala plány na dnešní den.“ Po pár minutách mě usazuje pomocí zvedáku do vozíku a oddechne si. „Jdu si zakouřit. Ty běž snídat, ať na tebe Katka nečeká.“
Vyjedu tedy do kuchyně, koukám na hodiny a mám sotva patnáct minut. Zaspala? Pustím se do snídaně. Kde mám mobil? Koukám kolem, ale nikde není. Kousnu si tedy do chleba a jedu zase do obýváku, kde ho taky nevidím. Divné!
Z hledání mobilu mě vytrhne hlas Anny: „Ondro, kde zase jsi?“ Jedu zpět a uvidím Annu a Katku u stolu. „Ahoj Katko,“ usměji se na Katku a pak odpovídám Anně „Já hledal mobil. Nevíš, kde je?“
„Nemáš náhodou jíst? Mobil ti donesu, až pojíš. Musíte jít ať stihnete tramvaj.“
Pouštím se tedy do snídaně. „Katka mi říkala, že tě pak vyzvedává po škole. Domluvila jsem se s ní, že ti přijde po prvním bloku pomoci na záchod a já tě pak vyzvednu. Dáme oběd a pak tě odvedu na tu schůzku, souhlasíš?“
„No ano…“
Než se nadechnu, tak opět spustí „To jsem ráda. Na jak dlouho máš tu schůzku?“
„Nejdéle hodinku, déle ne.“
„Tak já počkám na tebe tam, šlo by to?“ navrhne a usměje se.
„Určitě, Katka tam čeká běžně. Kávu mají taký dobrou, viď?“
„Tak domluveno a sněz už to prosím tě. Zabalila jsem ti svačinu a vodu, ať se ti dobře přemýšlí…“řekne a dává mi svačinu do batohu. Katka si mezitím sedá za stůl a ťuká do mobilu.

Po snídani s Katkou vyrážíme směr škola. Během cesty tramvají se Katce svěřuji, že jsem prožil nádhernou neděli a básním ji o vysněné procházce. Ona se jen usmívá a naslouchá mi. Párkrát se přistihnu, že nejistě pokládám otázku, na kterou si vždy sám opatrně odpovím. Ona jen kýve a přitaká. Před poslední zastávkou se konečně dostane ke slovu a řekne „Jsem ráda, že jsi konečně někoho našel.“
Cesta rychle uteče, Katka mě odprovodí do učebny a domlouváme se na čas kdy má dorazit. Během přednášky myslím na Annu, na to, co mě večer čeká a jsem nepřítomný. Říkám si, že to zachrání skripta. Beru telefon a píšu Anně: „Jak se má moje nadržená panička?“ odešlu a pak už se snažím věnovat přednášejícímu.
Po prvním předmětu je přestávka a já vyjíždím ven. Rozhlédnu se po Katce ale zatím nikde není a tak jedu k automatu. Opodál stojí Iva. Přijedu k ní a prosím ji o pomoc s kávou. Usměje se na mě a pomáhá mi. Její oříškově hnědé oči mě dostávají, smějí se na mě a klícka se mi plní. Má hnědé vlasy, nedbale sepnuté nahoru a je oblečená do fialových šatů. Pod nimi má punčochy. Je to zvláštní pocit, vnímat celou situaci s odstupem toho, že mě doma čeká Anna ale i tak si to užívám. Dáme se do řeči ohledně seminární práce. Z rozhovoru nás vytrhne příchod Katky, která se mi omlouvá za zdržení. Je celá uřícená. Navrhnu, že ji koupím kávu z automatu ale odmítne ji. Loučím se s Ivou a vyrazíme na záchod. Pak mě opět doprovodí do učebny a odchází. Já ještě zkontroluji, zda mi neodepsala Anna – zobrazeno. Že by to bylo moc drzé?

Po škole vyjíždím ven před školu, kde mě čeká Anna. Sedí na lavičce a kouří. Na sobě má kabátek, rifle, károvanou košili a boty na mírném podpatku - vypadá úchvatně.
„Ahoj. Tak už jsem tu.“
„Kde máš bundu?!“ Položí cigaretu a obléká mi ji. „Jak bylo ve škole?“
„Dobře, jen jsem myslel celou dobu na tebe.“ odpovídám ji.
„To jsem četla. Došlo ti, že to bylo přes čáru?“
„Ano?“ říkám nejistě.
„To jsem ráda.“ pohladí mě a pak už jedeme do mé práce. Tam se Anny ujme jedna s kolegyň a uvaří jí kávu. Pracovní schůzka trvá něco přes hodinku. Pak se ještě zakecáme a probíráme pár nápadů. Když vyjdeme ven na chodbu, uvidím Annu, která sedí na lavičce a ťuká do mobilu.
„Promiň, bylo to delší než jsem čekal.“
Zvedne se a s neskrývavým naštváním pronese „Říkal jsi maximálně hodinu. Mohla jsem se jít někam projít a ne tu sedět.“
„Neboj, vynahradím ti to. Dáme ten oběd, co říkáš?“ snažím se zachránit situaci.
„No, už jsou skoro čtyři, to moc oběd už nebude, ale doma nic není tak pojďme.“
Při obědě je odtažitá a veškeré mé narážky na hrátky posílá do autu. Konverzaci zavede k jejím plánům, zařídit si druhý pokoj. Oběd rychle uteče a my vyrazíme směr domov. Po cestě se shodneme, že by bylo dobré nakoupit, a tak se ještě stavíme do potravin. Anna si pochvaluje můj vozík, na který pověsí tašku a do kufru mi naskládá zbytek. Pak už vyrazíme k domovu.

Když vcházíme do bytu Anna řekne: „Jsem unavená dám ti do pokoje vodu. Můžeš jít pracovat a já půjdu uklidit nákup a pak si na chvíli lehnout.“
Nečeká na odpověď, bere tašku z vozíku a jde do kuchyně. Já jen formálně souhlasně odpovím. Projede mnou vzrušení, a ještě více se těším na večer.
„Ty jsi nesnědl svačinu?“ říká, když vytahuje věci z kufru. Než stačím něco říct pokračuje „To si nezvykej, když už ti to udělám tak to sníš. Dám ti to k počítači.“
„Promiň, já se polepším. Raději už jdu pracovat, ať vše stihneme a užijeme si pěkný večer.“ řeknu a jedu do pokoje. V pokoji zapínám notebook a pustím se do práce.
Po chvilce mi donese svačinu, „Tak pěkně pracuj.“ Projede mnou motivační vlna a pokračuji v rozepsané seminárce. Hodiny utíkají a práce mi jde od ruky.
Z psaní mě vytrhne telefon …. volá mi mamka. Strávím s ní na drátě dobrou půlhodinu. Podávám hlášení a říkám ji, že jsem našel spolubydlící a asistentku. To ji potěší a cítím její radost, že je o mě postaráno. Naši mi do začátku hodně pomohli a já jsem rád, že se jejich investice vydařila.
Když položím telefon zjistím, že je půl osmé. Jedu do obýváku, kde vidím spát Annu. Na křesle jsou přehozené šaty a punčochy. Rozhodnu se ji nebudit. Jedu ke křeslu, beru jednu punčochu do ruky a přičichnu k ní. Klícka se mi hned plní. Pokládám punčochu, ale ona sklouzne na zem. Sakra! Jedu do pokoje a napiji se vody. Co teď? Beru mobil a najedu na amatéry. Divné nejsem přihlášený, a tak se přihlašuji – nesprávné přihlášení. Zkouším znovu a znovu – nic. Vzpomenu si na ráno a svítá mi, zapínám počítač a zkouším se přihlásit tam – NIC. Co když to nebyla ona, přece by mi o tom řekla.
Jedu do obýváku, přijedu ke gauči a budím Annu. „Aničko, prosím je už půl deváté. Můžeš vstávat?“
Rozespale se protáhne „Jo už jdu. Co potřebuješ?“
„No zaprvé na záchod a za druhé….. ty jsi mi změnila heslo na amatérech?“
„Pojď na záchod a pak vše vyřešíme.“ zvedá se, protáhne se a jen ve spodním prádle jde ke koupelně. Když prochází kolem křesla vidí spadlou punčochu, podívá se na mě a zvedá ji. „Jdeš teda?!“
Vyjíždím za ní do koupelny, kde mi pomáhá. S klíckou to trvá déle…. Během toho se mě ptá, co mám zítra. Říkám ji, že mám volný den, ale že se budu věnovat škole a práci. Ona to vítá. Prý že si zajede na kávu a popřemýšlí nad tím pokojem. Ten gauč je prý utrpení. Zmiňuji, že na 11:30 přijde Katka a navrhuji, že ji zruším. Řekne, že to není třeba, že půjde ven a stejně si potřebuje něco zařídit.
Když dočůrám vylije bažanta, políbí mě a řekne „Musíš mě šetřit, ty noci jsou náročné. Svléknu tě tady ano?“
„Jsem náročný, že?“ usměji se na ni. Během pár minut sedím na vozíku úplně nahý. Penis se tlačí z klícky.
Beze slova projde kolem mě a já jedu poslušně za ní. Jde do mého pokoje tak asi mám smůlu. Sedne si na mou postel a rozhodným tónem řekne: „PRASÁTKO!“
„Tak vím, že asi nejsi zvyklý bydlet se ženou, ale šahat mi bez dovolení na spodní prádlo nebudeš. Je ti to jasný?“
„Ano madam!“ odpovím a sklopím zrak.
„K amatérům… Jak si prosím mohl zjistit, že máš změněné heslo, když máš zakázáno lézt na jakékoliv stránky o sexu. Mělo to být překvapení, další tvůj splněný sen a ty jsi to pokazil. Zase!“
„Já mám zakázáno porno, ale ne…“namítnu a v tom mi přiletí facka.
„Neodmlouvej! Na amatérech není porno?“ ptá se. Mou odpovědí jsou sklopené oči. „Na něco se ptám?“
„Je.“ odpovídám potichu.
„NESLYŠÍM!“
„Ano je tam porno, madam.“ zvedám zrak.
„Tak je hodný. Neboj, já z tebe udělám poslušného muže.“ Pohladí mě a pokračuje, „Doufám, že je ti jasné, že tě musím potrestat. Takže máš posunutý orgasmus o týden. Teď si lehneš a dostaneš výprask, řekněme 50 ran přes zadek tou novou hračkou.“ řekne klidně a zvedá se.
Já nemám slov. Tohle byl můj sen, ale představa, že ji mám denně na očích a dva týdny mě drží v klícce je nepředstavitelná. Prochází kolem mě ke skříni a vytahuje plácačku. Dává mi ji do úst a řekne „Drž, odemknu tě.“ Po chvíli jsem odemčený a ona mi ho promne. „Fuj ty tečeš. Jsi zlobivý kluk.“ S plácačkou v ústech mě přenáší na postel. Pote si ji bere a otáčí mě na břicho, podepře mě dekou a ptá se, zda ležím pohodlně. Já jen souhlasně zahuhlám do polštáře a cítím, jak mi penis stojí a teče.
„Tak počítat nemusíš, ale chci ať mi za každých deset ran poděkuješ.“ V tom mi přistane první rána. Jje dosti nemilosrdná a zaječím do polštáře. Nemaže se s tím a sází mi ránu za ranou. Po desíti ranách mě pálí zadek a já zahuhlám do polštáře. Nakloní se ke mně a zvedne mi hlavu „Nerozumím!“
„DĚKUJI MADAM!“
„Šikovný! Pokračujeme.“ Pokračuje ve výprasku a po dvacáté ráně opět děkuji. Mám pocit, že musí můj zadek být modrý.
„Ani se nečervená. Přidáme!“ začne mi sázet rychlé rány v pravidelném sledu. Já už ječím do polštáře a jsem jako v transu, zadek mě pálí a začínám se potit.
„Padesát!“ položí plácačku a pohladí mi zadeček. „Výprasky natrénujeme – naučím tě je snášet s radostí.“ Otáčí mě na záda. „Poděkování nebude?“
„Děkuji madam.“ říkám s ubrečenýma očima.
„Tady někdo plakal. Bylo to moc?“
„Ne madam, spíš hodně emocí a tak.“ odpovídám s úsměvem a utírám si oči.
„Nejsem ráda, že tě musím trestat. Chci ať jsi poslušný. Vidím, že nám klesnul. Zamkneme ho?“
Na očích ji vidím, že dnes není můj den, a tak se nechávám zamknout do mini klícky. Pak mi obléká kalhotky a košilku. „Počkej na mě, musím si odskočit“ zasměje se vlastnímu vtipu a odběhne.
Po chvíli se vrací a říká „Uděláš mě pusou? Nebo si to mám udělat sama?“
„Jak si madam přeje.“ říkám laškovně.
Přijde ke mně a pohladí mě po vlasech. „Jak chceš otočit?“
Nemůžu uvěřit svým uším. „Co?“
„Jak chceš otočit?“ řekne rázně.
„Na bok, ke zdi?“
„Takhle?“ otáčí mě do mé klasické spací pozice. Sklání se ke mně, a zašeptá mi do ucha „Dobrou noc a opatrně na to co říkáš a co si přeješ.“ Políbí mě, odchází ke dveřím, zhasne a zavírá. Nechává mě usnout s plnou hlavou a pocitem, který pokud nezažijete nepoznáte. V hlavě mi zní její věta „Opatrně na to co říkáš a co si přeješ.“