Kapitola I Počátek

Hudební doprovod: Hans Zimmer: Time (Inception soundtrack)

Počátek toho, co semnou prožiješ, se začal psát už dávno a já Ti chci říct, proč právě teď a tady sedím v křesle před zrcadlem v naší ložnici a nechávám rudou rtěnku tančit po svých rtech. Možná se sama před sebou chci obhájit, proč to dělám, ale závěr nechám na Tobě, teď už je to jedno, chci to udělat a udělám to.

Život může být nádherný, když ho žiješ, ne když ho přežíváš.

Mé jméno je Elena a jsem obyčejná žena, uvnitř možná spíš pořád taková holka z vesnice. Dětství jsem měla krásné. Prožila jsem ho na velkém statku, kde byly spousty zvířat a hlavně koně! Ty úžasný zvířata, který Ti toho tolik dají! Možná, že kdybych se tenkrát rozhodla jinak, neseděla bych tu teď před zrcadlem a nepřemýšlela nad tím, proč musím právě já jen přežívat.

I když jsem to u nás milovala, vždycky jsem toužila po životě ve městě. Určitě to znáš, chceš nebo toužíš po tom, co nemáš. Moje touha se díky mé lásce k číslům proměnila v realitu, bohužel.

Čísla jsou tak úžasná a všeříkající, nikdy Ti nelžou pokud v nich umíš číst.. Jsou Tvojí jistotou! Když se na čísla podíváš, zjistíš hned, na čem jsi! Nejsou jako slova! Slova mohou nějak vypadat, ale může za nimi být mnoho skryto.. Tolik významů, pravd, lží.. Čísla tohle neumí.. Jsou jen černá nebo červená, nic víc, nic míň.

Pro čísla jsem měla a mám nadání a tak jsem své dospívání zasvětila studiu matematiky.

Jak to občas bývá, zamilovala jsem se tehdy ještě na škola a velmi brzy otěhotněla s mým mužem, který je o 8 let starší. Studium jsem dokončila i přes to, že jsem pečovala o naší malou. Manžel se o nás staral a léta plynula.

Díky manželovu vysokému postaveni v jedné nadnárodní organizaci jsme se měli velmi dobře a nemuseli řešit existenční potíže. Zůstala jsem tehdy s naší malou Sofií a všechen čas jsem věnovala jen jí a našemu domovu. Muž byl často pryč, vídali jsme se málo.. Vždycky mi tvrdil,že to dělá pro nás, abychom se měli dobře.. Chyběl nám! Sofii jako otec, mě jako jeho ženě, které chybělo jeho obejmutí, polibek, pohlazení, vlastně si nepamatuji, kdy jsme se spolu naposledy milovali. Ze začátku jsem ho prosila, jenže on to ignoroval. Úplně o mě ztratil zájem jako o ženu a tak jsem žila jen pro naší Sofii, která byla moje všechno!

Ano, byla. Sofie tu už není. Moje maličká mi zemřela v náručí a stejně tak jak vyprchával život z jejího těla, vyprchával i ze mě. Ztratila jsem všechno a na tomhle světě nezbylo nic, pro co bych mohla žít.

Byla a je to nejbolestivější chvíle mého života.. Moc jsem tehdy svého muže potřebovala, bohužel jsem se s tím musela vypořádat sama. On měl jen tu svou práci, která ho i přes to co nás potkalo, naprosto pohltila a my jsme se odcizili definitivně, nic nás již nespojovalo.

Abych tehdy nezešílela, našla jsem si práci a začala pracovat jako účetní. Už je to několik let a já se až děsím jak dlouho jsem dokázala takto přežívat. Možná to bude tím, že když skutečně nežiješ a Tvé dny jsou jeden jako druhý, pojem o čase se Ti ztratí. Všimneš si, že kvetou šeříky a najednou ze stromu padá listí.. Smutné, jak ta léta uplynula a jak mi úplně vše zešedlo.

Nemám se z čeho radovat, všechny mé emoce jsou pryč, uvnitř mě zbyla jen prázdnota a ze mě se stala nevýrazná, tichá žena s vlasy vyčesanými do ohonu, svázanými saténovou stuhou, která občas vezme do ruky jehlu s touhou ucítit bolest, kterou jí způsobí její špička deroucí se pod náporem jejich prstů do hýždí. Jsem tu, ještě tu jsem a bohužel to není sen.

Chceš pokračování?