Janin dobrý skutek

Jana sklapla noťas a pobaveně se usmála. Bylo jí jasné, že tím dnešní komunikace nekončí, ale přinejmenším pár dalších hodin jistě poleví a na to jí bude stačit mobil. Přitom ještě odpoledne ležela její nálada hluboko pod bodem mrazu. Míša zaťukala nečekaně, po několika měsících ticha. To ticho neznamenalo nic zásadního, vždy to tak spolu měly. Období ukecaná a období klidu. Janě přišlo vhod, že se jí pro dnešní slaměný večer a noc vyloupla taková společnost. Byť jen po písmenkách.
Někdy, když se dá depka dohromady s depkou, dovedou se vzájemně vyrušit. A přes písmenka jde svěřování často snadněji, než u vína nebo po telefonu. Opatrné oťukávání nevydrželo dlouho a tak bylo brzy celkem jasné, že na jásání to není ani na jedné straně těch písmenek. A zdálo se, že Míšin rozchod (kolikátý už?) nabízí přece jen poněkud podstatnější důvod k smutku, než Janiných několik nečekaně slaměných dnů a nocí, které měli původně strávit společně s Petrem. Jenže práce umí být svině a tak přinejmenším dnešní večer a noc trávil Petr sám na služebce někde na druhém konci republiky.

Míša: A taky nemám s kým šukat. Fňuk.

Jana se musela usmát, když na ní ta věta vyskočila. To byla celá Míša. Nechodila kolem horké kaše. A poznala i to její “Fňuk”. Občas jej používala taky. Vlastně nevěděla, jestli to má ona od Míši nebo Míša od ní.

Jana: Nápodobně. Fňuk.

A právě tehdy jí ťuknul do čela ten nápad. Kde to Petr říkal, že bude spát?
…
Petr se právě vybaloval na pokoji jediného slušného hotelu v okolí. Ještě mu na rtech hrál pobavený úsměv. Neměl ve zvyku flirtovat, ale s touhle recepční jim to šlo nějak samo. Nic z toho nebude, ale i tak ho to potěšilo. Aspoň něco. Jana mu chyběla často a zrovna dnes to bylo ještě palčivější. Tohle měla být jejich noc. Jenže, než si stihl nahlásit volno, spadla mu do toho práce, služebka aspoň na dva dny. Sice by se odříct dala, ale těch komplikací, co by to způsobilo spoustě dalších lidí. Prostě to dnes a zítra přežije, udělá co bude třeba a s Janou si to snad brzo vynahradí. Třeba se vrátí dříve a stihnou aspoň ten zítřejší večer, když mu zítra půjde všechno na ruku.

J: Tak co tvoje hračky?

Zavrněla mu na hodinkách zpráva od Jany. Trefila se mu přímo do myšlenek. Dnes byla skoro celý den potichu. Asi práce. A nebo jí to všechno kouslo. Neměl by jí to za zlé. O to víc ho potěšilo, že se ozvala.

P: Pro dnešek uklizené pod postel. Akorát jsem na hotelu. Jak je u Tebe?
J: Už bylo i líp. Ale chmury jsou zatím pod kontrolou.
P: Umím si to představit. Nemám to o moc jinak.
J: Tak třeba Ti vylepším večer.
P: To Ty vždycky. :-D Budeš mi dělat společnost aspoň přes písmenka?
J: To klidně můžu, ale…
P: Ale?
J: Psala mi Míša. Nic moc, rozchod a tak.
P: Ta Míša?
J: Jo, ta. Nemáš chuť udělat dobrý skutek?
P: Toho se nikdy nezříkám, jen tedy netuším…
J: Vem ji na večeři. Uděláš jí radost. Bydlí jen pár stovek metrů od tvého hotelu. Ostatně, docela se Ti líbila, co si vzpomínám.
P: To asi klidně můžu. Říkala si vlastně, že má být odsud odněkud. Jestli jí to udělá radost, tak proč ne.
J: A uděláš pro mě ještě něco?
P: Ano?
J: Jestli si u té večeře zavoníte, ošukej ji.
P: A to je Tvůj nebo její nápad?
J: To je NÁŠ nápad. A radost z toho budeme mít taky obě.
P: To si dovedu představit. :-D Tak mi na ní pošli číslo.
…
Večeři vzali hopem. Prvotní opatrnost a nervozita odpadla během první skleničky vína. Jeho salát a její omeletu takřka zhltli a tu otevřenou láhev si vzali na pokoj. Bylo to rychlé a nikterak komplikované. Nepotřebovali dlouho aby si ověřili, že si nejen voní, ale i chutnají a že jeho čurák skvěle pasuje do její kundy. Dokonce to stihli několika snímky zdokumentovat a poslat Janě. Dolili si potom skleničky a chvíli se věnovali té konverzaci, kterou tak odflákli u uspěchané večeře.
Druhé kolo bylo zábavnější, hravější, místy divočejší a delší. A pro Janu z toho byla celá galerka, kterou jí posílali v reálném čase. Po jejich finále na ně čekala její fotka. Bříško, rozevřená stehna a mezi nimi hlavice sprchy. Neukázala nic, pověděla všechno. Stejně jako její “Jsem s vámi. Doslova.”.
…
Petr doprovodil Míšu domů. S omluvou a špatným svědomím, ale jakkoliv byl společný večer skvělý, neměl dnes v noci nejmenší náladu sdílet postel s kýmkoliv jiným, než s Janou. A zdálo se, že Míša tomu rozumí. Teď se coural prázdnou ulicí zpátky k hotelu s telefonem u ucha.

“Chutnala Ti, co?” dobírala si ho i na tu dálku.
“Jo. Bylo to vidět, ne? Přišlo nám to vhod. Oběma. Děkuju, Jani.”
“A já Tobě. Vlastně vám. Užila jsme si to s vámi.”
“My s Tebou.”
“Už mi psala. Výrazně si jí vylepšil nejen večer. A mám Ti vzkázat, že si vážně nemusíš lámat hlavu s tím, že sis ji nenechal na pokoji přes noc. Rozumí tomu a já ji na to ostatně upozornila předem.”
“Tak jo. Pozval jsem ji aspoň na snídani. Vypadala, že jí to potěšilo.”
“Jo, říkala mi to. Ošukáš ji ještě?”