Sbohem nemusí být konec - soutěžní

„Jeď opatrně. Až budeš doma, napiš mi.“
„Zvládneš to tu sama?“ dělala si o mě starost kamarádka. Po jednom společném dni na horách musela odjet domů. Její táta dostal infarkt. Objaly jsme se a rozloučily.
Osaměla jsem. Měla jsem o pobytu na horách sice jinou představu, ale chápala jsem, že musela zpět domů. Aspoň budu mít čas přemýšlet a srovnat se s tím, co se stalo. I když nevím, jestli by nebylo lepší spíš nemyslet na nic. Nejraději bych se z té noční můry probudila. Byla jsem rozhodnutá si pobyt na horách užít do poslední minuty. Protože kdo ví, třeba už nebudu mít příležitost…

Bylo slunné, ale přesto mrazivé dopoledne. Na svahu začalo přibývat lidí. Stoupla jsem si do fronty na vlek a pozorovala hemžení lidí kolem. Rodiny s dětmi, páry různých věkových kategorií i individua, ke kterým se viditelně nikdo nehlásil. Těch ale bylo minimum. Já jsem byla jedním z nich. Z myšlenek mě vytrhl mužský hlas. Otočila jsem se za sebe a pohlédla na vysokého muže. Chvíli jsem vůbec nechápala, co říká. Pak jsem si všimla jeho natažené ruky. Podával mi hůlku. Vůbec jsem si nevšimla, že mi upadla. Poděkovala jsem mu a otočila se zpět dopředu. Už jsem byla skoro na řadě. Na sedačku vleku se vedle mě posadil onen muž. Chvíli jsme jeli mlčky. Já jsem se dívala na krajinu a užívala si výhled na zasněžené stromy, které lemovaly sjezdovku. Sníh se jiskřil v paprscích slunce jako by ho někdo posypal diamantovým prachem. Horký dech se srážel v páru. Muž na mě opět promluvil. Prohodili jsme pár vět. Snažila jsem se být zdvořilá, ale na konverzaci jsem neměla náladu. Nahoře jsme se rozloučili, opětovala jsem jeho úsměv a rozjeli jsme se každý sám dolů. Za dopoledne jsem si ho všimla na sjezdovce ještě několikrát. Lyžoval skvěle a sebejistě. Já jsem na tom byla hůř. Jakmile se dostavila únava, zabalila jsem to a vrátila se zpět do hotelu. Musela jsem odpočívat, nechtěla jsem to přepálit hned na začátku. Bylo přede mnou ještě několik dní lyžování.

Na muže ze sjezdovky jsem narazila během dne opakovaně. V restauraci hotelu, u výtahu, v hotelovém bazénu. Neustále jsme se někde míjeli. Nejdřív zůstávalo u pozdravu, pak už jsme vždy prohodili několik vět. Po večeři jsem zašla do baru. Objednala jsem si sváteční sklenku červeného vína a pozorovala jsem pár dalších návštěvníků baru. Najednou mi někdo zaclonil výhled. Zvedla jsem zrak a pohlédla do už známého obličeje. Přisedl si ke mně. Dali jsme se do řeči. Od obecných témat jsme se brzy dostali k osobnějším. Jen těm příliš osobním jsme se vyhýbali. Jmenoval se Martin. Večer utekl jako voda. Byla skoro půlnoc. Celý den na nohou se na mně podepsal, začaly se ozývat zdravotní potíže, které se táhly už delší dobu. Byl čas se s milým společníkem rozloučit. Galantně mě doprovodil k výtahu, poznamenal, že doufá, že se nevidíme naposledy a popřál mi dobrou noc. S již nuceným úsměvem a zaťatými zuby jsem se s ním rozloučila. Bylo to na poslední chvíli. Jen co se za mnou zavřely dveře pokoje, udělalo se mi zle. Spolkla jsem svou dávku léků a padla do postele. Doufala jsem, že mě pohltí milosrdný spánek a já zapomenu na celý svět.

S Martinem jsme se potkali hned ráno u snídaně. Měl být na horách s kamarádem, ale onemocněl, tak jel sám. Já jsem mu pověděla zase o odjezdu své kamarádky. Nakonec jsme spolu strávili skoro celý den. Večer byl v hotelu program s hudbou. Zjistila jsem, že rád a dobře tančí. Při ploužáku bylo velmi příjemné cítit na zádech jednu jeho dlaň a v druhé mít schovanou svou. Přitáhl si mě blíž k sobě. Možná to bylo tou písničkou, tancem, jím, že na mě padla melancholie. Toužila jsem se schovat v mužské náruči. Přála jsem si, aby mě pevně objal a už nikdy nepustil. Chtěla jsem se aspoň na okamžik cítit bezpečně, vědět, že mi nic nehrozí a že všechno bude zase v pořádku.

Zůstali jsme pak ještě chvíli v baru, povídali si, jako bychom se znali dlouho a ne pouhé dva dny. Ani jsem si neuvědomila, kdy přesně se mi začal líbit a přitahovat mě. Sledovala jsem jeho rty, když mluvil, jeho drobné vrásky kolem očí, které se mu vytvořili, když se smál, jeho ruce držící sklenku s pitím. A zatoužila jsem, aby se mě ty jeho ruce dotýkaly po celém těle. Přinutila jsem se vrátit do přítomnosti. Kolem půlnoci jsme se zvedli. Když jsme přicházeli k výtahu, klopýtla jsem. On mě bleskově zachytil. Naše pohledy se setkaly, čas se zastavil, vzduch zhoustl. Výtah se rozjel. Najednou mě přitiskl ke stěně a prudce mě políbil. Překvapil mě, nečekala jsem to. Možná si mé zaváhání špatně vyložil, proto ode mě s omluvou poodstoupil. Líbil se mi, moc. A žijeme jenom jednou. Tak proč váhat? Na co čekat? Přitiskla jsem místo odpovědi své rty na jeho.

Výtah zastavil. Chvíli trvalo, než mi tato informace doputovala do mozku. Vzala jsem ho za ruku a vydala jsem se ke svému pokoji. Otevřela jsem dveře a beze slov jsem ho pozvala dál. On šel za mnou a zavřel za námi. Uchopil mě za ruku a přitáhl si mě do náruče. Tentokrát nikam nespěchal. Očima putoval po mém obličeji, rukou mi z čela odhrnul pramen vlasů, který se uvolnil. Jeho pohled se zastavil na mých rtech. Proč mu to tak trvá? Ať už mě políbí… Dával si na čas. Prohlížel si mě, jako by si chtěl můj obraz vtisknout do paměti. Pak se jeho rty dotkly mých. A já jsem ten polibek něžný jako dotek motýlích křídel opětovala. Vzájemně jsme ochutnávali jeden druhého, nikam jsme nepospíchali.

Jeho něha mi vehnala slzy do očí. Sakra. Pořád bych jen brečela. Řada zcela běžných okamžiků, situací, zdánlivě obyčejných vět a slov pro mě nabyly v posledních dnech naprosto nový rozměr a význam. Všechno, co je pro druhé samozřejmostí, se pro mě stalo výjimečné. Pevně jsem stiskla víčka, abych zatlačila slzy deroucí se mi do očí.

Jeho rty byly měkké a horké, líbal mě na koutky rtů, tváře, víčka, bradu a krk. Vrátil se zpět k mým ústům. Jeho polibky se stávaly naléhavější a intenzivnější. Objímal mě, jeho ruce putovaly po mých zádech a bocích. Vjela jsem mu zezadu jednou rukou do vlasů, druhou jsem ho uchopila za zadek a ještě více jsem si ho k sobě přitiskla. Přes látku svých tenkých šatů a jeho kalhot jsem cítila Martinovo rostoucí vzrušení. Pomalu mě začal tlačit směrem k posteli. Za stálého líbání, které mi bralo dech, jsem mu začala rozepínat knoflíčky u košile. Rty jsem sjela na jeho krk a obnažené klíční kosti. Rostla ve mně touha tak dlouho potlačovaná. Začala jsem být nedočkavá. Zatáhla jsem za jeho opasek a rozepla mu kalhoty. Jeho ruce taky nezahálely. Rozepnul mi zip na šatech a rukou mi je začal vyhrnovat nahoru, aby mi je přetáhl přes hlavu. Na okamžik jsem zvedla ruce. Mé šaty přistály někde za mnou. Za okamžik stejným směrem putovala i jeho košile. Jeho kalhoty šly dolů, vystoupil z nich. Rukou mi hnětl ňadro, druhou zručně rozepnul podprsenku. Pomalu mi ji sundal. Každý kousek odhalené kůže pokryl horkými polibky. Slastně jsem vzdychla, když vzal mou vztyčenou bradavku mezi horké rty a začal si s ní hrát jazykem. Rukou jsem ho začala hladit přes boxerky v rozkroku, pevně jsem v dlani sevřela jeho ztopořené mužství. Nestačilo mi to a vklouzla jsem rukou dovnitř. Byl celý mokrý vzrušením. Palcem jsem přejela po vlhkém žaludu. Pak zbytky jeho i mého prádla šly dolů. Zatlačil mě do postele, klekl si mezi mé nohy a vlhkým žaludem mi přejel po kundě. Dávno jsem byla vzrušená a otevřená, připravená přijmout jeho tělo. Začal mě drsně líbat a zároveň se svým ocasem dobývat do kundy. Postupoval pomalu, abych měla čas se mu přizpůsobit. Jakmile byl uvnitř až po kořen, začal se pohybovat. Vycházela jsem mu svým tělem vstříc. Nepřestávali jsme se líbat. Začal nám docházet dech se vzrůstajícím tempem a vzrušením. Nadzvedl se na rukách, díval se na mě a držel rytmus přirážení. Rukama jsem mu přejížděla po zádech. Zatla jsem pánevní svaly, abych zintenzivnila naše splynutí. Ještě zrychlil tempo. Cítila jsem, že můj orgasmus na sebe nenechá dlouho čekat. Jednou rukou jsem si sjela do klína a začala si třít klitoris, prsty druhé ruky jsem mu zaryla do zad. Ještě párkrát přirazil a explodoval do mě ve stejné chvíli, kdy jsem i já vyvrcholila. Má kunda se stahovala kolem jeho pulzujícího ocasu a tělem mi probíhala jedna silná vlna orgasmu za druhou, než začaly pomalu slábnout. Jeho tělo padlo na moje, jen svou váhu odlehčil pozvednutím se na předloktí. Jeho ruce mě hladily po tvářích a ve vlasech. Dlouze mě políbil, aniž by se naše spojení přerušilo. Pak jsme se ještě chvíli mazlili, než jsme usnuli ve vzájemném objetí.

Následující dny pobytu na horách jsme strávili společně. Lyžovali jsme, odpočívali na procházkách, v sauně, v bazénu, večery jsme si zpestřili návštěvou baru a protančili, během společných nocí jsme vzájemně objevovali svá těla a divoce i něžně jsme se milovali. Užívali jsme si každou vteřinu po boku toho druhého.

Přišla sobota, den odjezdu. Nabídl se, že mě odveze domů. Měl to po cestě, i když bydlel o kus dál. Již několikrát se snažil zjistit celé mé jméno. Nepřímo naznačil, že by mě rád viděl i po skončení pobytu na horách. Jak ráda bych se s ním i nadále scházela, poznávala ho. Ale nemohla jsem. Nebylo by to vůči němu fér. Bylo by to obtížné i pro mě samotnou. Ale to jsem mu nemohla a ani nechtěla říct. Vysvětlit mu své důvody by pro mě bylo velmi těžké a bolestné. Nedokázala bych to. Ještě ne. Litovala jsem jen jediné věci. Že jsme se nepotkali dřív a za jiných okolností. A tak když auto zastavilo na parkovišti, vystoupil se mnou, pomohl mi vyndat věci z kufru a sundat lyže ze střechy. Krátce mě objal a pak i políbil. Odtáhl se ode mě a na okamžik čekal, že něco řeknu, že si to ještě rozmyslím, že mu padnu kolem krku. Stáhlo se mi hrdlo. Musela jsem to loučení urychlit. To poslední, co bych chtěla, by bylo, aby si všiml slz v mých očích. Dala jsem mu poslední letmou pusu na tvář. Zamumlala něco v tom smyslu, aby se měl hezky, popadla jsem tašku a lyže a vykročila od něj pryč. Stálo mě hodně úsilí, abych se naposledy neotočila. Uslyšela jsem bouchnout dvířka od auta. Nastartoval a odjel z mého života. Po tváři se mi skutálela slza. Rychle jsem zamrkala, párkrát se zhluboka nadechla, abych zahnala příval emocí a vykročila směrem k domovu.

Bylo pondělí. Zaparkovala jsem na téměř plném parkovišti. Vešla jsem do jedné z budov v areálu. Ovanula mě typická vůně či zápach dezinfekce, která mě nyní bude provázet dlouhé měsíce. Nahlásila jsem se na příjmu. U výtahů jsem si na velké ceduli našla, do kterého patra vyjet. Když jsem vystoupila z výtahu, dala jsem se vlevo. Nad dveřmi byl nápis Onkologie. Zhluboka jsem se nadechla a prošla dveřmi do chodby. Našla jsem čekárnu, ve které byla jen jedna pacientka. Pozdravily jsme se. Sedla jsem si na opačný konec. Neměla jsem sebemenší chuť s někým mluvit. Byla jsem nervózní. Bála jsem se. Měla jsem strach. I když jsem věděla, co mě čeká, nebyla jsem na to připravená. Na tohle není nikdy nikdo připravený. Zvlášť, když výsledek je nejistý. Přišlo mi, že pacientka přede mnou je v ordinaci celou věčnost. Konečně se otevřely dveře. Srdce se mi divoce rozbušilo. Uslyšela jsem své jméno. Vstala jsem a vešla za sestřičkou do ordinace. Pozdravila jsem. Od stolku s počítačem se odsunulo křeslo. Z něj vstal lékař, otočil se ke mně a napřáhl pravou ruku, aby se mi představil. A já jsem se překvapeně podívala do očí, které jsem vídala ve dne v noci na horách…