Jak jsem o to přišel

Abychom mohli pochopit význam slova, pak je nutné brát ohledy na to kdo se soustřeďuje a ne jen pouze na slovo samotné. Třeba slovo "zneužití" nebo spíše zneužitá. Samozřejmě žena, protože u muže se s tím automaticky nepočítá. Přeci jak asi může žena zneužít muže? Další rozměr je čistě technický - co už je a co není. Něco jiného vám řekne lesbická Švédka o kterou jste se nechtěně otřel v MHD a něco jiného alkoholička z baru v Písku, která si prostě celou poslední páteční noc nepamatuje, jen ji bolí kunda a na její telefon jí chodí úchylné zprávy současně ze čtyř neznámých čísel. Nebo je to snad pouze příhoda babky s igelitkou z Tesca, co už deset let neměla sex, a co jí v parku přepadne a ojede odmítáním frustrovaný Ukrajinec? A co když se jí to líbilo? To je totiž další rozměr. To co se stalo mně, když jsem dospíval nezapadá do žádné kategorie. Zkuste to prosím nestranně posoudit.

Bylo mi přesně druhý den osmnáct, nebudu vám vyprávět o mojí kocovině, ani o problému s pivem, totiž že nebylo jak ho donést, a tak jsme ho přinesli v kýblu, a bylo léto. V naší škole jsme měli závěrem školního roku jakýsi branný kurz. Celé to bylo trapné - ty nástupy, ty soutěže, jediné co mě bavilo byly delší výšlapy do neznámé krajiny. Vše trochu vyrovnávalo, že tam byly holky a i z vedlejších tříd, které nikdo neznal a ony zase neznaly nás. Byl jsem poslední kdo oslavil plnoletost, ale to nezměnilo nic na tom, že jsem byl ještě stále panic. Jedinou útěchou mi bylo, že jsem nebyl takto postižen sám. U nyní již osmnáctiletého chlapce to už začínalo být děsně (a většinou trapné). Ty pokusy se sblížit s nějakou slečnou byly naprosto amatérské a když už se "něco" začalo dařit, tak se buď někdo objevil nebo jsem to (častěji) zkazil sám. Tento počátek léta byl jiný, byli jsme tři podobně zoufalí chlapci ubytování na jednom pokoji. Svoje panictví jsme před sebou samozřejmě tajili, ale dalo se to na nás myslím i poznat. Cíl jsme měli stejný: "něco" aspoň svléknout - na to další jsme skoro ani nepomysleli, že by se mohlo snad zadařit. To "něco" byla nakonec chudák stejně stará Jana u které jsme zjistili, že nenosí kalhotky. To pro nás znamenalo všechno. Přišli jsme na to tak, že jsme pozorovali záchodek (nemyslete si nic špatného, ale ta díra na holčičích toaletách tam byla snad schválně a byla zcela správným směrem) a ona jediná když šla tam kam musí každý, si prostě nic nesundávala. Pod sukénkou bylo vakuum. My to věděli a nikdo jiný to nevěděl. Pozorováním jsme zjistili, že to tak je stále, byl to předmět našich donekonečna se opakujících hovorů a bylo to děsně traumatizující, protože té myšlenky se nedalo nijak zbavit - přes den jsem Janu potkával a věděl jsem že ten hadřík tam prostě nemá. Navíc se tááák vyzývavě usmívala, pomrkávala a docela dost se mnou trávila čas, aniž by tušila, že znám její tajemství a beru jí jen jako "něco". Tedy jako milou holku vhodnou na pokec. To jsem ovšem netušil jak moc oboustranné to je.

Asi pod vlivem piva z kýblu ze včerejška jsem se osmělil a nadhodil jsem, že bychom se mohli na tajno sejít po večerce. Představte si, že právě ona mi radostí vlepila hubana a sykla své "ano", což jsem si vyložil, že dneska. Neřekla ani kde ani kdy, protože hned zmizela a já jsem si pomalu začínal myslet, že šlo o mou panickou halucinaci. Jenže to bylo reálné, později jsem našel vzkaz a bylo tam napsáno něco, co jsem si četl stále dokola a samozřejmě jsem svým věrným parťákům neřekl ani slovo, nicméně bylo jasné, že dnes trhnu partu. Zbytek toho dne byl snad nejdelší v životě. Netušil jsem co bude a jak se vlastně mám zachovat. Myšlenky jsem soustředil jen a jen na to, že prostě odejdu z chatky a dojdu na tu určenou mítinku v lese - pak se děj vůle Jany. Nakonec přišla hodina H a já se vykradl z toho pofidérního obydlí do lesíka na tajně dohodnuté místo. Po chvilce jsem uslyšel praskání větviček a dorazil místo Jany kamarád, rozumějte v našich očích prostě totální podraz, no a za chvilku ještě jeden - celá naše parta nyní trapáků. Jen chvilku jsme vydrželi před sebou předstírat, že jsme tam zcela náhodně zabloudili při cestě na záchod, nakonec to z nás vylezlo jak z chlupatých dek a než jsme stihli začít na Janu nadávat, tak se tiše jako laňka naprosto drze objevila ona sama s ještě drzejším úsměvem.

"Čau," vyhrkla.

Málem mi vyskočilo srdce z krku, tep by se mi asi nedal měřit - bych to zařízení odvařil. Měla tu nejkratší sukénku a pod ní, jak jsme všichni tři věděli, neměla nic. Koukali jsme. Ona koukala také a pak nenuceně řekla:

"Vy jste asi ještě neměli holku?"

Co na to jako panic, navíc odhalený, máte říci, abyste to nepokazili a navíc v situaci, kdy si myslíte, že nic ani nemůže být? Jsme tu přeci tři a navíc tři panicové. Jednoznačně jsem to bral tak, že jde o nějakou její srandu, naprosto nic jsem za tím v tu chvíli neviděl a nic mi nevysvětlila ani ještě kratší sukénka, jež obvykle Janička nosila. Jenže ono to bylo daleko daleko komplikovanější - měla s sebou totiž provaz. Na co proboha?

"Svažte mi ruce! Rychle!" řekla pološeptem a tak nějak třesavým hlasem.

Hodila ten provaz po mně jako po největším z nás a natáhla v té tmě naprosto svítící ruce dlaněmi nahoru. Oba chlapci jen zírali a byli asi i rádi, že provaz nemají oni, ale já. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na tátu a ten mi vždycky říkal, ať se chovám jako chlap. A tak jsem se s naprosto nekontrolovaným třesem dotknul těch bílých rukou sevřených do pěstí a dost nekoordinovaně jsem je začal obvazovat.

"Pořádně to stáhni!" vyjekla a také se jí klepal hlas, ale asi z jiných důvodů než mně. Utáhl jsem to a pevně.

"Ke stromu, támhle," šeptla a ukázala tou svazkou ke stromu.

Koukl jsem za sebe a ti dva chlapci byli pryč. Jana si toho všimla a docela dost znechuceně sykla. Já jsem si to vyložil jako konec akce a začal ji zmateně rozvazovat ruce. Jenže on to konec nebyl, byl to začátek a byl to i ohromný problém, protože jsem se nepřestal třást, snažil jsem se to ovládnout, ale nijak to nešlo. Milá Jana se v nás totálně ale totálně spletla. Začala couvat a já jsem získal pocit, že o ní zase přijdu, a tak jsem chytil ten provaz a přidržel jsem si ji. Kupodivu tak i ten třes ustal, místo toho se začala cukat Jana, což mě nějakým způsobem nabilo doposud neznámou energií.

"Chtělas ke stromu, tak půjdeš ke stromu," mluvil jsem na ní poměrně sladce a pološepotem, tomu ale neodpovídalo to, jak drsně jsem jí k tomu stromu táhl.

Jana vydávala jakési skřeky, nebyl to křik, to vůbec, bylo to něco jiného, což mě opravdu neznámým způsobem utvrzovalo, že jí to nevadí. Pevně jsem jí uvázal ke stromu a ten jsem obešel. Viděl jsem její bílé nohy, které končily v té krátké sukénce. Ten lem byl doslova magický a končil přesně tak, že jsem stále neměl ověřeno, zda je má nebo ne. Jana oddychovala, čekala co bude. Já jsem sebral veškerou odvahu, ten lem prostě nadzdvihl a až skoro štítivě jej odhodil na její záda. Nebyly tam! Uviděl jsem ale něco, co mě naprosto šokovalo. Z té její kundy visela taková podlouhlá kapka a třpytila se ve svitu Měsíce. Jana začala těžce dýchat a třásla se ji kolena. Ty naprosto dokonalé a bíle zářící obliny se jí občas zaškubaly. Nevím jak přesně to popsat, ale měl jsem najednou pocit jako když pozoruji medvědici v ZOO. Navíc jsem tu její šťávu ucítil. Což mělo jediný možný efekt na to, co jsem měl doposud jen na čůrání.

"Strašně zlobím," sykla až uvěřitelně nevinně, "prosííím!!!"

Ta nevinnost ale neodpovídala vizuálu. Protáhla směrem ke mně ten bělostný a nepopsatelně nádherně tvarovaný zadek, ze štěrbiny se jí konečně ale líně oddělila ta kapka, která tolik přitahovala mojí pozornost, a její místo okamžitě nahradila jiná postupně se zvětšující touha. I ta se pomalounku začala natahovat. A já jen zíral a klidně bych zíral navždy. Nebyl jsem schopen ničeho a to na čůrání mi doslova rvalo ty natažené tepláky, které jsem měl stále a dost nevhodně na sobě. Pak, a nedokážu vám vysvětlit proč, jsem jí přes ten oblý tvar švihl. Jana zasykla takovým způsobem, že mi ocasem prošla až bolest, jak se tlačil ven, a tak jsem mu dal svobodu. Švihl jsem jí ještě několikrát a Jana při druhé ráně zařvala už docela nahlas. Cosi špitala, musel jsem se až naklonit, abych slyšel co.

"Děkuji, děkuji, děkuji," bylo to naprosto neznatelné, já napínal uši a uslyšel jsem ještě něco jiného, jen opačným směrem.

Otočil jsem se. Kousek ode mě visel ve vzduchu obličej, ani ne metr daleko. Tím směrem byla taková tma, že když měl na sobě člověk tmavé oblečení, tak byla vidět jen kůže, a to byl tento případ. Ne, nebyli to moji zbabělí kamarádi a ani jeden z nich sám, byla to vedoucí kurzu, která se sama pojmenovala Marika, i když se jmenovala jinak. Ta scéna se lehko popisuje co do vizuálu - prostě holka s bílým měsícem osvětleným zadkem, které naprosto sprostě a až třpitivě teče kunda, tedy to čemu my chlapi říkáme rozdělaná kunda, která ještě navíc netuší co se za tím jejím skvostným pozadím děje. Dále tu scénu obsazuje kluk co nemůže polapit už poněkolikáté ten večer dech, trčí mu péro do prostoru a naprosto šokovaná vedoucí kurzu - ale jak to popsat co do pocitů? U Jany to bylo jasné - ta nic nevěděla a měla svoje očekáváním plné pocity - zatím! Za ní mluvila její svědívá díra, která chtěla moc moc zaplnit a nakonec promluvila i Jana sama.

"Prosíííííím!" opakovala a vlnila u toho tou bělobou, "prosííím užž ... ," nedořekla ovšem o co prosí.

"Běž okamžitě do jídelny!" vyprskla naprosto vztekle samozvaná Marika. Na což Jana zareagovala prudkým poklekem a tím v té tmě díky tmavému suitu okamžitě zmizela, což by si zajisté přála i reálně.

"Vypadni odsud!" ujistila mě velmi nahlas prostořeká Marika, že už je moje další kolo ztráty panictví zmařeno. Nezbylo mi nic jiného než sklopit ocas (fakt se to stalo, panák byl hned dole) a vyklidit pole, respektive les - směr jídelna.

Po cestě jsem slyšel vzdalující se nářek, něžná slůvka Mariky a začalo mi to docházet. Ty vole, to je průser. Jana se určitě nepřizná a byla svázaná u stromu, já ji vlastně "mlátil" a ta Marika to finále jistě viděla! Je více než jisté, že asi úplně nepochopila situaci. Janičce jsem samozřejmě ani náznakem nic nevyčítal, aspoň jeden z nás se jakoby zachránil. Já sám jsem si namlouval, že to snad tak strašné nebylo a vše se vysvětlí. Jenže bylo to daleko daleko horší, to jsem ovšem ještě netušil. Mezitím jsem došel do jídelny a čekal tam, už po chvíli jsem slyšel jak přes tábor jdou obě ženy, včetně pofňukávající Jany. Cože? To už jsem si řekl - ta svině! Nepřehání to trošku s tím divadlem? Pak vše utichlo a já čekal v té tmě v jídelně a už jsem pomálu začínal zapomínat co se stalo. Třeba na mě Marika zapomněla. Houby - asi za půl hodiny se naprosto nečekaně rozrazily dveře a ve dveřích stála Marika s pečlivě složeným provazem v ruce.

Tady by možná stálo trošku říci o tom, kdo vlastně Marika je. Samozřejmě, někdo kdo je tu šéfka, kdo tu je vedoucí, jenže ta nějak vypadá. Tahleta pro mě tenkrát hodně stará paní, bylo jí po třicítce, a to pro nás už zavánělo důchoďákem, vypadala jako taková ta stále naštvaná uklízečka, co se bojíte kolem ní jít, protože prostě šlapete. Vidíte ty její oči jak koukají na ty nohy, chcete létat a ještě minimálně nadzvukovou rychlostí. Nic nad čím byste jako chlap čí tenkrát já jako kluk, chlapec, přemýšlel jako nad něčím sexuálním. No a tahle uklízečka byla ještě naprosto vytočená, protože na botě jste jí do jejího uklízecího prostoru přitáhl hovno, ne omyl, na obou botách a ještě sračku. Prostě to nechcete a když už tak pokud možno krátce. A v tom byl ten problém. Podle všeho byla sotva půlnoc, všechno spalo a času bylo dost.

"Ty hajzle!" zasykla přesně tak, aby se nikdo nevzbudil, "to jsem jaktěživ neviděla! Takže tobě když holka nedá, tak jí svážeš? Víš co jsi jí způsobil za trauma?!!!"

Zíral jsem a nepráskl jsem Janu, ono to bylo ještě trošku jinak, já ani nemohl mluvit. V tom padla první facka a naprosto nečekaně. Ne jako, ale opravdová, z pomsty za domnělé ublížení. Nikdy mě tak nikdo neuhodil a i když jsem byl o hlavu větší než ona, tak jsem druhou koupil o zeď až se mi zablýsklo před očima. Nebyla to jediná facka. Dostal jsem asi čtyři, ale ty už mě tolik nebolely, byly slabší a slabší, protože to čím dál více bolelo ji. Poslední ránu jsem i uhnul a ona přepadla a málem spadla. Což u mě prostě vyvolalo jedinou reakci - uchechtl jsem se. Tak nějak trpce, protože co já chudák si vytrpím kvůli nepovedenému pokusu o ztrátu panictví?

"Svlíkni se! Dělej ty hajzle!" vyhrkla, a tady je nutné říci, že slovo hajzl padlo ještě mnohokráte, jakoby ani snad nebyla jiná, natožpak horší, nadávka, "dělej, svlíkni se ty hnusnej sadistickej hajzle!"

Jak jako se mám svlékat, proč jako, co to je za nesmysl. A samozřejmě jsem se jen tupě zíral.

"Ty neslyšíš, ty hajzle?!! Dostaneš tu samou lekci!" začal jsem vážně pochybovat o duševním zdraví uklizečkové vedoucí. Začínal jsem vidět monstrum. Také jsem začal čekovat únikové možnosti, což ji neuniklo, "ne, nikam nepůjdeš! Ty hajzle jeden!!!"

Nečekala a začala ze mě stahovat tepláky, otočila mě a začala mě prudce vší silou švihat tím provazem,

"Nebudu si o tebe ničit ruce, ty hajzle!" nějak zvlášť to nebolelo, spíše vůbec, protože prostě na to neměla sílu a provaz byl docela silný, takže ani nešvihal. To jí ovšem došlo. Nakonec přestala a těžce za mnou oddychovala. Čistý vztek a také bezradnost v jednom. Dlouho se nic nedělo a já vážně přemýšlel zda mě ten Zoro mstitel třeba nebodne nožem - byli jsme přece v kuchyni a nože tam byly. Místo toho otevřela sklad.

"Vlez tam ty násilnickej hajzle!!" šel jsem s těmi tepláky dole malými krůčky, přemýšlel jsem, že se asi moc nevyspím. Ona mezitím nelenila a odněkud přitáhla židli, já jsem si zrovna chtěl nasadit ty tepláky, ale na to nestihlo dojít, "sedni si ty hajzle jeden!"

Já poslechl, ona mě obešla, pevně mi svazovala ruce a jak je utahovala další a další smyčkou tak jsem myslel na to, že nemám ty kalhoty a že mi ublíží tam kde by mi to fakt asi hodně vadilo. Je naprosto šílená a i tak těžce dýchala! Jako v nějakém béčkovém hororu a přiznám se bez obdobného mučení, fakt jsem se začal docela dost obávat, co bude dál. Bylo to ale jinak. Prostě když už s tím vázáním skončila, tak vypadla jak neřízená střela a zavřela mě. Došlo mi, že tam asi budu do rána.

"Teď víš jak se Janička cítila ty hajzle!" uslyšel jsem po nějaké době za dveřmi. Mě už to ale začalo štvát, nechtěl jsem tam na té tvrdé židli mít vyvrácené ruce za zády. Docela dost to tlačilo. Ty vole, to bude zase noc!

"Je to jinak než si myslíte!" sykl jsem nevyslyšen, už asi byla pryč, a to už vůbec jsem nezmínil jak hodně ta nevinná Janička byla zklamaná, když se vytratili ti moji dva kámoši z klubu paniců.

No nakonec udělali dobře, i když v jiném smyslu. Sakra, tohle je justiční omyl. Křivé obvinění. Za dveřmi ale bylo ticho a to ticho bylo dál a dál. A já ani nevím jak jsem usnul. Ta uklízečka mě tam nechala! Usnul jsem tam polonahý, přivázaný k židli, hlava vyvrácená.

"Vzbuď se!" uslyšel jsem kdesi z říše snů, "no táák!" ucítil jsem na svém temeni téměř něžný dotek dvou rukou.

Někdo se mě snažil podepřít tu vyvrácenou hlavu a bylo to dobře, protože jsem z krku cítil tupou bolest z té nepřirozené polohy. Pomalu jsem se probouzel a docházelo mi kde jsem a hlavně v jaké situaci jsem. A byl jsem zmatený, na toho kdo mně držel krk a hlavu jsem neviděl, ale ty ruce pracovaly a bolest pomalu ustupovala. Janička mě asi našla a přišla vysvobodit. Navíc, a to nijak nesouvisí s nějakým sexuálním vzrušením, mi trčel ten můj kluk do prostoru a kalhoty jsem měl stále dole. Po probuzení to tak prostě mám vždycky. Byla sice tma, ale bylo to velmi nepříjemné a nešlo to ani "vypnout", ani schovat. Mezitím mě ty jemné ruce osvobozovaly z pout, což trvalo, protože to bylo uvázáno velmi pevně a na několikrát.

"Jana za mnou byla a řekla mi, že to nebylo tak jak jsem myslela, že je," řekla a já už měl jasno čí jsou to ruce. Polilo mě horko a ani nevím jak to popsat - asi odporem? Každopádně jsem se cítil ještě více nahý než jsem byl, "moc se ti omlouvám, ale stejně jste tam neměli co dělat! Bylo po večerce a já za vás odpovídám a vypadalo to naprosto jasně!"

Marika stále zápasila s těmi jejími uzly a já se snažil, aby ta moje erekce splaskla, jenže jsem postupně získával pocit, že to snad schválně protahuje. Každý její pohyb po mých rukách mi nedával se moc možností prokrvení toho údu zbavit. Ocas mi čněl do prostoru toho skladu více viditelně něž košťata, která tam byla také. Nikdy jsem snad neměl takovou erekci, respektive nikdy jsem ji neměl tak moc viditelnou, nechtěnou. Ona byla za mnou a musela to celé vidět. I když v temných stínech, ale musela. Nakonec se jí to povedlo a provaz sklouzl na zem.

Marika se posunula přede mě dopředu a pohladila mě po vlasech, "omlouvám se!"

"A tohle si schovej," cvrnkla mě jemně do špičky žaludu a nebudu vám lhát, projelo to mnou jako elektrický proud a celá ta už tak velká prokrvenost se ještě více propla.

"Copak?" zeptala se nevinně, když viděla co viděla. Naprosto nečekaně mi olízla špičku žaludu, "tak schováš si to?"

Podívala se na mě, já se nedokázal soustředit na nic jiného než na mizející pocit rozkoše, který způsobil její velmi šikovný jazyk, i když to bylo jen na sotva vteřinu. Hned potom jsem poznal jazyk zkušené vdané ženy. Celou dobu jsem měl ruce za zády do kterých se s mravenčením valila zpátky krev a já prožíval něco nepopsatelného. Poprvé! Po hodné chvíli se Marika rozhodla pro další krok, svlékla se a svou kundou po dvou dětech mi nasedla na můj ocas. Já prvně v životě ucítil to vlhké objetí a tlak na žalud z hora. Dlouze a jemně vydechla. Byla teplá, velmi mokrá, rozevřená, měkká, krásná. I Marika sama byla krásná, odložila brýle a odhalila mi svoje plná prsa, kterýma ještě kojila svou dceru.

Takto jsem já celkem hned první, respektive již vlastně druhý den po osmnáctinách, přišel o panictví. Ta sprostota mě šukala až do svítání.

Ten kurz byl vůbec ve znamení šukání až do konce a nic jiného si z něj nepamatuji. Janička se dočkala u jiného stromu na jiné více zapadlé mýtince promrdání své úzké prcinky a nebudu si nalhávat, že jsem byl jediný kdo jí šukal. Kluci měli také nějaké tajnosti. Nikdy se ale nedozvěděla, co se dělo tu noc v kuchyni a ani to, že jsem tam pak chodil každou noc, přes den jsem těžce kašlal na program a předstíral žaludeční nevolnost, Marika věděla své a i Janička, které bylo "špatně" také. Šukal jsem ji v opuštěném táboře v době údajných těžkých nevolností a křeče to byly, jen ne žaludeční. Osmnáctiny jsem tedy oslavil jak se patří a na dvakrát. Musíte samozřejmě odečíst ten nechutný kýbl zvětralého piva. O ztrátě panictví jsem měl naprosto jinou představu, oběma holkám jsem odpustil vše a z panice co si maximálně nervózně někde pohonil sám, jsem šukal první ligu se dvěma nenasytnými a naprosto nestydatými samicemi. Blbé bylo, že to všechno skončilo, skončila i škola a já se pak navždy vytratil z toho města. Mariku ani Janičku jsem už nikdy v životě neviděl.

A teď mi řekněte - zneužila mě ta Marika nebo ne? Sám doteď nevím ...