Sraz pacientů

Nepatrně opatrná dlouhovláska s pěstěnými nehty vzala za kliku, ale vrata zůstala zavřená. Teprve pak, si všimla cedule:
SRAZ PACIENTŮ ZRUŠEN z důvodu uzavření ústavu.

Došla na autobusovou zastávku a měla čas, dvě hodiny vzpomínat.

"Posaďte se, prosím. Začnu rovnou a na rovinu. Vím, co se stalo jen z policejního protokolu a nevím, čím jste naštvala soudce, že jste tady. Vypadá to na syndrom vyhoření, se značnou dávkou agresivity. V jeden den srazit cyklistu, napadnou motoristu a seřvat děti před jejich matkami na dětském hřišti. Den blbec ? To není na blázinec. Nesouhlasil jsem s podáváním léků. Jen sezení pod mým vedením a pokud budete souhlasit, bude mi k ruce a ..."

Jeho monolog přerušil telefonát. Ředitel odešel a nechal mě ve své kanceláři samotnou a nezamknul. Hm, tak tohle nebude asi zadarmo.

Vzpomněla jsem si na scénu z Brutální Nikity, jak budoucí nájemná vražedkyně seděla u stolu a využila nečekané příležitosti a zabodla tužku pracovníkovi ústavu do ruky. Ne, to dělat nebudu. Zašukám si s ředitelem a třeba mi, za dobré chování pustí.

Co se stalo to červnový pondělí ? Mám to jako v mlze. Vybavuju si, že jsem jela z práce a řidič přede mnou, nevím proč, zrychloval a zase zpomaloval. Byli jsme v prostředním pruhu na magistrále a neměla jsem ho, jak předjet. Zablikala jsem na něj, nic. Když to trvalo asi deset minut, zatroubila jsem a on se podíval do zpětného zrcátka a ležérně popotáhnul cigaretou a pak ten nedopalek vyhodil z okna. To mě nasralo, že o mně ví a ještě dělá v Praze, potažmu v centru bordel. Pičus z Ostravy. Přidala jsem plyn a on zase zpomalil. Narazila jsem do něj. To nečekal. Vystoupila jsem z auta a otevřela jeho dveře. Co to je za škopek, že není zamčenej ? Zvedla jsem toho vajgla a jak koukal co dělám a chtěl něco říct a měl otevřenou pusu, nacpala jsem mu ho tam a dala mu pěstí. Jeho spolujezdec se taky na nic nezmohl, tak jsem si sedla zpátky do svýho auta a podařilo se mi ho předjet a zastavila jsem až na benzínce. Tak jsem se uklidnila kafem a na zachodě se převlékla do plavek. Za městem jsem sjela z dálnice a odbočila jsem na Probošťská jezera. Dojela jsem dva cyklisty, kteří blbli a jeli bez držení vedle sebe. Dávám blinkr, že je větším obloukem předjedu a ten vlevo, cosi ukazuje tomu druhýmu v mobilu. Musím potkávat dneska samý magory nebo co ? Jede ještě víc doleva ke mně. Zatroubím a pomalu předjíždím. Musel se opřít víc do pedálů, mám ho vedle sebe. Staženým okýnkem vidí, že jsem ve dvojdílných plavkách a huláká na mě:
"Mrdnem, děvko ?"
Kouknu do zpětného zrcátka a nikdo jiný za námi nejede, zpomalím na minimum, usměju se na něj, on ně mě taky. Rychle brzdím a vší silou se opřu do svých dveří, rozrazím je a pičus č. 2 se kácí ke straně, padá a nadává. Druhý cyklista do něj naráží. Hrabačka a třista z místa. Už se do zpětného zrcátka nedívám.
Přijedu k jezeru, volných míst moc není a tak si dávám na břeh, na hromádku svoje věci, poblíž dětského hřiště se řvoucími kopiemi lidí. Smutný je, že už většími, tak by se mohly koupat a držet huby. Jedno pískoviště, jedna houpačka a dvě lavičky s kafrajícíma matkama, popíjejícíma točený pivo z kelímku. Plavu, nikoho si nevšímám a najednou periferně vidím, jak mi jeden, budoucí pičus č. 3, polejvá nabranou vodou do kelímku moje věci. Vyběhnu ven z vody a jdu za ním a ječím. Už nevím, co jsem ječela, už toho bylo prostě moc a když potřebujete policajty, tak nejedou a teď tu najednou byli ? Celá posádku výjezdního vozu ?

Ředitel se vrátil, usmál se na mě a povídá: "Pojďte, vezmu vás na prohlídku."
"Našemu ústavu se říká Modrý pavilon. Původně byl určen jen pro muže jako kdysi věznice, ale ... "
"I ženský jsou magoři, je mi to jasný." skočila jsem mu do řeči.
"... ale máme i ženskou klientelu." Modré a červené oddělení. Klienti tu jsou pod přezdívkami a jistě mezi nimi, poznáte i známé osobnosti, tak proto. V tomhle oddělení jsou lidé, kteří mají nutkavou potřebu se teatrálně loučit, odcházet a zase se vracet pod jinou přezdívkou. Jednomu říkám Havel jako z Odcházení. V oddělení naproti, jsou zase lidé, kteří vám dávají nevyžádané rady, reagují i když nechcete a to, co si o vás myslí, vydávají za pravdu. Což, když se napíše veřejně, někdo by tomu mohl věřit a vás poškodit. Ten člověk si myslí, že vás zná nebo si vás s někým spletl a je to hned. V zadním oddělení jsou otcové a matky od rodin, kteří rodinný život nezvládají. Dali svým dětem jméno, ale pak o nich mluví jako Malej a Malá. Jako by nevěděli, jak se jmenují. Je to trapné, že ? Ženy si pořizují vibrátory, womanizéry, satisfyery a nejsou pak schopny normálního sexu. Moment. Tady slovo normální nepoužíváme. Tak beru zpět - nejsou schopny standardního sexu se svým partnerem. Muži jim pořizují jako dárky vibrační masážní hlavice a potají, si je přikládají na anální otvor a se svou partnerkou, už mít normál ... standardní sex nechtějí. Na posledním oddělení jsou tzv. bezproblémoví klienti. To jsou lidé, kteří si vymýšlí, co všechno dělají. Potom ti, co to dělají doopravdy, protože se nudí a nakonec ti, co by to dělat chtěli, ale nikdo je nechce anebo je baví, se jen předvádět. S těmi je nejlepší spolupráce, ti tu jsou jen chvíli, protože se přihlašovali v pracovní době na pracovních počítačích na pornografické stránky a weby a byli odhaleni. Jsou to ale machři ve svém oboru a zaměstnavatel o ně většinou nechce přijít, tak jsou tu na detoxu a zase se vrátí zpět do práce."

"A co tu budu dělat já ? zeptala jsem se.
"Jste fotoreportérka. Berme to tak, že vám ujely nervy a v izolaci bez lidí, vám bude dobře." vysvětluje ředitel.
"Budu na samotce ? Takže dovolená na pojišťovnu, super !" povídám vesele, dobrá nálada je zpět.
Vracíme se k němu do kanceláře, nabízí mi kávu. Výborná. Dávám si ještě jednu, sedím dál, protože čekám, kdy to ně mě vybalí.
"Budete pracovat jako na zahradě, abyste se dostala ven a nebyla zavřená v pokoji. A protože umíte fotit a protože tu jsou všude kamery i na pokojích, tady si na GDPR hrát nemůžeme, vím, že máte s sebou svůj fotoaparát. Potřebuji, byl bych rád, kdybyste mi ...
"Bože, z něj to leze jak z chlupatý děvky. Totiž deky." pomyslím si.
" ...kdybyste mi vyfotila. Nahého. Tak různě v ... já ... já se rád oblékám do ženkého prádla." šeptá opatrně.
"Pane řediteli, udělám to ráda, vyfotím vás, ale prosím vás, neříkejte mi proč nebo podrobnosti. Nezlobte se, nechci to vědět." otřásla jsem se trochu hnusem.
Domluvili jsme se na druhý den. Usínala jsem s pocitem, že si sice nezašukám, ale spokojená, že se odtud brzy dostanu a ještě se můžu procházet po zahradě.

Dopoledne kolem 10 hod, kdy si šel každý po svém, jsme se zavřeli u něj v kanceláři. Zamknul dveře a šel se za paraván převléknout. Po chvíli vyšel ven a já měla co dělat, abych se nezačala smát. Takhle asi vypadala jeho matka. Předstírala jsem, že kontroluju nabitou baterku, když v tom povídá:
"To jsou šaty po mé matce. Kdybyste mě prosím fotila postupně, budu se svlékat pomalu. Rád bych i onanoval, pokud by vám to nevadilo."
Ucítila jsem šanci a tak mu nabízím, že bych mu mohla s tím honěním pomoc.
"Ne, prosím ne. Ne, jste velmi přitažlivá žena. Pro muže. Pro jiné muže."
Doobřee. Smolik Pacholik. A co teď ? Teď si dáme Deli. Budu mu fotit kakaový věneček na prdeli.
"Onanujte, co hrdlo ráčí, pane řediteli. Umím zachytit i výstřik, bez obav. Na moji diskrétnost se můžete spolehnout. Až skončíme, dávám vám SD kartu a nebudu ji chtít vrátit zpátky.
"Jste velice chápavá, děkuji pěkně." poděkoval.

Postarší prošedivělý muž, trochu shrbené postavy v ženských šatech, ředitel Modrého pavilonu, se začal pomalu otáčet a já mačkala spoušť. Pohrál si se stuhou na klobouku a odhodil. To jsem vyfotit nestihla, byla jsem trochu v šoku. Když začal špulit namalovanou pusu, vrátila jsem se zpět do reality a pokračovala. On taky. Když konečně rozepnul poslední knoflík z nekonečně dlouhé řady a šaty nechal spadnout na zem, uviděla jsem ho ve spodním prádle a silonkách. Tahle část oblečení už byla moderní. To asi předstíral, že kupuje milence. Ne, máme eshopy přece. A šaty mohl koupit v sekáči. No, to je jedno. Zaujalo mě, co dělá s botama. Začal olizovat špičku lodičky. Ty vole ! On má namalovaný nehty na nohou. Polkla jsem a nadechla se. Chtělo se mi zvracet.

Poprosila jsem o kratičkou přestávku, že se potřebuju napít. Šla jsem do mini kuchyňského koutu, vzala sklenici, nechala odtéct proud vody a první vypila na ex. Otřela jsem si pusu a druhou sklenici vody si odnesla poblíž k němu, až to na mě zase přijde, abych se hned napila. Ale pak už to bylo dobrý. Nevím jestli proto, že jsem si na něj zvykla nebo proto, že jsem to chtěla mít brzy za sebou. Ani nevím, čím měl vycpanou podprsenku, najednou si držel v ruce čůráka a já musela jít blíž. Síťované punčocháče, trochu stažené, se mu zařezávaly do chlapských stehen.

Klekla jsem si před něj. On se otočil a vzal lahvičku oleje. Ptáka měl malýho, ale žalud teda náramný. Když ho naleštil, dokonce jsem měla chuť ho pokouřit. No, nebudu se vnucovat, že. Cvakala jsem spouští a ředitel honil. Dost u toho funěl. Buď mu to nešlo nebo ...to je jedno. Každopádně mě už začala tlačit kolena, jak jsem na nich klečela. Naštěstí, za chvíli už vykřikl, že bude a mně se povedl zachytit parádní hustý a dlouhotrvající výstřik. Uff, mám to za sebou.
"Uff, mám to za sebou." vyhrkl ze sebe v obličeji červený ředitel.
Zvedla jsem se ze země, vyndala SD kartu z foťáku a beze slova odešla z kanceláře k sobě do pokoje. Mám chuť na cigáro.

"Nemáte chuť na cigaretu, mladá paní ?" ozvalo se a já se strašně lekla.
"Fuj, to jsem se lekla." vykřikla jsem.
Vedle mě, na lavičce autobusové zastávky, si mezi tím mým vzpomínáním, sedl nějaký místní týpek, ale než jsem stačila něco říct, přijel autobus.
Naštěstí.
Platím jízdenku a sedám si na volné místo. Ženy přes uličku si mě prohlížejí. Nevšímám si jich, ale nemůžu neslyšet:
"Noo, a pak to tady teda zavřeli a von vodešel. Maminka mu umřela. Ale nevim kam. Nevím co dělá. Takovej slušnej člověk. Nikoho jinýho, sem do toho blázince nesehnali a tak to zavřeli. Ale sraz dělat chtěli. Hostinu by měli i muziku. Náš Matěj tam měl hrát se svou kapelou. Škoda, že se ten sraz pacientů nekonal."
Naštěstí.