V zajetí smečky 2/4 Fantasy

Skleněnou tabulí okna, září ranní slunce do místnosti. Hřejivé paprsky dopadají přímo na mou tvář. Ozve se vrznutí, jedna z dívek otvírá okno, aby vpustila do vydýchané místnosti, čerstvý studený vzduch. Na vedlejší posteli se posadí ta krásná blondýnka, která mě až na výjimky tak pečlivě střeží. Protáhne se, zívne a opět mi věnuje svůj upřený pohled.
„To co se tu dělo dnes v noci.... to je tu běžné?“ Ptám se jí slabým hlasem. Při mé otázce zpozorní i dívka jenž otevřela okno.
„Tady se nic nedělo. A jestli máš pocit že ano, tak o tom před Demorou pomlčíš.“ Oznámí mi přísným tonem.
„Kdo vlastně jste?“ Ptám se i když tuším, že odpovědi se nedočkám.
„Na to samé bych se mohla zeptat já tebe.“ Zní vyhýbavá odpověď.

„Já jsem lovec. Pátrám po někom, kdo by mohl postrádat jednu dívku. Byla zhruba ve vašem věku.“ Sdělím té půvabné blondýnce.
Ona zesmutní. Neříká nic jen chvíli sedí a hledí do okna na slunce. „Nevím o žádné dívce...“ Vysloví po chvilce ticha.
„Je mrtvá že? Zabili jste jí!“ Ozve se z jedné z postelí. Zrzavá dívka na mě hledí tmavýma očima a marně krotí svůj hněv.
„Iris zmlkni!“ Okřikne jí blondýna, která vylézá z postele a staví se do cesty mezi mě a zrzku tak, jako by mě chtěla chránit.
„Neříkej mi co mám dělat!“ Okřikne jí Iris. Ostatní dívky vylézají z postelí, uklidnit svou rozhněvanou přítelkyni.
„Co se tu děje?“ Zní rázný dotaz z úst Demory, která vkročí do naší místnosti.
„Nic vše je v pořádku.“ Vyřkne jedna z dívek.
„V tom případě, připravte snídani a nezapomeňte, že dnes s námi posnídá i Trebor.“ Sdělí jím Demora a místnost opustí.

Já jsem si konečně jistý, že tu mrtvou dívku znají. Nepochybuji o tom, že byla jednou z nich. Možná, že prázdná postel na které ležím patřila právě jí. Zároveň neunikne mé pozornosti zranění, které ta rozhněvaná dívka má. Pod plátěnou noční košilkou, má vidět obvaz který prosakuje krví, jenž zbarvuje bílou látku na jejím pravém boku.

O dvě hodiny později, jsem vyzván, abych s ostatními posnídal. Je poměrně pozdě na snídani, odhaduji tak 10 ráno. Jedna z dívek mě zavede do místnosti s dlouhým dřevěným stolem. Je tam dost místa pro všechny a také dlouhá dřevěná lavice, na které už sedí většina dívek. Nevidím tu však Iris. Po té ranní konfrontaci opustila světnici a od té doby jsem ji neviděl. Stále ale myslím na její oči, které byly tak krásné a zároveň plné zloby.

„Posaď se.“ Vyzve mě Demora, jenž sedí v čele. Na stole jsou prázdné dřevěné talíře a také malý proutěný košík s čerstvě upečeným chlebem. Libá vůně pečiva zavoní celou světnici ale od vedle se line i vůně vařeného masa.
„Jsme zvyklé jíst pozdně ráno a poté až večer. Za to si však dopřáváme vydatné jídlo, které nám dodá sílu na celý den.“ Oznámí mi Demora poté co usednu ke stolu. Očima zavadí o mou ruku, která se zázračně rychle hojí a zatváří se spokojeně.
Dívky sedící okolo, se mi vyhýbají pohledem. Jejich noční zájem, nyní vystřídal naprostý nezájem. Svou zvědavost a touhu poznat mužské tělo, je něco co před Demoru zjevně tají. Po chvilce se začne nosit na stůl. Dvě dívky přinesou velký hrnec s nakrájeným masem a začnou o rozdělovat na připravené talíře. Ta vůně je zvláštní... něco mi připomíná. Když položí velký kus masa na můj talíř, dojde mi to.

„To je koňské maso?“ Ptám se silně znepokojen myšlenkou na to, co se stalo s mým koněm.
„Ano a je moc chutné.“ Odpoví klidně Demora, jenž ukousne kus horkého masa a začne ho spokojeně přežvykovat.
„Mohu vidět svého koně!“ Vykřiknu rozrušeně a prudce se postavím.
„Uklidni se. Tvůj kůň je v pořádku.“ Zní odpověď.
„Chci ho vidět. Hned!“ Opakuji svůj požadavek a snažím se protáhnout okolo sedících dívek a vyjít ven.
Deomora kývne na dvě z děvčat. „Doprovoďte ho do stáje.“ Poručí jim. Dvě dívky vstanou a jdou mi ukázat mého koně.
Kráčíme po nádvoří okolo černé sochy, až k velkým vratům. Jedna dívka odstrčí závoru a pootevře dveře. Hlavou pokyne, abych šel dovnitř.
Vkročím do opuštěné stáje. Nevidím nic pouze prázdné místo. V tom mi hlavou zaduní obrovská rána a ztratím vědomí.

Probírám se s bolavou hlavou. Ruce a nohy mám roztažené a přivázané provazy k nohám postele. Jsem nahý, pod hlavou mám pouze polštář, deka je pryč. Rozmazané vidění pomalu zaostří a vidím, že před mou postelí stojí Demora.
„Zbytečně jsi se připravil o chutnou snídani.“ Vysloví, když vidí, že jsem se probral.
„Snědli jste mého koně...“ Vyslovím znechuceně a silně zakroutím pažemi, abych otestoval kvalitu uzlů. Drží pevně...
„Za to se ti omlouvám. Ale Koně, už nebudeš potřebovat.“ Odpoví Demora.
„Chcete mě zabít že?“ Ptám se klidně a smířeně.
„To záleží na tobě. Nemusíš zemřít, prakticky už jsi jedním z nás.“ Vychází odpověď z usměvavých úst ženy.
„Nechápu o čem mluvíte. Já neuctívám staré zakázané bohy.“
Demora se zasměje. „Já tušila, že jsi tu sochu poznal. Ale tvé spojení s námi nevychází z víry. Je to o změně.“
„Stále vám nerozumím.... “ Vyslovím a znepokojeně sebou zavrtím. Lana mě však drží pevně a mě to začíná být nepohodlné.

„Necítíš, že se s tvým tělem něco děje? I tvá ruka se téměř zázračně uzdravila. Ty změny už započali. To kousnutí a horečka, brzy už nebudeš pouze člověk. Zbývá ti jen pár dní a získáš vlčí podobu i sílu.“ Šokuje mě svou odpovědí Demora.
„To ne... to nemůže být pravda. Všichni jste se tu zbláznili...“ Odpovím neschopen přijmout a uvěřit tomu co slyším.
„Nabízím ti místo po mém boku. Veď se mnou Likanthřin kult. Tvůj tekutý život dá mým dívkám děti. Rozšíříme naše řady a porazíme naše nepřátelé. S tebou naše síla vzroste a jednou se už nebudeme muset skrývat.“ Demora nadšeně chrlí slova, jenž mě mají přesvědčit. Já cítím jen šok a znechucení.
„Nikdy... To raději zemřu!“ Přeruším její řeč.
„Vidím, že stále nechápeš jaký dar si získal. Jsi rozrušený a tak tedy nebudu tvá odmítavá slova brát vážně. Stále ti zbývá pár dní na rozmyšlenou.“ Poté Demora s výrazem zklamání odchází.

Většinu času trávím zápasem s lany, ale je to marné. Nemohu se ani hnout.
Hlavou se mi honí myšlenky na to, jaké mám šance, že mě přijde někdo zachránit. Nejsem žádný šlechtic, tak že pátrací družinu nikdo nepošle. Nejspíš mě jen připíší na seznam Blackwoodských zmizelých a zákaz vstupu do těchto míst ještě více zpřísní. Kdyby můj bratr nebyl uvězněn, určitě by sehnal pár schopných chlapů a šel by mě hledat. Ale vzhledem k okolnostem mi dochází, že pokud si nepomohu sám, zemřu. Mé oči se pomalu zavírají a já na chvilku usnu.

Probere mě hluk, když do světnice vstoupí dvě mladé dívky.... nebo je mám nazvat spíše vlčicemi?
V rukou drží chléb a hliněný džbán s vodou.
„Přišli jsme ti dát najíst a napít. Potřebuješ sílu.“ Vysvětlí mi svou přítomnost. Poté mi dají pod hlavu ještě jeden polštář aby se mi lépe polykalo. Celou dobu jim k mému povadlému penisu uniká zrak.
Jedna trhá chléb na malé kousky a vkládá mi ho do úst, druhá mi přiloží džbán k ústům a nakloní ho abych se mohl napít. Neustále pokukují po mém přirození a vyměňuji si tázavé pohledy. Za okny se rozezní zpěv. Ostatní dívky se na nádvoří modlí k soše své bohyně. Jejich modlitba pronášená zpěvem, zní klidně a příjemně, pouze slovům nerozumím, jako by to nebylo naším jazykem.

„Budeš hlídat?“ Ptá se náhle tmavovlasá dívka své společnice. Ta souhlasně přikývne a nenápadně se postaví k oknu. „Můžeš, jsou tam všichni.“ Prohlásí a sympatická černovláska odloží chléb stranou a přisedne blíž k mému penisu. Uchopí ho do rukou a trochu neohrabaně ho začne tisknout a přetahovat mou předkožku. Chápu, že to co dělají, by asi dělat neměli, pro to jedna hlídá a druhá si hraje s mým pérem. Se zaujetím ho sleduje a když přetáhne kůži, vykoukne na ní můj holý žalud. Pečlivě si ho prohlíží a nakonec sebere odvahu, pomalu ho olízne a zamlaská, jako by zkoumala jeho chuť. Penis jí v rukou začne nabývat a ona pokračuje v jeho zkoumání.
„Chci vidět tekutý život.“ Sdělí mi, jako by čekala že ho vystříknu na povel.
„To nejde tak snadno... Když mě rozvážeš, ukážu ti jak ho získáš.“ Odpovím a doufám, že dívka bude dostatečně hloupá, aby to udělala. Ona nesouhlasně zavrtí hlavou a nakonec instinktivně začne svou rukou pomaličku přejíždět nahoru a dolů.

Když vidí, že jí penis při tomto pohybu ztvrdl v ruce jako kámen, začne tušit, že to dělá správně a zrychlí.
Její slastné honění nemohu ignorovat ,začnu tiše sténat a kroutit se blahem. Obě dívky očividně baví mé projevy.
Usmívají se a sledují jak mi ten prostý pohyb dělá dobře. Když začnu být už příliš hlasitý, hnědovlasá dívka u okna znervosní, rychle přiskočí a zacpe dlaní má ústa.
„Co s nim je?“ Ptá se pobaveně černovlásky, která drží neúprosné tempo.
„Nevím ale baví mě to.“ Odpoví veselá dívka. Ruční dráždění krásné černovlásky mě přivede na vrchol blaha a bezmocně se udělám. Ze špičky mého žaludu vystříkne několik dávek sperma, které potřísní její předloktí a ruku. Obě dívky se výstřiku leknou a slabě vyjeknou.
„To je tekutý život?“ Prohlásí dívka jenž pozoruje tekutinu stékající po její ruce a mém penisu.
Ta druhá pustí má ústa a jde se podívat zpět k oknu, jelikož zpěv utichl. Já si nabírám plíce plné vzduchu a sleduji překvapený výraz černovlásky, která opatrně vyplázne jazyk a olízne mé sperma.
Z jejího úšklebku poznám, že jí příliš nechutná.

„Pozor. Demora!“ Vykřikne vyděšeně dívka na stráži.
Černovláska panikaří a v rychlosti přemýšlí kam utřít můj tekutý život. Ví že prostěradlo i látka jejího roucha, vzácnou tekutinu prozradí. A tak popadne krajíc chleba kterým v rychlosti otře můj žalud a poté sperma ze své ruky. Obě dívky rychle přiskočí k mé posteli a začnou mě krmit... ehm... ano chlebem jehož spodní strana krajíce je celá od mého sperma.
Demora vkročí do světnice a všimne se, že můj penis téměř stojí, lépe řečeni uvadá.
„Nedělali jste s ním něco?“ Ptá se dívek. Ty mlčky kroutí hlavou a černovláska mi vtlačí do úst, další kus krajíce.
„Nechci aby jste se ho tam dole dotýkali... řekla jsem vám to snad jasně.“
„Ale my opravdu ne. To on sám.“ Prohlásí černovláska a svým nevinným výrazem Demoru přesvědčí.
„Dnes večer vám všem ukážu, jak získat tekutý život.“ Sdělí jim Demora a dívky se tváří zvědavě, jako by vůbec netušili jak se to dělá. Když pak za sebou Deomra zavře dveře. Obě si oddychnou a dají se do tichého smíchu.

Já přežvykujíc sousto chleba smíchané s mým takzv. tekutým životem, dostanu nápad plynoucí zároveň z mé skutečné potřeby.
„Potřebuji na záchod.“ Vyslovím poté co polknu a doufám, že záchod bude obnášet, povolení provazů a doprovod na dvůr. Tam už snad něco vymyslím a podaří se mi utéct. Černovláska odloží zbytek krajíce a sáhne pro něco co bylo postavené vedle postele. Jedná se úzký džbán který mi vloží mezi nohy a rukou do něj ohne můj penis abych mohl močit. Já zkroutím hlavou.
„Potřebuji na velkou....“
Zalžu jelikož vidím, že čůrání mají dobře vymyšlené. Dívky se zatváří tak, jako by je má potřeba obtěžovala.
„Dobře. Ale nic nezkoušej. Já si tě ohlídám.“ Řekne hnědovláska. Já si v duchu říkám, že pokud mě bude hlídat jen ona, tak mám dobré šance na útěk. Jenže hnědovláska si přetáhne si přes hlavu své roucho a celá se vysvleče.
Nechápu proč to dělá. Náhlé se její vyraz změní v bolestivou křeč. V jejím těle začnou praskat kosti a lupat jako by se přeskupovali a z její hebké sametové kůže, vyrůstají chlupy. Ta dívka se před mýma očima mění ve vlka , zmenšuje se a klesá na čtyři. Náhle tu před mou postelí stojí vlčice a cenní výhružně své zuby.

Dokud jsem to neviděl na vlastní oči, měl jsem naději, že to není pravda ale teď.... Nemohu tomu uvěřit.
Černovláska povoluje lana na mých rukou a nohách.
„O nic se nepokoušej, jinak ti prokousne hrdlo.“ Varuje mě a hlavou pokyne na svou vlčí kamarádku.
Nahý a plný beznaděje, kráčím na dvůr v doprovodu vlčí ženy a začínám tušit, že z tohoto vězení se zřejmě nedostanu a co hůř, nejspíš budu tím zvířetem, které tak rád lovím....

Vykonání potřeby jsem musel kvůli zimě předstírat rychle a samotný útěk mi byl znemožněn už tím, že nemám žádné ošacení a brzy bych umrzl. Pokorně se vracím zpět do své postele, kde jsem opět pevně přivázán a čekám na blížící se večer.