SEX jako HRA

Nemám co dělat. Nudím se do té míry, že jsem vymyslela soutěž. Zašukám si s tím amatérem, na kterého padne černý Petr. Černý Petr bude zároveň i heslo, abychom se poznali.

Oslovila jsem několik modrých nicků, které se mi líbily v galerce. Napsala pár zašukávacích vzkazů a dostala odpovědi s takovými nabídkami, že jsem nevěděla, kterou dřív. A protože měli chlapci fuckt pěkný nádobíčko, vybrala jsem černé Petry hned tři. Jednoho na pátek, druhého na sobotu a třetího na neděli. Chci si užívat, je léto, proboha ! Tak kdy jindy, když ne teď ? Věděli, že mě láká hra, kdy nevíme o co jde. Moc ráda jsem hrála s přítelem, že se neznáme, ale nikdy to nevydržel. Buď se smál a hrál špatně nebo si mě vzal hned a nehrál vůbec.

Ten první neposlal úplně košer civilní fotku. Byla pracovní. Jak reklama na Hornbach. No, budiž. Mám čekat u kašny na lavičce v Budyni nad Ohří. Přijedu do Budyně na čas, ale překvapila mě jednosměrka. Než celé náměstí objedu, mám 2 minuty zpoždění. Sakra. Než stihnu zaparkovat, vidím vysokého muže v montérkách, na hlavě uvázaný šátek na piráta, z kterého čouhají neposlušné vlasy a na očích má sluneční brýle. Má namířeno k nějaké ženě, která se o tu kašnu opírá. Zadupnu to, zajedu na prasáka na chodník a jen s klíčkama vylítnu ven a v běhu pípám ovladačem, abych auto zamkla. Že u kašny žádná lavička není, jsem si nevšimla. Vidím jen tu ženskou, které musím skočit do cesty a odvézt si ho. Ona není já !

"Černý Petr, jméno mé. A vy budete ?" podával paní ruku.
Než stačila něco říct, vykřikla jsem:
"Vy čekáte na mě !"
Vzápětí jsem si uvědomila, co to je za blbost. Jediný, kdo tam čekal byla ona. Ne my dva. My přicházeli. Nemám ráda trapasy, kdo ano, že ? A tak rychle dodávám, že já chci černého Petra.
Oba dva na mě koukali, jestli jsem se nezbláznila. To taky nemám ráda. Tyhle pohledy.
"Já jsem Kadlečková a čekám na vás." nedala se pani.
"Já jsem Šmídová a taky čekám na vás." opáčila jsem.
Černý Petr se krásně usmál a v opáleném obličeji se rozsvítily bílé zuby.
"Jéé, ten je hezkej." zašvitořila moje vagína.
"Teď ne." procedila jsem mezi pysky. Ty horní.
"Dámy, klid. Na každou se dostane. Nestíhám pročítat všechny poptávky. Paní Kadlečkovou si pamatuju, ta chtěla v sobotu a vy ?" ptal se.
"Já chci dneska." málem jsem si ještě dupla nožičkou jako vzdorovité dítě, kterému berou hračku.
"To toho má rozjednanýho víc nebo co ? Jako já ? Ne, to snad ne. Že on bude gigolo ? No, na to nemám." přemýšlím v duchu.
"Dobře. Paní Kadlečková, zítra u vás v kolik ? otočil se k ní.
"Hned ráno." řekla žena a podívala se na mě jako že vyhrála.
"A vy pojdťe se mnou. Na vás si vezmu diář." otočil se ke mně a s ní se rozloučil. Já se s ní taky rozloučila. Očima. Pohledem "Hééč, na mě si bere diář a budu ještě dneska."

Jdeme pár metrů ke kostelu. Cupitám za ním v podpatkách. Jsem se zase vymódila. No, jo, když ale já - chtěla být hezká.
"Jste tu na výletě ?" začal hru.
"Ano ! Ano, já ...zbožňuji historii, architekturu, zámky, hrady, kulturu a - jsem tu sama. Taková ztracená v čase, řekla bych." nic poetickýho mi, v tu chvíli nenapadlo.
"Pozor, tady je snížený .."
ŘACH !
Držím si čelo a mám pocit, že se mi lebka rozlouskla ve dví. Předstírám, že jsem v pořádku a dávám rychle ruku dolu.
"Jste v pořádku ? ptá se.
"Jistě proč bych nebyla. A moc se těším." dodávám. Že ho vidím dvakrát, si nechávám pro sebe.
Z montérské tašky vyndavá diář a ptá se mě, kde bydlím.
Coože ? On chce jet ke mně ? No, to ne !
"Proč ?" odpovídám otázkou, což sama nesnáším.
"My to nebudeme dělat u vás ? A co vlastně po mně chcete ?" bere si tužku a čeká.
"Ty vole, co to je za debilní hru, to mi nebaví. Hornbachu, nemůžeš bejt trochu víc nápaditej ... Ty jsi řemesník, já zákaznice, inu dobrá, ale trochu vzrušení by to chtělo. Drž v ruce moje kozy a ne tužku." přeju si.
Nadechnu se a zakuckám. Prach z cementu. Slzy se mi derou do očí, nemůžu si je otřít, chci být přece hezká. "Svatý Václave, co mi to děláš ? Hornbachu, proč nic neděláš ?
To chce dělat tady v té špíně. Mám nový punčochy !" držkuju si pro sebe.
Podává mi kapesník. Poctivý látkový a - čistý. To mě tak dojme, že mi oči slzí ještě víc.

"Podivejte se, mladá pani. Je něco málo po třetí, objednaná nejste, ale nevadí. Ve štyry končim. Já neřikám ne, ale rád bych byl s váma do osmi hotovej. Takže kde bydlíte nebo kde a co potřebujete udělat. Opravit ?" čeká, co já na to.
Osušila jsem si oči, vrátila mu kapesník a ptám se zase. Už zase.
"Jste černý Petr ?"
"Černý Petr, Petr Černý, to je jedno, co je první. Netrvám na tom, jako Karel Gott, že obráceně to zní blbě." vytahuje vizitku a podává mi ji.
Petr Černý
klempíř a stavební práce všeho druhu
Vrchlického 142
Libochovice ...
"Jéé, Libochovice znám, jezdím kolem na kole. Tam je taky zámek ..." něco rychle říkám, aby nebylo poznat, že černý Petr není Černý Petr, co mám dělat ...
Lustr ! Potřebuju přidělat lustr.
"Eeeee, pane Černý, je mi to trochu ... poněkud trapné, že vy toho děláte tolik a jste na roztrhání a já vlastně nic nepotřebuji, jen přidělat lustr. Je dost vysoko. Nemám ani žebřík ani manžela a hodinového manžela jsem v okolí nesehnala." lžu jako když tiskne. Aspoň, že ten lustr v garáži mám. Mám kliku.
"Bydlím v Klapý pod Hazmburkem. 298. Jsem tam nová, nikoho neznám, abych obtěžovala souseda a ..."
"Konečně jsme se domluvili !" zaklapne diář a dodává: "Po pátý jsem u vás a dopravu neplatíte."
Vzmůžu se na jen: "Děkuji." a odcházím.

Sedám do auta a mísí se ve mně pocit trapnosti, zklamání a nevím čeho ještě. Připadám si jak polodementní Dušan. Odjíždím domů. Než vyjedu z náměstí, míjím kašnu s lavičkami a u jedné stojí muž, který se rozhlíží a nedočkavě chodí sem a tam, mobil v ruce. Černý Petr ! Dojedu na konec ulice, aby mě neviděl. Vlezu do vzkazů, do naší konverzace a píšu, že nemůžu a omlouvám se. To samé píšu tomu dalšímu na sobotu a dalšímu na neděli. S amatéry už končím. Jáá Jáá Jupíí Jupíí Jéé.

***
**
*

Kdybyste si jeli prohlédnout vodní hrad v Budyni nad Ohří, nešmírujte moc řemeslníky na kostele svatého Václava. Mohlo by se vám snadno stát, že zaměníte jednu kašnu za druhou ...